Petr Nečas rezignoval. Tím padla troufám si říci nejnepopulárnější vláda v dějinách České republiky a možná i nejnepopulárnější vůbec. Mnozí z nás se opatrně radují. Problémem je ale to, proč se tak stalo. V euforii z vítězství nesmíme zapomenout na sérii proher, které jsme, my občané české republiky, utrpěli a na škody, které nepůjdou snadno napravit.

Cherchez la femme?

Mohlo by se zdát, že Petr Nečas odstoupil kvůli ženám. Alespoň taková by mohla být zjednodušená interpretace. Kvůli chybě, či tzv. služební horlivosti, možno říci i aroganci své ředitelky kabinetu, jako-kůň-dřící Janě Nagyové. První vrstva je ovšem vrstvou nejméně významnou. Pro jednání Jany Nagyové lze mít určité lidské pochopení. Pro co pochopení mít nelze, je jednání „hrdinů z Afghánistánu“, kteří zcela mimo rámec zákona, v rozporu s přísahou nebránili zájmy České republiky, nýbrž ale podivné partikulární zájmy jedné úřednice z Úřadu vlády. To svědčí o totálním rozkladu institucí v naší zemi. A to by měl být důvod k pádu každé vlády. Politický kýč nikdy nekončících hrátek kolem korupce se autorovi zdá být již příliš únavný a maskující skutečné problémy naší a i globální společnosti, takže jeho rozbor ponechám jiným.

Důvěra v nedůvěře

Vláda boje proti korupci se ukázala nejzkorumpovanější — alespoň podle počtu trestních stíhání ministrů, náměstků, poslanců apod. — vládou v historii. Pravicový tisk má ovšem tu drzost vydávat tento fakt za úspěch. Neboli i v minulosti byly vlády takto zkorumpované, jen státní zástupci a policie byli zkorumpovaní též, případně se báli, zatímco nyní díky genialitě paní Peak a tandemu Pospíšil (který instaloval Rampulu) — Blažek mají orgány činné v trestním řízení uvolněné ruce a nebojí se. Něco na tom může i být. Ale není to důležité. Důvěra občanů v politický řád tak jako tak padá ke dnu. Skandál za skandálem, nekompetentnost vršená na nekompetentnost, to charakterizuje tuto vládu. Ne ovšem ve všech oblastech. V některých oblastech byla vláda až děsivě kompetentní.

Chvála korupce?

Je třeba si uvědomit co je důležité. Zajisté je dobré, pokud v tom kterém státě dobře fungují instituce. Většina veřejných činitelů plní sliby, nekrade, nekorumpuje, je čestná a čistá. I v takovém státě může ale život neprivilegovaných být velmi těžký. Samozřejmě, pokud je neoliberální, na  TOP 0,9 procent lidí zaměřená politika doplněná ještě masivním rozkrádáním a korupcí, výsledkem je bída a nouze. Bída a nouze většiny je ale i výsledkem kvalitně, čistě a nezkorumpovaně implementované neoliberální politiky. Zdravé instituce a nezkorumpovaný úředník vám, pokud nemáte na jídlo, nájem či léky nepomůže. Neochrání vás před exekutorem, nepomůže vám v případě nezaměstnanosti. Pokud je celý systém soustředěn na vyždímání stále více a více nadhodnoty z pracujících, jeho konkrétní formální nastavení nehraje až takovou roli. Navíc je pravdou, že korupční peníze přeci jen trochu prokapávají. Zkorumpovaní úředníci na nižších patrech pyramidy chodí do restaurací, kin a divadel, utrácejí v supermarketech. Jen velcí korupčníci využívají daňové ráje stejně intenzivně, jako v dobře institucionálně nastavených ekonomikách nezkorumpovaní velkokapitalisté. Drobná korupce může v některých případech suplovat nefungující sociální systém či nedostatečné financování veřejné správy. Samozřejmě, takový systém přináší morální úpadek.

Základna versus nadstavba

A jsme u kořene problému. Často slýcháme, že současná krize je především krizí morální. Není tomu tak. Je krizí kapitalismu, který naráží na jedno ze svých implicitních omezení. A jako vždy v minulosti, nachází mechanizmy, jak toto omezení překonat. Zvyšováním míry vykořisťování, kolonizováním nových oblastí — důchodová reforma, privatizace justice, zdravotnictví apod. — a další a další komodifikací. Šampiónem překonávání limitů byla pak právě Nečasova vláda. Nesmíme v dnešních dnech, v záchvatech radosti a triumfalismu zapomínat, co je důležité. Že sice vláda padla kvůli vztahům v nadstavbě, ale skutečné a hlavní škody napáchala v základně. Zhoršením materiálních podmínek lidí, zhoršením kvality života neprivilegovaných, popostrčením velké části populace blíže k útesu pracující chudoby a bídy.

Po nás potopa

Nezapomeňme co je třeba napravit. Nacházíme se v nejdelší recesi za dobu existence naší země. Recesi způsobené v zájmu transnacionálního kapitálu a vetší disciplinace pracujících škrty z pera ministra Kalouska. Byli jsme svědky přesunutí daňového břemene ještě více na bedra chudších občanů a nižší střední třídy a naopak dalšího odbřemenění korporací a bohatých. A další operace nás čekají příští rok, například zrušení daně z dividend. Byli jsme svědky zvýšení spoluúčasti ve zdravotnictví, tvrdě dopadající na chronicky nemocné a starší spoluobčany. De facto zrušení valorizace důchodů. Osekání sociálních dávek až na samu dřeň. Jedné z nejnižších podpor v nezaměstnanosti v Evropské unii, kterou ještě navíc pobírá asi jen čtvrtina nezaměstnaných. Zločinného systému privatizace výkonu soudních rozhodnutí do rukou obchodníků s bídou, do rukou advokátsko-exekutorských mafií. Daru nedemokratické organizaci jménem katolická církev v hodnotě přes sto miliard korun. Poklesu reálných příjmů zaměstnanců veřejného sektoru o 10-20 procent za posledních pět let. Rozrůstání sociálně vyloučených lokalit.

Náprava?

Tak jako po povodních, musí nyní po pádu vlády přijít fáze úklidu. A následně fáze rekonstrukce. To jsou úkoly pro příští vládu, pokud bude ochotná a schopná se vymanit z neoliberálního paradigmatu a sloužit většině obyvatelstva a nejen TOP 0,9 procentům nejbohatších. Úklid bude nesmírně těžký a rekonstrukce ještě těžší. Mezinárodní situace přes všechny pozitivní signály nepřeje skutečným řešením. Tedy celosvětovému přechodu k spravedlivějšímu, rovnějšímu a k přírodě příznivějšímu společenskému řádu, nazvěme jej třeba socialismus. Objektivní podmínky připustí maximálně reformy, resp. revize nejhorších výstřelků, kterých se Nečas a spol. dopustili. Každá cesta ale začíná prvním krůčkem, i když je pravdou, že propast několika drobnými krůčky překonat nelze.