Před časem jsem se sešel s bývalým zaměstnancem jedné poradenské firmy, která dodávala software a další služby na pražský magistrát. Bavili jsme se o předem domluvených zakázkách, o tom, jak běžně jeden člověk sepisuje „konkurenční nabídky“ do stejné soutěže pro několik firem a o dalších „standardních praktikách“. Během rozhovoru jsem dospěl k tomu, že hlavním problémem korupce není samotné předražení veřejných zakázek, ale něco jiného. Hlavní problém korupce je v tom, že zakázky samotné, kvalita jejich provedení a to, zda jsou nebo nejsou potřeba, se dostává zcela na okraj zájmu odpovědných osob.

Zadání se mění z „Máme 10 milionů, jaké veřejné služby za ně pořídíme“ na „Máme 10 milionů, přes jaký kšeft z nich nejsnadněji dostaneme co největší podíl na svůj účet“. Právě z tohoto důvodu mohla Praha za poslední dekádu zaplatit sedm miliard korun za IT služby, u kterých nikdo neřeší, nakolik jsou vlastně potřeba, a jestli se budou v praxi používat (Praha tak jeden čas například platila nepoužívaný helpdesk, nebo vyvinula řadu úplně duplicitních systémů, které se nikdy neuvedly do ostrého provozu).

Tento aspekt korupce má ovšem i jeden paradoxní absurdně pozitivní důsledek. S narůstající korupcí a souvisejícím rozkladem veřejných služeb klesá i schopnost korupčníků své krádeže maskovat. Úřad degradovaný pouze na funkci odklánědla veřejných peněz, vybudovaný na korupčních principech, časem přestane zvládat i to profesionální odklánění prostředků, stejně jako mezitím přestal zvládat svou funkci služby veřejnosti.

Současnou kauzu zatýkání na úřadě vlády a dalších místech vnímám jako vyústění procesu rozkládání veřejné správy. Není to tak, že by vláda dala policii zelenou, jen jí už nedokáže ukázat červenou. A jak je možné, že stejný proces nerozložil i policii? Určitě rozložil, ale stejně jako je v místní politice i ve státní správě řada ostrůvků pozitivní deviace, je tomu tak bezpochyby i u policie. Potom stačí jeden funkční tým a ten si může došlápnout i na kancelář premiéra.

A jak je možné, že už ani vrcholoví politici nedokážou manažersky zvládat zametání kauz pod koberec? Myslím si, že hlavní důvod je ten, že funkce ministra vyžaduje tolik rozdílných kvalifikačních předpokladů, že je jen minimum politiků dokáže skloubit a na zametání už nezbudou kapacity.

Ministr musí být v první řadě zdatný vnitrostranický politik, umět vyjednávat s rozličnými stranickými frakcemi a bezpečně se pohybovat v zákulisí své strany.

Současně musí umět dobře mediálně vystupovat.

Navíc musí „umět sehnat peníze“ ať už na kampaň, nebo pro lidi, kteří ho dostali nahoru.

Až ve čtvrté řadě se řeší, zda samotnou práci ministra zvládne manažersky, lidsky i jinak. Drtivá většina ministrů ještě k tomu má celou řadu dalších povinností, poslaneckými počínaje a stranickými konče.

Býti ministrem a ustát to na všech výše zmíněných frontách je prostě tak neuvěřitelně náročné, že to zvládne jen naprosté minimum lidí. Ostatně ne náhodou je Miloš Zeman jediný předseda vlády od roku 1996, který vydržel ve funkci plné 4 roky. Nečasovu vládu dokonce opustilo už 13 ministrů.

K tomu se přidal efekt koalice z nouze, v níž spolu vládnou strany, které spolu současně i soupeří. V takové situaci stranická loajalita často převáží nad loajalitou vládní a vyšetřování má zelenou.

Co si tedy počít se situací, kdy jsou veřejné instituce natolik rozložené, že nezvládají už ani krýt své přešlapy?

První krok je přijmout zákony, které omezí možnost přešlapy dělat. Ať už jde o zákon o státní službě, nejkrásnější zákon, který dostane smlouvy na Internet, nebo třeba změny v zákoně o financování politických stran. Proto jsem se s chutí přijal nabídku pracovat na Rekonstrukci státu.

Další krok vidím v důslednějším oddělení vlády od parlamentu. Pro začátek by pomohlo zavést neslučitelnost poslancování a ministrování. Obojí prostě není v lidských silách stíhat najednou.

Za nutnost považuju i demokratizaci politických stran. Řadové členy stran zajímá mnohem více, jakou politiku chce funkcionář prosazovat, než jaké teplé místečko jim může nabídnout. Bez omezení vlivu regionálních bosů se budou do klíčových postů i nadále dostávat lidé jako Blažek, Kuba, Hašek nebo Parkanová. Funkční organizační strukturu můžou strany zkopírovat třeba od Pirátů. U Pirátů si celé vedení volíme přímo.

Ke zlepšení situace by zcela jistě přispělo i zlevnění volebních kampaní, například poskytnutím prostoru pro kampaň v ulicích všem stranám na způsob Německa. Když strany potřebují méně peněz, nemusejí tolik krást. Více k tomuto bodu jsem zde psal ve starším článku.

Abych to shrnul. Z toho, že vláda není schopná maskovat už ani vlastní korupci, bychom se radovat neměli a už vůbec to není důvod ji chválit, na druhou stranu, naděje na změny k lepšímu se skutečně otevírá. Poslanecká imunita po dvaceti letech padla, tak třeba dokážeme pohřbít i další kostlivce té naší demogracie.