„Výkonná rada ODS nepovažuje politickou dohodu o obsazení některých míst ve veřejném sektoru za trestnou činnost,“ dozvěděli jsme se v pátek 14. června 2013. Prima, beru toto usnesení statutárního orgánu té strany na vědomí. ODS jsem nikdy nevolil a toto mě jen utvrzuje, že volit ani nadále nebudu. Nejsem sice politolog, ale jakž tak uvědomělý občan snad ano, mj. s hrubým přehledem o historii a nevelkou, byť nepřímou zkušeností se současnou politikou (jako asistent poslanců za Stranu zelených v letech 2006-2009 a člen různých orgánů této strany r. 2003).

Následuje něco jako zdůvodnění: „Znamenalo by to popření dosavadního fungování demokratického systému, který je na politických dohodách založen.“

Vbrzku se objevily různé obhajoby postoje ODS z per resp. klávesnic lidí, kteří jsou považováni za konzervativní intelektuály. Roman Joch zopakoval usnesení skoro doslova: „to je normální politická dohoda, ´něco za něco´ — a na tom je politika vlastně založena.“ a Josef Mlejnek mladší jen trochu jinými slovy: „má-li být přidělování postů výměnou za jisté protislužby nadále posuzováno jako korupce a kriminalizováno, jde svým způsobem o konec politiky tak, jak ji lidstvo zná po tisíce let.“ Ten aspoň velmi příhodně pokračoval „Pokud o tom někdo pochybuje, nechť si ve slovníku nalistuje nebo na internetu ´vygoogluje´ význam slova léno.“ Tak moment, copak lenní soustava je totéž, co politika? A kolikpak těch tisíců let vlastně bylo? První léno bylo uděleno někdy v polovině osmého století (franská říše, Karel Martel) a lenní právo posléze zaniklo například v Anglii v roce 1649. V Čechách a na Moravě sice až s koncem Svaté říše římské roku 1806, ale za společný a symbolický letopočet bych doporučil 1789. Moc vládnoucí z vůle lidu prostě nemůže propůjčovat nebo udílet léna. To není součást politiky, ale jen feudálního uspořádání společnosti. Demokratický systém na něčem takovém není založen ani náhodou. Politické dohody jsou jistě možné, ale jejich přímý dosah musí zůstat v rámci politiky v užším smyslu.

Tvrdím s nejvyšší možnou vážností, že funkce člena dozorčí rady podniku Čepro nebo dokonce vrchního ředitele Českého aeroholdingu nejsou v zásadě politické, ale úřednické. Toto rozlišení by mělo být zřejmé i Romanu Jochovi, Karlu Schwarzenbergovi a všem těm kšeftujícím ódéesákům a topkařům jakož i jejich protějškům v ostatních politických stranách. Aby to bylo jasné a nezpochybnitelné, mělo by to být přímo nebo implicitně kodifikováno například zákonem o státní službě, který už ČR postrádá takřka bolestně. Přesněji řečeno, postrádá účinnost naprosté většiny platného tzv. služebního zákona č. č. 218/2002 Sb. Nedávno schválený vládní návrh zákona o státních úřednících, který by měl služební zákon nahradit, je mrzáček, který snad ani nelze vylepšit.

Ryze monarchistický či snad autokratický je i další Jochův názor, že „může do správních rad státních firem jmenovat kohokoli“. Nemůže. Musí tam (i do jiných funkcí, jejichž odlišnost od členství ve správních radách je asi pod rozlišovací schopnost politologa — diletanta Jocha) jmenovat lidi, kteří tam dokáží nejlépe hájit zájmy státu a ovšem musí umět svůj výběr dobře obhájit před odbornou i nejširší veřejností. To je demokracie, to je demokratický systém dělby a kontroly moci či chcete-li, brzd a rovnováh.

Joch dále bez argumentů spekuluje „Kdyby však dokázala, že Nagyová je uplácela nejen funkcemi, nýbrž i penězi — v hotovosti či jinak —, to by bylo jiné kafe!“ Na to pěkně odpovídá Pavel Komár: „Když se podíváte do trestního zákoníku, tak ten definuje korupci jako přijetí neoprávněné výhody. My jsme možná zvyklí, že touto výhodou musí být jenom peníze, což ale není pravda. Bývalí poslanci získali honorovaná místa ve státních podnicích bez ohledu na to, zda pro ně měli kvalifikaci, nebo ne. Šlo o přímou odměnu za vzdání se mandátu. A když někdo takovýmto způsobem získá funkci, v níž si může za rok vydělat milion, je to v principu stejné, jako když poslanec dostane na ruku milion jako odměnu za nějaké hlasování.

Otázka HN, zda „Už jenom získání nějaké veřejné funkce je podle vás úplatek?“ jen ukazuje, že i tamní redaktoři by si měli ujasnit existenci symbolické, byť zatím někdy jen marně předpokládané „čínské zdi“ mezi úředníky a politiky.

Na závěr ocitujme snad srozumitelné a jistě pregnantní formulace Jakuba Kalenského (jen pro zajímavost, na rozdíl od Romana Jocha má formální filozofické vzdělání) k témuž: „Policie má zjevně směrem k trojici „rebelů“ mnohem těžší kalibr než jen to, že přijali nějaké funkce. Lze se jen dohadovat, že půjde o odposlechy, na kterých se Nagyová s Tluchořem a spol. domlouvá, že svůj mandát složí, pouze pokud jim bude zaručena kariéra ve státních a polostátních firmách. Tedy ne, že přijmou nějaké posty, ale že tyto posty přijmou výměnou za ovlivnění výkonu svého poslaneckého mandátu.

Je také úplně jedno, že se Nečas a s ním i ODS rozčilují, že nikdy v historii nebylo podobné udělování trafik stíhané. Stejně se rozčiloval Miroslav Kalousek, že nelze stíhat Vlastu Parkanovou, protože jen pokračovala v tom, co bylo praxí na ministerstvu obrany několik let. To, že něco dělám opakovaně, neznamená, že to není trestné.“