Johann Wolfgang Goethe píše: „Kdo mine první knoflíkovou dírku, ten se správně nezapne“. V této situaci teď jsme co do demokratické legitimity potenciálních vlád. Rusnokova vláda zjevně tuto legitimitu nemá, protože je vytvořena proti vůli Parlamentu. Ovšem stojedničková vláda Miroslavy Němcové by tuto legitimitu v poměrném volebním systému také neměla.

Běžně se připomíná argument, že část poslanců, o které by se tato vláda opírala, jsou členy strany, která do Parlamentu zvolena nebyla. Je zde ještě další argument, dle mého názoru závažnější: tato vláda by byla podporována hlasy tří poslanců, kteří nahradili Petra Tluchoře, Marka Šnajdra a Ivana Fuksu. Opírala by se tedy o poslance, kteří se jimi stali v důsledku transakce, jejíž potenciální protizákonnost vyšetřuje policie.

Jak jsme se do této krize demokratické legitimity dostali? Kdy byl špatně zapnut první knoflík? Nabízí se odpověď, že to bylo v době, kdy se strana VV ukázala být něčím jiným, než se zdála, a rozpadla se. Již tehdy byly demokratickým řešením krize předčasné volby. Místo toho část poslanců VV vytvořila stranu, která v rámci poměrného volebního systému legitimitu nemá, a tato strana LIDEM se stala oporou vlády ODS a TOP 09.

Nečasova vláda byla první českou vládou, která vládla díky hlasům strany, která se zformovala až ve Sněmovně. Nebyla to ovšem první vláda, která se opírala o přeběhlíky. LIDEM také není první stranou, která má své poslance, ačkoliv v době voleb ještě neexistovala — tou byla Unie svobody, ta ale žádnou politickou vládu nevytvořila.

Prvním přeběhlíkem, který změnil rovnováhu sil ve sněmovně, byl Tomáš Teplík v roce 1996. V důsledku jeho přestupu z ČSSD k ODS přestala být druhá Klausova vláda menšinovou vládou s podmíněnou podporou sociální demokracie. Teplík byl později dvakrát zvolen poslancem za ODS a v Parlamentu vydržel až do roku 2006.

Dalším významným přeběhlíkem byl Petr Kott, který poté, co byl v roce 2003 vyloučen z ODS pro opilství, zachránil poslanecký klub Unie svobody tím, že do něj vstoupil: v hlasování významně podporoval vládu ČSSD, například při hlasování o zákonu o neziskových nemocnicích, navrženým ministrem Davidem Rathem. Po odchodu ze Sněmovny se stal ředitelem krajské pobočky VZP. Spolu s Davidem Rathem byl později zatčen ve známé kauze.

Historie přeběhlictví pokračuje Milošem Melčákem a Michalem Pohankou, kteří byli zvolení za ČSSD a tohoto mandátu využili k tomu, aby umožnili získat důvěru druhé vládě Mirka Topolánka. Michal Pohanka je dnes přednostou Sexuologického ústavu.

Známým problémem poměrného volebního systému je to, se v něm nesnadno tvoří většina. Zavedený a tolerovaný institut přeběhlictví tento problém řeší tak, že voliči jsou obelstěni. To poslední, co si asi většina voličů Michala Pohanky a Miloše Melčáka přála, byla vláda vedená ODS. Přesto si ji prostřednictvím svých poslanců zvolili.

Poměrný parlamentní systém bez loajality poslanců ke stranám, za které byli zvoleni, nedává smysl, není reprezentativní. Požadavek loajality býval zesměšňován s tím, že by šlo o vládu stranických sekretariátů a Sněmovna by ani zasedat nemusela, rozhodovaly by sekretariáty; argument přeběhlíků, že jejich mandát není vázaný a oni přece hlasují podle svého svědomí, byl zčásti brán vážně.

První knoflík byl zapnut špatně již před mnoha lety a málokdo tomu věnoval dostatečnou pozornost. Hlídací psi demokracie pospávali nebo štěkali jen málo. Plody této nedbalosti sklízíme dnes. Přímo zvolený president bojuje s Parlamentem, jehož důvěryhodnost je otřesena. Je otřesena dlouholetým pohrdáním smyslem Ústavy působením poslanců bez legitimního mandátu v rámci poměrného volebního systému.

Současnou krizi nevyvolal prezident republiky, vyvolala ji vládní koalice svou snahou udržet vládní většinu prostředky, které možná jdou nejen za hranici slušnosti, ale dokonce i zákona. Prezident Zeman této situace využívá. Rozčilovat se na něj může pro část frustrovaného občanstva hrát určitou psychoterapeutickou roli, ale nic se tím nezmění.

Apel na dodržování ústavních zvyklostí, ducha či smyslu Ústavy lze brát vážně jen, pokud platí bez ohledu na to, komu to prospěje. Předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová takto neapeluje: tvrdí, že bojuje za Parlament proti zvůli prezidenta. Bojuje ale jen za to konkrétní složení Parlamentu, v rámci kterého je předsedkyní Poslanecké sněmovny, ne za Parlament jako instituci.

V tom Goethově příkladu není vyslovena jedna samozřejmost: když chcete správně zapnout kabát, u kterého byl špatně zapnut první knoflík, musíte rozepnout všechny a začít znovu. K obnovení legitimity politického systému není jiná cesta než předčasné volby. Nenechme si namluvit, že jiná cesta existuje.