Tahle otázka probleskuje stále častěji ve veřejném diskursu, obzvláště tom internetovém, a zdá se, že konzumenti informací už rezignovali na to, že by mohlo být lépe. Nutno podotknout, že probíhá pouze v diskursu neoficiálním, protože sami novináři toto téma velmi vehementně blokují. Zjevně v přesvědčení o své neomylnosti.

K napsání tohoto článku mě vyprovokoval text Jakuba Patočky v Deníku Referendum, a to ne proto, že bych s autorem ve všem souhlasil, nýbrž proto, že si v něm dal Patočka skutečně dost práce s analýzou toho, kterak se čeští „žurnalisté“ postavili k otázce trafik tří zatčených ex-poslanců ODS. Rozhodně víc práce než všichni ti komentátoři ve svých komentářích.

Patočka ve své analýze cituje týdeník The Economist, jenž napsal:

„Výmluvnou ilustrací bahnitých hlubin, do nichž česká politická kultura upadala, je vášnivá debata v médiích a na internetu, zda ohavná dohoda vůbec představuje korupci.“ ("In a revealing detail of the muddy depths to which the Czech political culture has plunged, a heated public debate has raged in the media and on the internet about whether the ugly deal even constituted corruption.“)

Vlastně k tomu není moc co dodat, snad jen stojí za to citovat profesora Igora Lukeše žijícího v USA:

"Že by prezident nabízel za příznivý hlas v kongresu lukrativní funkce v dozorčích nebo správních radách? To bych mohl téměř vyloučit.“ Jak se ukazuje, třeba na Ukrajině jsou podobné obchody běžnou věcí, v Británii ovšem naopak takřka nemožné. Je svědomím našich „novinářů“, že jim zřejmě více imponuje Ukrajina než Británie.

Oni slovutní komentátoři pravděpodobně ani nedomýšlejí důsledky svého uvažování, protože kdyby domýšleli, legitimizovali by tím předem jakékoli podobné jednání. Potom by to vypadalo tak, že kterákoli budoucí vláda si prosadí, cokoli si zamane, a vůbec nebude záležet na tom, jestli bude mít podporu v Poslanecké sněmovně.

Zkrátka a dobře dotlačí všechny kverulující poslance k demisi (a bude jedno, jestli budou tři, nebo jich bude 15 či 80), dohodí jim nějaké prima fleky a nahradí je několika Pekárky, kteří (ještě než je zavřou) odhlasují, co bude premiér chtít. Jo, panečku, to bude bašta!

Znova ale opakuji, že nepodezírám „novináře“, že by se jim něco takového líbilo. Nemyslím si, že by většina z nich byla schopna tyhle konsekvence domyslet — jakkoli to není zrovna obtížné. Ale příště se o to aspoň pokusit, že — Jindřichu Šídlo, Jene Macháčku?

No ale zrovna v případě Šídla a Macháčka jde spíš o úlet, oba patří rozhodně k tomu lepšímu, co v těch zapáchajících vodách české mediální scény je, stejně jako jejich zaměstnavatelé: Hospodářské noviny a Respekt. Volební kampaň pro Karla Schwarzenberga s grácií opomíjím.

To, co platí pro výše zmíněné pány, již bohužel neplatí pro jisté zaměstnance Lidových novin, jako je Daniel Kaiser či Martin Zvěřina, a především pak MF Dnes, konkrétně Karla Steigerwalda nebo Pavla Párala. Zatímco Kaiser je podprůměrný novinář, jehož komentáře není důvod číst (občas se trefí, jindy plácá nesmysly), Steigerwald se Zvěřinou jsou přesně tím typem komentátorů, u nichž se předem ví, jaký bude obsah jejich článku, protože namísto novinařiny provozují ideologické vymývání mozků pomocí jednosměrně mířených pamfletů.

Schopnosti (anebo spíš motivy) podobných lidí ilustruje moment, kdy sborově vykřikovali, že se chudinka Nečas stal obětí své čistoty, když se rozhodl uvolnit ruce policii a státním zástupcům. Žel nezmínili, že se tak ve skutečnosti stalo navzdory Nečasovi a že ministra spravedlnosti v té souvislosti Nečas vyhodil. Typické zkreslování faktů.

Samozřejmě nesmím zapomenout na Právo a rád bych napsal, že u něho je situace lepší, ale je možné, že budu vystaven posměškům o levičáctví, Rudém právu apod. Proto bych rád předem deklaroval, že nejsem voličem levice a svůj postoj měnit nehodlám. Jestliže tedy podotknu, že komentátoři Práva dnes předvádějí často vyšší úroveň než ti z MF a LN (což ovšem není nic obtížného), pak to činím ze dvou důvodů.

Jednak proto, že pánové Jiří Hanák či Jiří Pehe jsou — na rozdíl od Zvěřiny a spol. — schopni pálit i do vlastních řad, a zejména pak proto, že způsob jejich myšlení vykazuje určitou úroveň, zvláště pak v případě Hanáka, signatáře Charty 77 a nositele Ceny Ferdinanda Peroutky. Velmi si vážím rovněž pana komentátora Ivana Hoffmanna, který působí v Deníku. Taková kultivovanost projevu vskutku není ničím samozřejmým.

Bohužel to tak bývá, že tím, kdo ponejvíce ovlivní mediální prostor (a nejen ten mediální), není ten nejslušnější, nýbrž ten nejodpudivější. To je samozřejmě případ Pavla Šafra, toho času šéfredaktora Reflexu, který již dříve stačil zničit zmíněné Lidovky a Mladou frontu. V tomto duchu se hovoří už i na žurnalistice UK, kde je MF Dnes již řadu let považována za poloviční bulvár.

