Miloš Zeman náš parlamentní systém nevykolejil a osobně nijak nepřekvapil, když jmenoval Jiřího Rusnoka premiérem nové vlády, která má ve Strakovce nahradit Nečasovu vládu pravicové koalice, jež se zprvu tvářila nadějně, pak se mezi sebou do krve rozhádala a nakonec ji potopilo policejní vyšetřování korupce a organizovaného zločinu. Měl snad prezident jmenovat Miroslavu Němcovou premiérkou? Bylo by to parlamentně „čistší“ řešení?

Po pádu Nečasovy vlády byla pravice v rozvalu. ODS se obávala nejhoršího, a to byly předčasné volby. Za stávající situace, s policejním vyšetřováním v zádech by se ani nemusela dostat do parlamentu. Ani TOP 09 však neoplývala nějakým triumfalismem. Konec vlády se zdál nevyhnutelný, nástup levice nezadržitelný a prezident Zeman se svými představami stál za bukem, a tak byla TOP 09 ochotna pohrát si s vidinou předčasných voleb, na nichž by sama mohla jenom získat. Nicméně ODS v pudu sebezáchovy navrhla Miroslavu Němcovou, kterou si zřejmě pěstovala pro takové příležitosti a dosavadní vládní koalice tak měla nominaci na premiérku, za níž se mohla znovu sešikovat. Nebylo to snadné, trvalo to do poslední chvíle, teprve dvě hodiny před jmenováním nového premiéra dali dohromady 101 podpisů poslanců, kteří se za Miroslavu Němcovou postavili. Rozzářily se zachmuřené tváře a od úst k ústům se neslo: Máme ve sněmovně většinu, máme mít premiéra.

Kde se vzala ona parlamentní většina, jež se postavila za Miroslavu Němcovou? Není žádným tajemstvím, že vláda v tahanicích kolem tzv. daňového balíčku a církevních restitucí většinu ve sněmovně ztratila - z policejních protokolů se nyní dozvídáme, za jakou korupční cenu se tehdy ODS pokusila zkonsolidovat své parlamentní řady. Ať však nyní počítáme, jak počítáme, stejně nemají ODS a TOP 09 s LIDEM dohromady většinu ve sněmovně, to by LIDEM musela mít deset poslanců a mohla by s klidem ustavit svůj poslanecký klub. Samotná pofiderní koaliční snaha snížit počet poslanců nezbytných na ustavení klubu na osm, aby se dostalo také na LIDEM, je důkazem, že vládní koalice většinu ve sněmovně nemá.

Kolem koalice ovšem krouží dosti nezařazených poslanců a ti mohou případ od případu nějakou tu většinu složit. I kdyby neměli na mysli žádný politický obchod, tak obava z předčasných voleb a ztráta mandátu je dost silný motiv. Nevíme, zda vládní koalice má ve sněmovně většinu, to je docela pochybné, ale sotva lze pochybovat o tom, že ve sněmovně je většina poslanců proti předčasným volbám. Má stát vláda na této obavě z předčasných voleb? Měla by být vláda vydána všanc těmto volně splývajícím poslancům alias volným radikálům, jak je označil samotný premiér? Vláda závislá na libovůli volných radikálů ve sněmovně má být ta ryzí parlamentní demokracie, kterou máme bránit proti prezidentské svévoli, jak nás přesvědčují bývalé vládní strany a jejich příznivci.

Prezidentská svévole, jež je na očích veřejnosti, versus libovůle nezařazených poslanců, jež dojednávají svůj politický obchod (deal, jak říká Petr Nečas) případ od případu někde v parlamentním příšeří — to je rozcestník parlamentní demokracie, před nímž stojíme a o němž bychom měli mluvit.

Pravice si toto téma osedlala po svém. Marek Benda: „Premiér tahá premiéra jako králíka z klobouku a vláda přichází jako z Marsu“. Helena Langšádlová: „Připomíná mi to korporativismus v Itálii 20. a 30. let za Mussoliniho.“ A korunu tomu nasadil Miroslav Kalousek, který uviděl přímo přízrak „Putinova Ruska“ a doprovodil to sofistikovanou úvahou o transmutacích odborníků a úředníků v pitomce. Každopádně zaostřeno je na prezidentovu svévoli. Boj za parlamentní demokracii, který pravice takto rozpoutala, by však byl mnohem věrohodnější, kdybychom ze stejných úst nedávno neslyšeli stejně vehementně, že politika je obchod svého druhu, já na bráchu, brácha na mě, a že složení poslaneckého mandátu, což jsou právě závazky vůči voličům, za zisk a výnosné pracovní místo je v pořádku, neboť tak se politika v parlamentním systému prostě dělá. Co je větší hrozbou parlamentní demokracie?

Souhlasit lze s hlavní tezí, na níž obhajoba parlamentarismu stojí: lid je zdrojem moci, parlament jejím sídlem a vláda včetně prezidenta je parlamentu podřízena. Malinko tuto tezi sice komplikuje přímá volba prezidenta, ale to nic nemění na tom, že i) prezident se musí pohybovat v rámci ústavy schválené parlamentem, že ii) premiér, kterého prezident dle své úvahy jmenuje, a iii) vláda, kterou na návrh premiéra rovněž jmenuje, musí požádat o důvěru sněmovny a může vládnout jen s jejím souhlasem.

Co z toho porušil prezident Zeman? Když jmenoval Jiřího Rusnoka premiérem a pověřil jej, aby mu v brzké době podal návrhy na ministry tak, aby prezident mohl jmenovat vládu, která v zákonné lhůtě požádá o důvěru ve sněmovně, tak neudělal nic, co by bylo v rozporu s ústavou, ani co by bylo na hraně ústavy, jak se začalo říkat v souvislosti s některými spornými kroky prezidenta Klause.

Libovůle prezidenta Zemana je dvojího druhu. Předně oslyšel vyjádření představitelů dosavadní vládní koalice, že mají většinu poslanců pro návrh Miroslavy Němcové na premiérku - už bylo řečeno, že k tomu měl docela pádné důvody. Za druhé se zřejmě chystá jmenovat vládu, která nemá šanci získat ve sněmovně většinu. Se schválením v parlamentu se tedy nepočítá, jedná se proto o prezidentskou vládu, ale je to prezidentská vláda jenom dočasná, ovšem známe tu dočasnost!?

Nepočítá se ani s předčasnými volbami. Prezident Zeman sice řekl, že sněmovna se může rozpustit, pokud s  jeho řešením vládní krize nesouhlasí, ale dobře ví, že se ve sněmovně právě zformovala většina proti předčasným volbám. Sám již naznačil, že tuto většinu hodlá respektovat a v případě druhého pokusu jmenuje premiéra z jejích řad. Než k tomu ale dojde, usadí se Rusnokova prezidentská vláda na nějaký čas v ministerských křeslech - nikoli náhodou zmiňoval Miloš Zeman čtyři měsíce první Topolánkovy vlády v demisi. Na politické scéně bude ovšem horko. Pravice bude bojovat o návrat své vlády, levice zase přihlížet tomu, jak posiluje strana Zemanovců, a prezident si  bude užívat toto soupeření, které hodlá po svém moderovat.

Parlamentarismus se ovšem prosadí časem. Mezi tím však proteče hodně vody ve Vltavě pod Hradem a my budeme mít na zkoušku prezidentský systém. Miloš Zeman a skupina odborníků kolem něj nejspíše doufají, že se toto řešení občanům zalíbí. Potom by teprve náš parlamentní systém mohl být v úzkých a mohlo by dojít i na ten umíráček.