Nečas odůvodnil odvolání ministra Pospíšila jeho „manažerským nezvládnutím resortu, především v jeho rozpočtové oblasti“. Jeho důvěra v bývalého ministra spravedlnosti klesla údajně pod bod mrazu a stejně tak pod bod mrazu svým krokem poslal důvěru občanů (včetně, či především, voličů ODS) vůči své osobě, potažmo své straně jako celku a v neposlední řadě zasadil další ránu důvěře v systém jako takový. Zpráva o fatálním premiérově kroku rezonuje i do zahraničí.

Zcela přirozeně odvolání ministra spravedlnosti, který se zasadil o očištění státních úřadů od jmen jako Renáta Vesecká nebo Vlastimil Rampula, vyvolalo spekulativní nálady ve veřejném prostoru. Nacházíme se přece jen v období jistého napjatého očekávání, kdy je, dlouhodobě korupčními aférami přecpaný, mediální prostor, fascinován Davidem Rathem, přistiženým při přebírání úplatku; kdy policie žádá o vydání Vlasty Parkanové, v kauze dosud nezapomenutých letounů CASA, a nadto musí tato veselá parta plukovníků čelit verbálním útokům ze strany premiéra i ministra financí. A především se nacházíme v kontextu, kdy budovy státního zastupitelství konečně začínají pomalu stát na solidních základech po vymetení největších krtků.

Do tohoto dlouhodobě a obtížně utvářeného stavu státního zastupitelství s rychlostí blesku zasáhne premiérsko-prezidentské duo a odvolává hlavního architekta. Duo premiéra nejsilnější vládní strany, která dramaticky a zároveň stabilně ztrácí preference voličů, a prezidenta, který, jak víme, není žádným automatem na podepisování demisí. Na minutu sehraná dvojice mávnutím mocenského proutku doslova smetla ze stolu člověka, který pro mnohé byl jedním z posledních, ne-li posledním záchytným bodem v koaličním martyriu pravicového vládnutí.

Není nutné zacházet do podrobností Nečasovy argumentace, abychom pochopili, že premiér se vědomě ujal role, kdy veřejnosti předkládá zástupný scénář, o kterém s jistotou musel předvídat, že o něm veřejnost bude přesvědčena asi do takové míry, jako on sám.

To, co se odehrálo 27. června v 10.15 na tiskové konferenci, byla de facto vědomá politická sebevražda jednoho ústavního činitele v přímém přenosu. Dobrovolná politická sebevražda předsedy nejsilnější pravicové strany, kterou do příštích voleb potopil společně se sebou samým.

Jaká logika se skrývá za tímto politickým aktem, je po zásluze hlavní otázkou posledních dní, ale už teď je jasné, že se vymyká standardnímu politicko-preferenčnímu kalkulu. Následující dny a týdny budou ve znamení intenzivní pozornosti směřované směrem k postu ministra spravedlnosti, který, jak bylo avizováno, bude pocházet z řad strany, kterou bude brzy možno charakterizovat parafrází výroku Slavoje Žižka na adresu řecké KKE: její největší chybou bude, že zapomene zemřít.

Druhým ohniskem pak je pražské státní zastupitelství a jmenování Lenky Bradáčové. Pakliže byl Petr Nečas nadějí pravicové politiky v kontrastu s eskapádami předchozího předsedy ODS, dnes se může bezstarostně zařadit po jeho boku.

Nečas ODS vyhrál volby. A prohrál všechno ostatní. Friedrich Nietzsche své vrcholné pozdní dílo otevírá impozantně: „Lidská přirozenost vítězství snáší hůře než porážku, ba zdá se dokonce lehčí takové vítězství dobýt, než nést je tak, aby nevznikla ještě těžší porážka.“

„Spekulativní“ vytváření alternativních scénářů ve veřejném prostoru je dnes přímým důsledkem toho, že nejnepravděpodobnějším scénářem je ten oficiální. Dostáváme se tak do paradoxní situace, vymykající se běžné politické logice, kdy největší spekulací a nepodloženou báchorkou, které v této chvíli jsme schopni vyprodukovat, je přesvědčení o pravdivosti Nečasova zdůvodnění. Víme, že péče o politickou kulturu nikdy nebyla prioritou současné vlády.

Nicméně převrácení samotné logiky veřejné debaty, je počinem, který si se svou vulgárností a negativním dopadem nezadá s otevřeným výsměchem občanské společnosti, který se tu a tam snese ze spřáteleného Hradu. Nečasova následná reakce je už jen manifestací uměle hrané lhostejnosti, která, zaklínajíc se do zemdlení rozpočtovou odpovědností, svíjí se ve vnitřní agónii vlastního potupného pádu, který je nyní již otázkou času, podřízen logice bezmála mechanické a nezvratitelné.

Těžko říci, co se teď premiéru Nečasovi honí hlavou, ale možná že nostalgická výčitka, že měl raději zůstat u plazmové fyziky, není nikterak nepravděpodobným scénářem.