Vladař Zeman, Machiavelli a novináři
Jiří KubičkaNicollo Machiavelli ve své knize Vladař zdůrazňuje zásadu, že vladař se nemá řídit tím, co by mělo být, ale tím, co je. Když média odsuzují Zemanův ústavní experiment s Rusnokovou vládou, dělají pravý opak.
Nedávno jsem si znovu přečetl „Vladaře“ od Nicolla Machiavelliho s otázkou, do jaké míry je tato učebnice umění vládnout aplikovatelná na naše moderní poměry. Tato kniha je nejvíce známa zásadou, která v ní není: „účel světí prostředky“. Machiavelli ale mluví jen o prostředcích získávání a udržování moci, otázkou účelu moci se nezabývá; jako literární postava je Niccolò Machiavelli ve své knize servilním rádcem svého vládce, který radí jen „jak” — „proč” je věcí knížete, do které mu nemluví, podobně jako se jeho přítel Leonardo da Vinci nezabýval účelem válečných strojů, které navrhoval pro Ludovica Mora. Oba byli umělci v renesančním smyslu toho slova.
V polistopadové době jsme u nás měli čtyři politiky, kterým se mistrné ovládání machiavelistické technologie moci připisovalo - Václava Klause, Miloše Zemana, Josefa Luxe a Miroslava Kalouska. Dokázali uhrát maximum ve zdánlivě nevýhodné situaci, po porážce se znovu k moci prodrat, ze svých ústavních funkcí vytěžit více vlivu, než z nich běžně vyplývá. Za mocí šli vytrvale a racionálně, nerozptylovali se jinými úmysly a ohledy. Vzali si za svou Machiavelliho zásadu, že vladař se nemá řídit tím, co by mělo být, ale tím, co je. Nechtěli být za každou cenu milováni, protože věděli, že pro vladaře je důležitější být obáván než být milován.
Zemanova proslulá pomstychtivost sem patří: bývá podávána jako jakási psychologická úchylka či dokonce slabost, ovšem Machiavelli si naopak myslí, že odpouštění je sice známkou ušlechtilé povahy, ale u vladaře je to chyba, pokušení, kterému by neměl podléhat, protože - proč být loajální vůči někomu, kdo nám zradu odpustí?
A pak k Zemanově „vladařským plánům“: Lubomír Zaorálek, který zná Zemana v politickém ohledu zblízka, tvrdí, že Zeman ve skutečnosti není mužem velkých vizí a podrobných strategických plánů – spíše se dovede rychle zorientovat v situaci a efektivně politicky jednat „tady a teď“. Jmenování Rusnoka premiérem byl akt, kterým Zeman přechýlil moc (na jistou dobu) na svou stranu – samo sestavování Rusnokovy vlády ale probíhá hodně improvizovaně, nepřipraveně. Možná podobně to bude s následujícími Zemanovými kroky – budou se řídit aktuální situací a možnostmi, které se v ní otevřou, nikoliv pečlivě připraveným plánem.
Ale znovu zdůrazňuji, že článek je pěknou analýzou. A postřeh o těch, kteří médiím jakožto součásti establishmentu nedůvěřují, je důležitý – lidí nedůvěřujících establishmentu a potažmo režimu vůbec je myslím už nadpoloviční většina.
Zajímavé ovšem je, že ať už náhodou nebo promyšleně, president dostal současné vedení soc dem (včetně právě Zaorálka) do pozice, kdy cokoliv, co udělají, je nějakým způsobem špatně.
(Respekt nebyl úplně šťastný příklad, v tom s panem Černým souhlasím.)
K tomu potřebuje využít času předvolebního intervládí. Tu mu sice doposud pravice i levice nabízí, ale zároveň se jak pravice tak levice snaží za každou cenu zabránit jeho záměru. Záměrem je prosadit zájmy jím zastupované "morálně důvěryhodnější" frakce nové a nově zbohatlé české elity.
Odpudivost téhle záležitosti spočívá v kulturním hávu ve kterém je vedena.
Je natolik vulgární a provinciální, že nápisy na vratech "Starosta Vencelídes žere kočky" se tomu stávají zástupným a objasňujícím sdělením............dodal bych.