Největší událostí v české politice za velmi dlouhou dobu je způsob, jakým se Bohuslav Sobotka odhodlal vytáhnout do boje proti tomu, aby ČSSD vyslovila důvěru vládě Jiřího Rusnoka. Jeho komentář v Deníku Referendum a v ještě větší míře jeho skvělý rozhovor pro Českou pozici působí jak pramen živé vody v poušti. Kdy naposledy jsme slyšeli takhle mluvit předsedu některé české politické strany?

Když se Miloš Zeman odhodlal pro avanturistický manévr, který spočíval ve jmenování nepolitické vlastní vlády bez vyjednané podpory ve Sněmovně, předpokládal, že uvede do pohybu dynamiku, jež nakonec ve vyslovení důvěry vyústí. Jeho taktický plán kalkuloval s podporou ČSSD, KSČM, Věcí veřejných a s motivováním části nezařazených poslanců i poslanců ODS, aby buď přímo pomohli svým hlasem, anebo alespoň snížením kvóra.

Mohlo to vyjít. A znamenalo by to stvrzení Zemanovy pozice jako nejdůležitějšího hybatele dění v české politice, což je role, do které se snaží od svého prezidentského vítězství prodrat, která ho zjevně zajímá mnohem více nežli jeho role ústavní, ba více nežli ústava sama, a ve které, jak se zdálo, se uhnízdí, aniž jej bude kdokoli ze stávající české politické elity schopen zastavit.

Ale nyní se zdá, že jeho plán ztroskotá už v základním předpokladu. Rusnokově vládě zřejmě nevysloví důvěru ani sama ČSSD. Pokud se to podaří, bude to čistě díky osobnímu politickému výkonu Bohuslava Sobotky, který evidentně usoudil, že je právě tak nejvyšší čas, aby se jeho strana přestala na Pražský hrad dívat jako myška na kobru.

Zeman a členové jeho paté kolony uvnitř ČSSD spoléhali na to, že Rusnokův tým se představí s více méně sociálně-demokratickým programem, snad jen odlehčeným o intelektuálské libůstky, jako je důraz na resorty kultury, školství, životního prostředí či na spolupráci s občanskými iniciativami, a naopak vyztuženým o příslib prolévání co největšího množství betonu.

Domnívali se, že tím jednak budou izolovat své principiální protivníky v ČSSD, jako jsou Dienstbier, Zaorálek či Špidla, jednak znemožní ČSSD, aby se proti Rusnokově vládě postavila, poněvadž ji neponechají k dispozici „žádné srozumitelné“ argumenty. Mysleli, že strašení možným návratem vlády pravice postačí k tomu, aby sociální demokracie byla přinucena hrát roli komparsu v pimprlovém divadle, režírovaném z Hradu.

Jenomže se stalo něco, s čím evidentně vůbec nepočítali. Bohuslav Sobotka řekl: „Ne.“ Argumenty uvádí tři: vláda nemá demokratickou legitimitu a je nutné, aby českou politiku řídila Sněmovna, a nikoli Hrad. To jsou argumenty státoprávního charakteru, o nichž právě Zeman, Škromach, Hašek a spol. měli vcelku správně za to, že jim běžné sociálně-demokratické voličstvo „nebude rozumět“.

Avšak Miloš Zeman naštěstí rovněž chybuje, a tak nabídl Sobotkovi ještě argument třetí, ze všech nejlepší. Personální složení Rusnokovy vlády je natolik problematické a hned první vystoupení řady ministrů tak nešťastná, že její levicoví odpůrci mohou odůvodněně namítat, že se o vládu, jež by byla hodna podpory ČSSD na programovém základě, nejedná.

Mohli bychom říci, že Balvínovy eskapády, Fischerovy tajuplné miliony, Rusnokovu podporu důchodovému tunelu, Pecinův životopis, ministra pustošení životního prostředí a tak dále a tak podobně seslalo Sobotkovi samo nebe, kdyby to ve skutečnosti nebylo tak, že korupčně-technokratické rysy, jež zohavují od první chvíle tvář Zemanovy vlády, jsou prostě jeho prostředí bytostně vlastní, a nebylo je tudíž možno dokonale skrýt: byť si vlk svůj jazyk brousil sebeusilovněji, nakonec mu stejně nikdo, že je mámou kozou, nevěří.

