Zhruba před rokem Nečas odvolal tehdejšího ministra spravedlnosti Pospíšila, který do té doby intenzivně pracoval na revitalizaci státního zastupitelství (na jejímž zabahnění, pravda, nesl za Topolánkovy vlády svůj podíl). V té době jsem tento fenomén podrobil stručné reflexi — a dnešek si žádá pokračování, nejenom proto, že Pospíšilova práce začíná sklízet své první a možná i poslední ovoce.

Padá vláda, něco si přej

Možná by to ani nestálo za zmínku, kdyby se nerojily předčasné komentáře v duchu ocenění toho, co tato vláda vykonala za dobro, když umožnila policii a státnímu zastupitelství v klidu pracovat. Bude záhodno být v této argumentaci poněkud konkrétnější, a to právě z toho důvodu, že hlavním, neřkuli jediným, hybatelem pozitivní změny byl právě Pospíšil, který se po jmenování Rampuly — během angažmá v Topolánkově kabinetu — patrně zdál být spolehlivým kádrem, ale nakonec svoje zpackané rozhodnutí nečekaně odčinil v kabinetu Nečasově, a to i s úroky. Byl za to následně předsedou vlády náležitě „odměněn“, ale to je známý příběh.

Dále měla tato vláda boje proti korupci takovou péči o nezávislost policie, že mimo jiné jmenovala ministrem vnitra Jana Kubiceho nebo doslova ad hoc zřídila páku na policejního prezidenta, totiž Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS), podléhající nově přímo vládě. Do nejvyššího patra nově vzniklé instituce pak neusedl nikdo jiný než Ivan Bílek.

Systém se ale vládě nebývale vymkl z rukou, což lze přičíst na vrub její neschopnosti, nikoli zásluhám za aktivní boj v první frontě. Některé z výkvětů polistopadové žurnalistiky by patrně neprošly ani testem ze základů logiky, pokud se domnívají, že neschopnost boje proti boji proti korupci se rovná jednoduše boji proti korupci, za které by tito antibojovníci měli sklidit nějaké zásluhy.