Miloš Zeman to zkouší po dobrém i po zlém. Jednak potřebuje přesvědčit veřejnost, že nenechal Jiřího Rusnoka poskládat vládu popletů a diletantů, nýbrž odborníků a manažerů. První nastíněný dojem mohli získat ti, co — parafrázuji - slyšeli od ministra průmyslu, že se nebude vyjadřovat k politickým otázkám, neboť není politik, či od šéfa resortu dopravy, že ministr potřebuje mandát (legitimitu), jen když sedí v řádné stranické povolební vládě. Podobných veleduchů najdeme v kabinetu víc.

I druhý důvod je prestižní. Zeman je sice schopný nechat vládnout Rusnokův kabinet v demisi (bez důvěry) libovolně dlouho, ovšem přesto: jde o jeho, prezidentovu, vládu a nezíská-li podporu většiny poslanců, půjde o Zemanovu prohru.

Proto se zástupci stran jedná nejen premiér, ale předsedy poslaneckých klubů přijímá i prezident. Mnohem zajímavější by však bylo znát kuloární rozhovory s jednotlivými poslanci. Někteří již tradičně udělají, co Zemanovi vidí na očích, na jiné platí to, co kdysi poslanec za ODS Morava půvabně nazval pozitivní a negativní motivací.

A komu je to málo, může vzít v potaz ještě výhrůžky zaznívající z Hradu. Sociální demokracii patří vzkaz: Když nedáte důvěru Rusnokovi, počítejte s „druhým pokusem“ pro pravicovou koalici kolem Miroslavy Němcové. Pravice zas uslyšela: Akceptuji jen 101 notářsky ověřených podpisů. Obojí je absurdní. K čemu je v této situaci dobrý notář? A co takhle rovnou úpis krví? A proč by měla „druhý pokus“ dostat pravice, když se hlásí předseda ve volbách vítězné ČSSD Sobotka, který má ve Sněmovně víc jistých poslanců než Rusnok?

Soudě ovšem dle toho, jak se Zeman zatím uvedl, i podruhé by měl nutkání nominovat „svého“ odborníka/úředníka. A tak se můžeme protloukat až do voleb, zvykejme si. A patrně jen náhodou se leckdo účastný vlády či na ni nalepený bude moci chlubit nadstandardními vztahy s prezidentovou stranou — SPOZ. Obzvlášť pikantní v této souvislosti je výběr místopředsedy zemanovců Radka Augustina do funkce vedoucího Úřadu vlády ČR. Pokud to byl autonomní krok premiéra, bylo by zajímavé vědět, kde měl možnost odhalit organizační talent tohoto olomouckého politika…

Strany zatím na prezidentovu strategii reagují chaoticky. Jak jsem zde pitval již před týdnem, za TOP 09 hovoří výhradně první místopředseda Miroslav Kalousek, pasující se do role Zemanova protipólu a nejvášnivějšího strážce tuzemské demokracie. ODS působí lehce hystericky. Miroslava Němcová dupe nožičkami: Ne a ne a ne! „Je to diktátorský postup a hrubý nátlak na Sněmovnu, který si nemůžeme nechat líbit.“ Martin Kuba volí nadsázku: „V tom případě navrhuji, aby notář byl členem Strany práv občanů - zemanovci, abychom měli stoprocentní jistotu, že se jedná o notáře odborníka.“ Komunisté se drží tradičně zpátky a šéf jejich poslaneckého klubu Pavel Kováčik líčí jednání u prezidenta jako „schůzku dvou starých přátel“.

Věci veřejné a LIDEM jsou rádi, že jsou rádi. Vít Bárta se hlásí k Zemanovi, kde to jde. S Karolinou Peake odmítá prezident jednat jako s představitelkou strany, protože LIDEM ve volbách nekandidovala. Co kdyby jej ale napadlo hovořit s ní například jako s možnou nástupkyní Hynka Kmoníčka na ambasádě v Austrálii? Premiéru Rusnokovi paní Peake důvěru neslíbila, ale několikrát jej pochválila za sympatický přístup k výkonu funkce.