Ale je tu ještě čtvrtý argument, který není tak podstatný pro veřejnost, ba dokonce by mohl veřejnost za jistých okolností proti ČSSD popouzet, ale má ze všech argumentů největší potenciál rozhodnout střet o podporu Rusnokovy vády uvnitř sociální demokracie v Sobotkův prospěch. Je skryt v půvabné formulaci, že předseda ČSSD „hovoří za všechny sociální demokraty, kteří myslí jeden až dva roky dopředu.“

Dosti barvitě jsme tu před nedávnem vylíčili pravděpodobný osud ČSSD v případě, že by nás k řádnému termínu voleb přivedla Rusnokova vláda. Byla by to ve skutečnosti vláda SPOZ, a je vysoce pravděpodobné, že řada z jejích ministrů by kandidovala jako volební lídři SPOZ. Vztah k vládě by ČSSD dále štěpil, a navrch by přirozeným vývojem v ČSSD získávali navrch Zemanovi spojenci.

Sociální demokracie by najednou především byla otřesena ve své pozici jasného hegemona mezi protivníky deklasované politiky pravicových vlád. Pokud si výlučné postavení stěžejní alternativy pravice uchová, může reálně pomýšlet na zisk vysoko přes třicet procent. Pokud se nechá od Zemanovy vlády poslat mimo hru, už bude jen čekat, kde se pokles hlasů pro ni nakonec zastaví.

Zde se ale nejedná jen o Sobotku a jeho věrné, zde se najednou mluví o tom, kolik poslanců bude ČSSD v příští Sněmovně zastupovat, kolik okresních organizací bude, anebo nebude svého poslance v příští Sněmovně mít. To je povýtce praktická argumentace, které aktivní členstvo ČSSD, ať už má programové inklinace jakékoli, velmi dobře rozumí.

A nedivme se, že nevidí žádné zvláštní důvody, proč by se měla o mandáty zastupující demokratickou levici velkoryse dělit se zemanovci v míře větší, nežli je nezbytně nutná, nota bene je-li ČSSD způsobilá tyto zájmy reprezentovat daleko kompetentněji nežli Zemanovy korupčně-technokratické, ad hoc a s minimální kompetencí splácávané squadry.

Kolik bude mandátů pro demokratickou levici v příští Sněmovně? Devadesát, sto, sto deset? Je rozdíl, zda se budou mezi ČSSD a zemanovce dělit v poměru 4:1, což je pravděpodobný vývoj bez Rusnokovy vlády, anebo v poměru 3:2, což je pravděpodobný vývoj, pokud by nás k volbám vedla ona.

Toho se týká jeden z nejpůvabnějších motivů Sobotkova rozhovoru pro Českou pozici: „Fakt se nechci vyjadřovat k intrikám, které panují na dvoře Miloše Zemana. Já se toho neúčastním. Michal Hašek byl zvolen statutárním místopředsedou strany, naše mandáty jsou ohraničené příštím sjezdem, který se sejde až po volbách do sněmovny. Myslím si, že společně máme odpovědnost za to, abychom vyhráli volby a sestavili vládu. Nemáme určitě zodpovědnost za SPOZ. Nevylučuji, že mezi některými funkcionáři ČSSD běží soutěž o největšího oblíbence prezidenta republiky, to hodnocení musí učinit pan prezident a předpokládám, že jej průběžně mění, aby tyto lidi motivoval k ještě většímu úsilí.“

I kdyby Sobotka nakrásně nakonec neuspěl a zemanovci v ČSSD jej přeci jen udolali, vytvořil by svým současným principiálním a elegantním vystupováním vynikající základ k tomu, aby se nakonec ČSSD z uhranutí Zemanem vymanila. Vývoj mluví a bude čím dál tím více mluvit pro jasné vymezení hranic mezi sociální demokracií a Hradem. Miloš Zeman se totiž už dávno programově s evropskou sociální demokracií rozešel, což se s plynoucím časem bude čím dál více projevovat, byť by se to snažil maskovat sebeobratněji.

Aniž bychom počítali s tím, že se za to dočká vděku či potlesku zaslepeného českého pravicového mediálního establišmentu, Bohuslav Sobotka udělal osobně a zcela sám v minulém týdnu pro zkrocení autoritářských choutek Miloše Zemana víc, než kompletní česká pravice dohromady. Umanuté trvání na tom, že většinou lidí z dobrých důvodů nenáviděná koalice ODS a TOP 09 s podporou družiny Karolíny Peake, má pokračovat i po strašlivém Nečasově skandálu, nemluvě o hrůzostrašných politických výsledcích jeho vlády, jen žene vodu na Zemanův mlýn.

Ale zdá se, že neochota TOP 09 a ODS udělat v danou chvíli jediný krok konformní s vyspělou kulturou parlamentarismu spočívající v rozpuštění Sněmovny bude zaslouženě odměněna. Ze všech nároží už se na jejich voliče kření Andrej Babiš a jeho drýmtým. A moc se těšíme na to, jak se budou názory na vývoj české pravice nadále tříbit v médiích Babišova vydavatelského domu.