Nejprve povodně a nyní pád vlády pozastřely jedno zásadní téma, jež — kupodivu — otevřely Lidové noviny (30. 5. 2013): „Příjem každého pátého pracujícího v Česku je pod hranicí chudoby.“ LN na svých stránkách možná poprvé zveřejnily, že jev zvaný working poor se týká také nás, a to dosti živelně. Protože Lidové noviny čtu od jejich samizdatových začátků, neušlo mi, že až posud tento problém zastíraly či bagatelizovaly tezí o české rovnostářské společnosti, jež není ani tolik chudá, jako má vyšší nároky než pracovní morálku, takže lamentování o chudobě je skrývanou závistí. Vzdělaní, mladí, elitní komentátoři povětšině dovozovali, že ačkoli česká minimální mzda patří v EU k nejnižším, není radno ji zvyšovat, protože by to — v současných ekonomických poměrech - vedlo k propouštění a vyšší nezaměstnanosti, zkrátka ohrozilo (ministr Kalousek zvolil slovo destabilizovalo) pracovní trh. A to přestože u nás minimální mzda na plný pracovní úvazek činí osm tisíc korun hrubého a nezměnila se už sedm let. Mě ještě více než paní Nagyová děsí to, že zhruba 18 procent pracujících nedosahuje ani dvou třetin středního průměrného platu (mediánu), což je příjem, z něhož — při dnešní drahotě — často nedokážete pokrýt ani základní životní náklady. To se bohužel týká zejména žen, z nichž - jak píše Marek Kerles - „tzv. chudou mzdu pobírá každá čtvrtá“.

Chápu názor mnohých zaměstnavatelů, že vzhledem ke krizi a vysokým celkovým nákladům na mzdu nemohou za málo kvalifikovanou práci platit více, než je těch 14 500 korun hrubého měsíčního příjmu, který už hraničí s chudobou. To se týká spíše živností, menších provozoven a podniků, jimiž trh vskutku nemilosrdně smýká. Ale proč na minimální mzdě drží své zaměstnance například velké obchodní řetězce, které naopak tržní prostředí spoluvytvářejí, ba formují, neřku-li deformují? Jenom proto, že část pracující populace je na tom tak špatně, že vždy se ještě najde dost lidí, kteří jsou ochotni za tak nízkou mzdu pracovat? To je hanebnost! Tak se vy, „živořící“ řetězci, domluvte a nedávejte nic do „akce“, místo slev přidejte svým prodavačkám a prodavačům — my, zákazníci, se vám na jejich vyšší platy složíme. Chudoba se má odstraňovat, nikoli jí nadbíhat. Zvláště ve společnosti, která je docela bohatá.

Jsem přesvědčen, že working poor jako masový jev je více problémem morálky našich kapitalistů (bez pejorativního zabarvení) než otázkou administrativně stanovené výše minimální mzdy. Protože zvýšit ji třebas o pouhých tisíc pět set korun může být právě v živnostenském prostředí mnoho, ačkoli obecně to pracující chudinu zas příliš nepozdvihne. Jiný cvrkot má pokladní v Tesku, Penny, Bille, Lidlu… které jedou na dvě pokladny, než prodavačka v oděvech, kde práce může být více zábavou — zvláště pokud na tom prodavaččino živobytí nezávisí.

Říkává se, že naše společnost je solidární. To ale platí jenom v určité její části, která povětšině nemá možnost produkovat zisk, nikde nemá schovány zlaté cihly, takže sama solidarita má své meze — a to na hranici vlastní chudoby. Kupodivu oč je bezmocnější, o to je cennější jako morální postoj. Protože my tu schopnost máme, máme i právo ji vyžadovat po našich kapitalistech (bez pejorativního zabarvení). Vy vopravdu nemusíte mít každej rok novej bourák! To není naše závist. To je spíše zdvořilá žádost, abyste sami, bez ohledu na výši minimální mzdy, dokázali posoudit onu mez lidské důstojnosti, za níž by vás vaši zaměstnanci shledali už vykořisťovateli, jejichž vinou žijí život, který jedna vaše otrokyně vystihla slovem hnusný. Je to otázka lidskosti a cti, nepíšeme o tom v tomto našem elektronickém listě poprvé: téma stálé, a pořád neuspokojivé.

Obrys tohoto sociálního problému vystupuje zřetelně v souvislosti s finančními aférami, jež vedou k pádu této vlády. Krize kapitalismu, krize zastupitelské demokracie? Každý volený premiér po Klausovi a Zemanovi (s výjimkou Špidly, kterého si sociální demokraté odstavili sami) byl „mrtvý muž“. Při svém premiérství pozbyl rodiny, důvěryhodnosti, dílem i rozumu. Bude-li premiérem onen Kuba, stane se „mrtvým mužem“ ve zrychleném běhu. Přičemž nikdo z nich (snad kromě toho Kuby) rozhodně nejprve nebyl žádný padouch. (Gross — ta tvářička mladého, nadějeplného sociálního demokrata, vzpomínáte?) Ale vždy tak dopadl — jako proradný šerif ve westernu, jenž při obraně banky postaví se tak nějak na stranu lupičů. Jde o pouhé selhávání jedinců, nebo současná vrcholná politika v mužském podání je vůbec patologickou zónou? Negativní důsledky pádu této vlády přesáhnou vliv očistné střídy budoucí politické reprezentace, která — pokud totalitně nezamezí vyšetřujícímu procesu — si nebude moci býti jista dnem ani hodinou. Naštěstí. Premiérem musí být někdo (vůbec nejde o gule), kdo jednou čestně udrží na hrudi šerifskou hvězdu, čímž nás zbaví těch nejhorších podezření. Například Vladimír Špidla.

Jediné, co mě na tom těší, že v těch mocenských odklonech finančních toků, záhadných machinací s veřejnými penězi, zlatých padácích, cihel a zlatých pašaliků furt lítáme jenom my, samí slušní a přizpůsobiví občané, a žádnej cikán! To si prosím uvědomme — fakt žádnej cikán.