O sociální demokracii škoda slov. Tedy než se těsně před jednáním Sněmovny sejde a jednotně řekne, jak vidí situaci. Zatím za ni nejvíce hovoří „nejmenované zdroje“ — například ten z předsednictva, který v pátek večer za tepla novinářům iniciativně napráskal, jak Sobotkova strategie „jde do kopru“. Čím víc se pak ČSSD zaklíná semknutostí, tím působí trapněji. Nakonec by možná bylo lepší, kdyby její poslanci hlasovali o důvěře výhradně podle svého svědomí — tak, aby se kdykoli dokázali hájit před zvídavými voliči.

Volební výsledek oranžových bude v květnu 2014 horší, než kdyby byly předčasné volby nebo na Hradě neseděl Miloš Zeman, tak či tak. Nyní jde o to, jak si zachová důstojnost ČSSD jako strana i její jednotliví představitelé.

Před týdnem k mému sloupku Martin Pleva v diskusi napsal: „Pořád se operuje s tezí, že volby v řádném termínu strašlivě oslabí socdem a ublíží jí. Ale bylo by dobré, kdybyste shrnul politologické argumenty, proč to považujete za jasný fakt. Já si myslím, že bude-li ČSSD šikovná (tj. bude-li se vymezovat jak proti pravici, tak proti Rusnokově vládě, ale pomalu a postupně) a udrží-li strana jednotu, pak volby pro ni tak katastrofálně dopadnout nemusí. Musí se ale projevovat důvěryhodně, tj. skutečně jako silný hráč. Pak ji budou klidně volit i podporovatelé Zemana, tedy většina českých levičáků.“ Nestihl jsem odpovědět tenkrát, tak plynule navazuji dnes.

Kdyby ČSSD byla šikovná, jednotná a našla se v prostoru mezi Rusnokem a pravicí, nemusela by ve volbách tratit, v tom má Martin Pleva pravdu. Potíž je v tom, že vedle šedé teorie je zde ještě zelený strom života. Sociální demokraté prostě neumějí najít společný pohled, maximálně tak společné hlasování z povinnosti. Různé hlasy se ale budou linout stále, tak jak jsme to naposledy zažili na pozadí prezidentské volby, v níž se k Jiřímu Dienstbierovi stavěli četní sociální demokraté macešsky.

Miloš Zeman prostě nenechá nikoho klidným. Počítejme proto dál s oslavnými ódami i ostrými odsudky na adresu prezidenta i jeho vlády.

A pak je zde ještě jeden motiv. ČSSD již dříve uhranula vidina silné levicové strany po vzoru Ficova Smeru na Slovensku, včetně možnosti samostatně vládnout — menšinově nebo i většinově (a průzkumy tuto eventualitu před Zemanovou akcí na oslabení Lidového domu naznačovaly). No a nyní se spousta sociálních demokratů netají tím, že dominantního alfa samce, srovnatelného s Robertem Ficem, nevidí v jemnocitném Bohuslavu Sobotkovi, nýbrž v Miloši Zemanovi či Michalu Haškovi. Tvrdím, že odhad je to mylný, leč rozsouzení přinese až budoucnost.

Do té doby napjatě sledujme, jak pochodí pravo-levý, odbornicko-amatérský tým Jiřího Rusnoka, s pravicovými náměstky na ministerstvech v zádech. Aktuální počty sice říkají: Neprojdou — poslanci ODS, TOP 09 a LIDEM jsou jednoznačně proti. Ale kdo chce vědět, jak se v politice opravdu počítá, nechť se někdy podívá na opakovaná hlasování v Poslanecké sněmovně. Zkrátka tak dlouho se to zkouší, než přijde vzývaný výsledek. O nějakého toho přeběhlíka není nikdy nouze. Navíc žijeme v éře, kdy klasik praví: „Pouze idiot nemění své názory.“