8. října 2012 odstartoval projekt Karla Janečka Vlny evoluce, který vzbudil mnoho zájmu, nadějí i kritiky.

Iniciativa Pozitivní evoluce přichází s určitou formou výzvy k naději, k ochotě věřit, že jsme tvořiví lidé a tudíž schopni vytvořit svět lepší. Naše společnost trpí nedostatkem morálky, bezohledností a sobectvím a je nezbytné (dnes už by se téměř chtělo říct nezbytné pro přežití) přinést do ní debatu o hodnotách, dát starým slovům, která nám připadají omšelá, nový obsah, naučit se vnímat celek, umlčet skepsi a věřit v sílu dobré vůle. Stačí jen málo, člověk je strůjcem sebe sama víc, než si myslíme.

Kritici tohoto pokusu o vzepětí lidské schopnosti domluvy přicházejí většinou s odkazem na přílišný idealismus, „nereálnost“ a naivitu celé koncepce. Jsou tedy dle svého přesvědčení „racionálnější“, mají „reálnější pohled“ na politické problémy. Je otázka, nakolik je toto přesvědčení o vlastní „větší racionalitě“ či „reálnějším pohledu na věc“ založeno pouze na podceňování vyprahlosti, v níž se společnost jako celek nachází. Jako každá lidská emoce, i vyprahlost má tvůrčí potenciál — touhu, často ve své nutkavosti tak slepou, že je ochotna odít do roucha hrdiny Hitlera stejně jako Gándhiho.

Iniciativa vychází z celkem racionálního předpokladu, že člověk je nejen tvor bojovný a soutěživý, ale také tvor společenský, plný touhy po dobrém, hezkými vztahy rámovaném životě. Jen sám sobě nevěří, že právě tyto jeho vlastnosti jsou tvůrčí a podporován moc držícími složkami a systémem, utvrzuje se ve své bezmoci proti zlu. Až určité procento lidí (které je klíčové pro šíření a sdílení informace v kolektivním vědomí) pochopí, že jedinou možností, jak vyjít ze současné systémové krize, je emancipace a oživení vzájemné solidarity a tvořivosti, tato myšlenka se přetaví v kolektivní přesvědčení, a bude možné na ní budovat lepší svět.

Myšlenka stará jako lidské sny, mnohokrát prohlášená za „pouhou“ utopii, ale vždy znovu se vynořující v nových a nových podobách.

Organizátoři projektu dokonce vsázejí na image jisté naivity, o níž předpokládají, že lidi pohne k tomu, aby iniciativu vyřadili z kategorie opovrhované mocenské politiky a začlenili ji mezi „své zájmy“ — iniciativa má být pochopena jako pohyb občanské společnosti.

Jenže v tom je také jedno z úskalí projektu. Ve skutečnosti v naší situaci jde o politiku a dokonce o to, aby lidé přijali politiku za svou i se všemi boji, jež obnáší, nikoliv jako chráněné hájemství dobrých vztahů uprostřed džungle hrůz. Hra na „my“, kteří to víme a dobře myslíme, a „oni“, kteří nám to kazí, je jedním z projevů dětské nesamostatnosti, proti nimž se sama iniciativa obrací. A tak ujišťování, že „když nás bude hodně, donutíme je to změnit,“ vyznívají do prázdna.

Zdá se, že Karel Janeček neponechává věci náhodě, a ačkoliv ideu vytvoření politické strany odmítá, možná by rád kandidoval v novém většinovém volebním systému, který prosazuje jím podporovaná inciativa Kdo jsme. Budoucímu Fondu Karla Janečka bude předsedat kandidát na prezidenta Vladimír Dlouhý, takže naši novátoři nejsou od reálné politiky zas tak odpojeni.

Vypadá to, že tvůrce projektu hodlá své plány na nové uspořádání společnosti, které z jeho dílny srší poslední půl roku jeden za druhým, podpořit i hlasem lidu. V sálech „Pozitivních měst“ rád vypráví o další sametové revoluci, tisících lidí v ulicích už během listopadu. To máme za chvíli.

Nebezpečí utopií není v jejich nereálnosti, ale v představě, že víme, jak je naplnit. Jsou jen obrazem naděje, který se v nejlepším případě proměňuje zároveň s tím, jak se mění svět, a vytváří horizont naději k dalším našim krokům.

Shoduji se s iniciativou Pozitivní evoluce v jejím základním předpokladu, že nejen sokem živ je člověk, a možná i v zásadní vizi vývoje světa. Jsem ale přesvědčena, že cesta proměny je složitá a probuzení víry a sebejistoty je věcí pomalé a dlouhodobé tvorby provázené důkladnou analýzou minulosti a poučení z ní.

Různé formy nabádání k „pozitivnímu myšlení“, které asociuje i název iniciativy, často čelí kritice, že jsou pouhou sebestylizací a jejich prosazování proti tlaku reálných emocí může vyvolat i efekt velmi nepozitivní. Rozhodně je zdravé myslet pozitivně až poté, co jsme si do hloubky uvědomili všechny problémy a negativní emoce. Jinak se naplánovaná „pozitivita“ ráda zaplétá s dovnitř obrácenou agresí, a ta, stane-li se kolektivní, se zase ráda obrací ven.

Janečkovo přesvědčení, že „Obnova hodnot je pouze dobrá, nelze ji nijak zneužít,“ jak praví ve svém dopise, je jedním z oněch prohlášení, která jakoby už předem směřovala k vlastní zhrzenosti. Obnova hodnot může být dobrá, pokud k ní zvolíme dobrou cestu, během níž přerosteme svůj vlastní strach tím, že jej tvůrčím způsobem proměníme.

Další štěpení společnosti na vědoucí a kazisvěty tento cíl spíš nepodporuje.