Nečas odůvodnil odvolání ministra Pospíšila jeho „manažerským nezvládnutím resortu, především v jeho rozpočtové oblasti“. Jeho důvěra v bývalého ministra spravedlnosti klesla údajně pod bod mrazu a stejně tak pod bod mrazu svým krokem poslal důvěru občanů (včetně, či především, voličů ODS) vůči své osobě, potažmo své straně jako celku a v neposlední řadě zasadil další ránu důvěře v systém jako takový. Zpráva o fatálním premiérově kroku rezonuje i do zahraničí.

Zcela přirozeně odvolání ministra spravedlnosti, který se zasadil o očištění státních úřadů od jmen jako Renáta Vesecká nebo Vlastimil Rampula, vyvolalo spekulativní nálady ve veřejném prostoru. Nacházíme se přece jen v období jistého napjatého očekávání, kdy je, dlouhodobě korupčními aférami přecpaný, mediální prostor, fascinován Davidem Rathem, přistiženým při přebírání úplatku; kdy policie žádá o vydání Vlasty Parkanové, v kauze dosud nezapomenutých letounů CASA, a nadto musí tato veselá parta plukovníků čelit verbálním útokům ze strany premiéra i ministra financí. A především se nacházíme v kontextu, kdy budovy státního zastupitelství konečně začínají pomalu stát na solidních základech po vymetení největších krtků.

Do tohoto dlouhodobě a obtížně utvářeného stavu státního zastupitelství s rychlostí blesku zasáhne premiérsko-prezidentské duo a odvolává hlavního architekta. Duo premiéra nejsilnější vládní strany, která dramaticky a zároveň stabilně ztrácí preference voličů, a prezidenta, který, jak víme, není žádným automatem na podepisování demisí. Na minutu sehraná dvojice mávnutím mocenského proutku doslova smetla ze stolu člověka, který pro mnohé byl jedním z posledních, ne-li posledním záchytným bodem v koaličním martyriu pravicového vládnutí.