Před časem jsem se sešel s bývalým zaměstnancem jedné poradenské firmy, která dodávala software a další služby na pražský magistrát. Bavili jsme se o předem domluvených zakázkách, o tom, jak běžně jeden člověk sepisuje „konkurenční nabídky“ do stejné soutěže pro několik firem a o dalších „standardních praktikách“. Během rozhovoru jsem dospěl k tomu, že hlavním problémem korupce není samotné předražení veřejných zakázek, ale něco jiného. Hlavní problém korupce je v tom, že zakázky samotné, kvalita jejich provedení a to, zda jsou nebo nejsou potřeba, se dostává zcela na okraj zájmu odpovědných osob.

Zadání se mění z „Máme 10 milionů, jaké veřejné služby za ně pořídíme“ na „Máme 10 milionů, přes jaký kšeft z nich nejsnadněji dostaneme co největší podíl na svůj účet“. Právě z tohoto důvodu mohla Praha za poslední dekádu zaplatit sedm miliard korun za IT služby, u kterých nikdo neřeší, nakolik jsou vlastně potřeba, a jestli se budou v praxi používat (Praha tak jeden čas například platila nepoužívaný helpdesk, nebo vyvinula řadu úplně duplicitních systémů, které se nikdy neuvedly do ostrého provozu).

Tento aspekt korupce má ovšem i jeden paradoxní absurdně pozitivní důsledek. S narůstající korupcí a souvisejícím rozkladem veřejných služeb klesá i schopnost korupčníků své krádeže maskovat. Úřad degradovaný pouze na funkci odklánědla veřejných peněz, vybudovaný na korupčních principech, časem přestane zvládat i to profesionální odklánění prostředků, stejně jako mezitím přestal zvládat svou funkci služby veřejnosti.

Současnou kauzu zatýkání na úřadě vlády a dalších místech vnímám jako vyústění procesu rozkládání veřejné správy. Není to tak, že by vláda dala policii zelenou, jen jí už nedokáže ukázat červenou. A jak je možné, že stejný proces nerozložil i policii? Určitě rozložil, ale stejně jako je v místní politice i ve státní správě řada ostrůvků pozitivní deviace, je tomu tak bezpochyby i u policie. Potom stačí jeden funkční tým a ten si může došlápnout i na kancelář premiéra.