Každý podnikatel, ba i živnostník, který dává práci byť jen jedinému zaměstnanci, dobře ví, jakou odpovědnost nese. Zvláště pokud zaměstnanec je nejen odborník a dobrý pracovník, ale svým zájmem o prosperitu podniku nebo živnosti je vlastně pro zaměstnavatele kolegou. A když má k tomu rodinu, malé děti, pak jeho zaměstnavatel často, když „kšefty“ zrovna nejdou, uskromní se ve své odměně, než aby svému zaměstnanci takříkajíc sáhl na výplatu. Odvody z mezd jsou vysoké a udržet solidnímu člověku solidní mzdu bývá často na hranici možností.

V prostředí našeho internetového listu není myslím mnoho přispěvatelů ani čtenářů, kteří sami poznali, co to je zajistit někomu práci tak, aby ji měl den co den, rok co rok. Většina z nás je totiž na té druhé straně — v pozici zaměstnanců, kteří nevědí, co bude za rok, jestli jejich katedru vůbec nezruší či zda se jim ještě podaří získat grant. Jiní, jak jsem si povšiml, sice mohou pohlížet na svět alespoň poněkud „sub specie aeternitatis“, ale existence to bývá rovněž velmi nejistá.