„Moje kompetence není ani o trošku nižší než kompetence Jana Fischera na post ministra financí,“ hájil svoje krátící se účinkování v dozorčí radě Českého aeroholdingu Alexandr Vondra. Pořád dumám, mínil-li to jako okolnost polehčující, nebo přitěžující. Vždyť kdysi patřil k čelným politikům ODS, kteří z Fischera rovnou udělali ministerského předsedu.

Soudný člověk nicméně uzná, že Fischer nemá na financích ve „vládě odborníků“ co pohledávat a že Vondra byl v aeroholdingu jen prachsprostým trafikantem. To by si pak každý, kdo používá bankovky nebo létá letadlem mohl podobná křesla nárokovat.

Trafikantství a trafikanty si dnes troufne hájit málokdo. I Miroslava Němcová (ODS) ještě před měsíci tepala podobné praktiky. Když jim chce vláda Jiřího Rusnoka s přispěním Jana Fischera učinit přítrž a nahradit je přísnými kvalifikačními kritérii, jimiž se ale už před několika měsíci zaklínal i Miroslav Kalousek (TOP 09), zaslouží si pochvalu. Ovšem jen za dvou podmínek. Jednak nesmí staré trafikanty vystřídat novými, sobě blízkými, jednak musí k personálním krokům přistoupit až v okamžiku, kdy bude disponovat důvěrou Sněmovny.

Z příbuzného soudku jsou změny na čele státních a polostátních firem. Ministr dopravy Zdeněk Žák zavelel k obměně dozorčí rady Českých drah, ta obratem odvolala generálního ředitele Petra Žaludu a na jeho místo jmenovala Dalibora Zeleného, který již podniku šéfoval v období 1998-2003. Nechci oba královsky placené manažery srovnávat, nevím, kdo je lepší. Jakkoli se v posledních letech kultura cestování zvyšuje (nemá ale na tom spíš zásluhu zostřující se konkurenční boj?), naše železnice stále zaostávají za evropským standardem.

Asi by mne napadly i jiné případy, kde by se mělo zahrát na „škatulata, škatulata, hejbejte se“. Hlasitě bych tleskal jako v případě chystaných rošád v Českém aeroholdingu. Jak si ale může dovolit tyto změny provádět vláda bez důvěry — vláda, která před několika týdny z vůle prezidenta přišla a po několika týdnech z popudu poslanců možná odejde? Legitimizuje snad její kroky vědomí, že se chová logicky a vymetá dosud panující svinčík? Máme jí pak odpustit, že jedná bez mandátu?

Co když si Rusnokův tým co nevidět sbalí svých pět švestek, na jeho místo přijde jiný (nedejbůh opět pravicový), odvolá, co bylo odvoláno, a slíbí, co bylo slíbeno? Zkrátka opět zatřese s figurkami. Vede právě tudy cesta k politické stabilitě a hospodářské prosperitě? V jakém stresu pak budou dál fungovat dotčené firmy?

Ti „naši“ to myslí dobře, my jim věříme a proto můžou počítat s naší podporou. Když podobné uvažování ovládne nějaký politický tábor, je vždy zle. Znamená to, že pravidla určuje vítěz. Že světonázor je víc než dodržování zásad a pravidel. Že stačí se zaštítit „vyšším principem mravním“ — a nic pak není nemožné.

Principem „nulové tolerance“ proslula již vláda Mirka Topolánka (ODS). Nečasova koalice ODS, TOP 09 a VV pak neváhala válcovat parlamentní opozici i za cenu znásilňování jednacího řádu Sněmovny. Někdejší vicepremiér Radek John (VV) dokonce přiznal závazek, že vládní strany nebudou hlasovat pro žádné — byť sebelepší — opoziční návrhy. Posedlí nesmiřitelností teď mnozí na oplátku razí přístup: „Cokoli je lepší než vláda pravice.“

Opravdu cokoli? A za jakoukoliv cenu? A bude to platit zrcadlově, i když se poměry a nálada veřejnosti za pár let — jak bývá v demokracii běžné - obrátí? Nebylo by šťastnější nejprve budovat důvěru k institucím a státu jako takovému, o dodržování pravidel psaných i nepsaných nemluvě, a až pak si navlékat stranická trička a vyrážet v nich do válek, bez kterých se náš politický systém neobejde?

Oko za oko, zub za zub, je přístup, který ukojí touhu po pomstě, někdy dokonce i usnadní výkon spravedlnosti. Sotva ale může být zákonem transformačního režimu, v němž se politické kultuře zatím jen učíme.

Proto si potěšení z personálních výměn iniciovaných čerstvou vládou, jakkoli se mi samotná nelíbí, vychutnám, až — jestli - Rusnokův tým získá důvěru. Cokoli zlomového učiní do té doby, bude zavánět čiročirým barbarstvím.