Každý podnikatel, ba i živnostník, který dává práci byť jen jedinému zaměstnanci, dobře ví, jakou odpovědnost nese. Zvláště pokud zaměstnanec je nejen odborník a dobrý pracovník, ale svým zájmem o prosperitu podniku nebo živnosti je vlastně pro zaměstnavatele kolegou. A když má k tomu rodinu, malé děti, pak jeho zaměstnavatel často, když „kšefty“ zrovna nejdou, uskromní se ve své odměně, než aby svému zaměstnanci takříkajíc sáhl na výplatu. Odvody z mezd jsou vysoké a udržet solidnímu člověku solidní mzdu bývá často na hranici možností.

V prostředí našeho internetového listu není myslím mnoho přispěvatelů ani čtenářů, kteří sami poznali, co to je zajistit někomu práci tak, aby ji měl den co den, rok co rok. Většina z nás je totiž na té druhé straně — v pozici zaměstnanců, kteří nevědí, co bude za rok, jestli jejich katedru vůbec nezruší či zda se jim ještě podaří získat grant. Jiní, jak jsem si povšiml, sice mohou pohlížet na svět alespoň poněkud „sub specie aeternitatis“, ale existence to bývá rovněž velmi nejistá.

Všímám si té okolnosti, že přijatelnější podmínky pro sociální stát nyní více vytváří soukromý sektor než stát sám. Účastnil jsem se takzvané prezentace dosti mocného podniku, jehož ředitel v úvodní větě řekl: Tlak na naše manažery sílí, konkurence je těžká, ale naším předsevzetím je nepropustit ani jediného zaměstnance, naopak pracovní místa rozšířit. Podnik nechci jmenovat: vyrábí různé pružiny a péra, která jsou osazena například v každém třetím automobilu v Evropě.

Naopak je podnik, který jmenovat chci: České dráhy, jejichž akcie vlastní stát. Jejich ředitelem je od roku 2008 Petr Žaluda. Kamila Jušková s ním pro Lidové noviny vedla rozhovor. Žaluda na jedné straně říká věci, které jsou bezpochyby pravda: V konkurenci s jinými dopravci se jim těžko obstává, protože ČD „s sebou bohužel nesou břímě zastaralého vozového parku; průměrné stáří i poté, co se masivně investovalo, je zhruba 25 let“. Ředitel Žaluda kupodivu neříká, a mohl by, že zájem soukromých dopravců je zejména o rekonstruované tratě. Naopak ty, kde několik let probíhá tzv. optimalizace a kde cestující masově nadávají pokladním, výpravčím, průvodčím a vlakvedoucím kvůli nekonečným výlukám a pravidelným zpožděním, obsluhují výhradně ČD. Dále ovšem Žaluda mluví v manažerských floskulích, jejichž pravda bývá pouze teoretická: že je výhodnější, když na mediální prezentaci vypíší tendr, neboť mediální agentura ten úkol zvládne lépe a levněji. Kde Žaluda - po zkušenostech, které s podobnými tendry už máme — pořád bere tu jistotu?

Dále ředitel Žaluda uvádí, že nákup jízdenkových automatů za 368 milionů korun mu umožní propustit 420 pokladních. To se mně jeví jako nehorázné a nehodné manažera, jehož měsíční plat je půl milionu a jenž má na rukou hodinky prý za několik set tisíc korun. Řekl bych, že by měl být odvolán, neboť si ani neuvědomuje, jakou lenost manažeřit svým prohlášením projevil! České dráhy a vůbec podniky vlastněné státem by v této době měly mít v čele osobnosti jiného formátu — nakoupit automaty svede i pitomec. Problém je umět lidi zaměstnat a dát jim společensky užitečnou práci. Ostatně také ekonomicky je Žaludův tah pochybný: 420 pokladních představuje roční mzdové náklady asi sto milionů korun. Vydrží ty automaty alespoň 4 roky a bude ta automatická služba kvalitnější? A na kolik stát přijde podpora v nezaměstnanosti, než si ty ženy (a především jde o ženy) najdou jinou práci? A najdou si ji, když jejich věkový průměr je kolem padesáti let? A proč někdo, kdo ve většině případů věrně a spolehlivě většinu svého života slouží ČD, má náhle odejít kvůli nějakým automatům a hloupému Žaludovi? To je přeci tak nehorázné!

Žaluda na jedné straně se domáhá pardonu (a správně), že ČD nejsou v pozici soukromých dopravců, ale mají širší odpovědnost, a na druhé straně se chová hůře než Jančura! Pane, Žaludo, na dráze je spoustu práce, kterou by Vám tyto pracovnice vykonaly stejně dobře, jako dobře a spolehlivě prodávaly jízdenky. To byste ale sám musel mít o tu dráhu alespoň takový zájem, jako mají pokladní, které chcete propustit. Možná by se Českým drahám vedlo lépe, kdy místo Vás tikaly v ředitelské kanceláři jenom vaše hodinky. A dráhy by ročně ušetřily pěkných šest milionů plus odměny, které si dozajista za personální úspory vyplatíte.

Zvláštní věc: představitelé státních organizací a podniků se na jedné straně vždy pyšní tím, kolik lidí v rámci pomyslné racionalizace propustili, a stát se na druhé straně děsí toho, kolik nezaměstnaných máme. To, co stát provádí právě v oblasti personální politiky, si žádný slušný soukromý podnik nemůže dovolit.

Jednou ze základních otázek výběrového řízení na nového Žaludu by proto měla být také otázka (pochopitelně kromě ekonomické rozvahy), jaké pracovní příležitosti bude tak mocný podnik, jako České dráhy bezpochyby jsou, vytvářet. Bez konkrétní odpovědi do výběrového řízení ani nelez.