Vlaky na železniční trať z Trutnova do Svobody nad Úpou vypravuje soukromý přepravce již čtrnáct let. Začínal s hranatým červeným „hurvínkem“, kde se dveře zavíraly na dvě kliky a zvláštní kličku stejnou jako na starých oknech. Pokračoval běžným motoráčkem se zvláštní lokomotivou, takže jste občas mohli vidět vlak bez strojvůdce. Prázdnou lokomotivu, pokud jsem to tehdy pochopil, řídil si průvodčí z motoráčku sám.

Dnes ten stejný soukromník jezdí už jen s motoráčkem bez lokomotivy. Motoráček má žluto-černé zbarvení a na čumáku černé „ČD“. Pokud to dnes chápu správně, právě od Českých drah si soukromník vozy pronajímá.

Dříve do Svobody nad Úpou jezdily přímé vlaky z Drážďan. Vozily na lyže rekreanty z východního Německa. Potom jezdil rychlík do Prahy a z Prahy anebo alespoň do a z krajského města Hradce Králové. V různých letech za provozování Českých drah měl vlak různé zastávky a na nich buď měl, nebo neměl vlastní budku s prodejnou jízdenek.

Příchod soukromého dopravce v zimě 1997/1998 neznamenal větší pohodlí. Znamenal a znamená dodnes pouze zachování vlakové přepravy pro dvě čtvrti okresního města a tři bezprostředně navazující obce, které autobusy obsluhují buď hůře, nebo dráže, nebo obojí.

Přespolním ztížil cestování stát, když Českým drahám dovolil — či lépe přikázal — aby se provozu na trati vzdaly. Dříve jste rychlíkem mohli jet z Prahy do Krkonoš. Jistě by nebyl problém jezdit do Krkonoš i z Brna nebo Karlových Varů. Vagony lze volně přepřahat a na dálkových spojích by se třeba uživil i jídelní vůz.

Dnes veřejnými drahami dojedete do Trutnova a musíte přestoupit na soukromý vlak nebo do soukromého autobusu. Českým drahám se to vyplácet nemůže. Ztrácejí ujeté kilometry i jednu celou službu. Po zrušení provozu na trati z Trutnova do Královce a Žacléře už vás neumějí dovézt nikam do východních Krkonoš.

Za něco z toho jistě může vedení Českých drah, za většinu ale vláda, která reprezentuje stát coby majitele a která jistě umí vedení drah vyměnit. Pokud cestujícími a veřejnou službou pohrdá vedení drah, je to nejprve obraz politiky vlády, a až pak záměrů a schopností jejich konkrétního vedení, dnes jmenovitě pánů Žaludy, Blažka, Koláře, Nebeského, Matzenauera; Vykydala, Hodináře, Hampla, Hrbaty, Janeby, Müllera a Poláka.

Železnice je unikátní síť — žádný soukromník by ji za své peníze nebyl s to vybudovat a provozovat — a proto na ni z definice žádná konkurence nepatří. Pokud na železnici stát z nějakého důvodu pouští další dopravce, pak by to mělo být jen za podmínky, že cena za jeden kilometr jízdy bude kdekoli na území republiky vždy stejná: u Jančury, u Řebíčka, u Novotného, u Českých drah, v motoráčku i ve vlaku supercity. Oslavovat soukromého podnikatele za to, že ohrožuje rovné možnosti přepravy pro všechny cestující, je přinejmenším z pohledu solidárního státu čirý nerozum.

Milan Chovanec, stínový ministr dopravy za ČSSD, má zřejmě pravdu, když říká, že „razantní snížení cen za jízdné těsně po nástupu konkurence jasně ukazuje na nekoncepčnost a chybějící strategii“ Českých drah. Levicovým řešením v takovém případě ale není pozvat na regionální železnice nové dopravce, jak to Chovanec za Plzeňský kraj avizoval v tiskovém prohlášení. Řešením je vydat státem vlastněnému podniku nové politické pokyny.

Východiskem oněch pokynů pak má být, že na železnici konkurence nepatří. Konkurence totiž nepatří k žádné univerzální službě a na žádnou unikátní síť. Zákaz konkurence se přitom v řadě případů nevylučuje s podporou pestrosti. Musejí ale zůstat zachovány rovné možnosti a podmínky pro všechny, kdo službu využívají, mají nebo by měli využívat.

Zájemcům o budoucnost českých železnic vřele doporučuji román Dráhy  (Atlantis 2010) francouzského spisovatele Benoît Duteurtra.