Šafr může být spokojen, že každému z titulů, do něhož vlezl, se zvýšila prodejnost, a je mu upřímně jedno, že to bylo za cenu bulvarizace — neboť bulvár je u nás tím, co se prodává vůbec nejlíp. Není proto náhodou, že po čase se Šafr objevil ve vedení Blesku, ale dneska už zase otravuje v Reflexu, tedy v kdysi nonkonformním společenském magazínu, z něhož udělal přední mediální žumpostroj a který dnes nepopře fašizující tendence.

Praktiky Šafra jen bledě ilustruje vzpomínka zmíněného Jana Macháčka: „Z MF Dnes jsem byl po roce Šafrem vyhozen, předtím jeho podřízenými několikrát varován, ‚abych nepsal proti Klausovi, že to Šafra hrozně s….‛ Později tentýž Šafr vykřikoval, jakou má starost o nezávislost Lidových novin a MF Dnes - on, který z těchto novin udělal Klausovu tribunu.“

Další vzpomínka, tentokrát od Fabiana Golga: „Dva vysoce postavení manažeři vydavatelství Mafra mi v roce 2006 řekli, že tzv. „Němec“ (tehdejší generální ředitel a syn majitele „doktor“ Karl Hans Arnold) se dozvěděl od svého česky mluvícího krajana, že jeho deník Mladá fronta DNES otevřeně prosazuje určitou pravicovou stranu. On sám si nechával jen příležitostně přeložit titulní strany, čehož využilo české vedení deníku a po domluvě s překladatelem pozměnili překlad. Švejkovina v praxi, jak z cizince udělat pitomce.“

Jak známo, se Šafrem spolupracovali (možná ještě spolupracují) další lidé podobného ražení. Zde vzpomínka Fabiana Golgo na letitého Šafrova kolegu ve vedení Reflexu, Marka Stoniše:

„Podobná situace se objevila, když jsem šéfoval jednomu týdeníku, kdy byl mým podřízeným Marek Stoniš, současný šéfredaktor časopisu Instinkt. Vyhodil jsem ho okamžitě po tom, co jsem objevil v jeho počítači úzkou komunikaci s Ladislavem Jaklem, který mu radil, co má psát o Václavu Klausovi. Nedlouho poté člověk, který mi Stoniše doporučil do redakce, řekl, že s Tomášem Hájkem dává dohromady nový bulvární deník (Super), který bude na trhu pouze dva roky, protože jeho jediným úkolem je dělat reklamu pro Klause. A tak to bylo.“

To, že ve vedení klíčových českých médií, zejména tištěných, se dlouhodobě profilovala proklausovská kohorta, dokládá i Petr Kamberský z HN, dříve zaměstnaný v Lidovkách:

"Za takřka dvacet let práce v novinách jsem nikdy nevyprávěl o vnitřních poměrech. Ale při pohledu na dnešní LN a její sobotní přílohu říkám toto: ředitel Dalibor Balšínek mi nezřídka vyhazoval věty, odstavce i celé články z novin, když nebyly konformní s hradním postojem. Zakazoval mi předem psát o tématech, jako je DPH, důchodová reforma či pěstounská péče, zejména když jsem měl jiný názor než Václav Klaus."

K odchodu z Lidových novin se Kamberský rozhodl poté, co mu Balšínek navrhl pokutu za otištění textu Martina Putny pod názvem Svatý Václave, vyžeň fašisty, který ostře polemizoval s Klausovými myšlenkami. "Poté jsem dostal příkazem otisknout manifest akce D.O.S.T. okomentovaný předsedou akce D.O.S.T. Michalem Semínem. Článek, který, jak se sám pochlubil kolegům, vymyslel Václav Klaus. A jelikož intelektuální příloha řízená jakýmkoli politikem přestává být intelektuální přílohou, výsledek byl jasný."

Nejde ale jen o Klause. Mezi médii a politiky zkrátka existuje jakási symbióza a dnes už je naprosto běžné, že si každý obšancuje to své. Tradičně dobře informovaný generál Karel Randák k tomu předloni poznamenal:

„Všimněte si, že Mladá fronta, která do Bárty šije nejvíce, úplně pominula kauzu ProMoPro. Ale úplně! Mám to potvrzené. I kdybych to ale nevěděl, je to tak průhledné, že si toho musel všimnout každý jen trochu pozorný čtenář. Saša Vondra zkrátka Mladé frontě čas od času něco pustí a oni ho na oplátku šetří. Podobně se to má třeba s Právem a Kalouskem. V Právu o něm taky nikdy nenajdete jedinou špatnou informaci. Každý šéfredaktor zkrátka má své oblíbence, které chrání, a lidi, proti nimž jde. U Mladé fronty to odnáší Bárta. Rozhodně ale neříkám, že si to Bárta nezaslouží.“

Docela výmluvný je i případ ze začátku letošního roku, kdy vrcholila prezidentská kampaň. Dalibor Balšínek tehdy zjistil, že v jeho listu má vyjít článek o vazbách Zdeňka Bakaly, známého mecenáše Schwarzenbergova týmu. Balšínek okamžitě zasáhl ve snaze stáhnout článek, jenomže jeho rozkaz nestačil dorazit do všech koutů republiky včas, a tak nastala roztomilá situace, kdy text někde vyšel a jinde ne. Že to zní jako historka z dob normalizace? To jistě, ale pšššt!

Typickým představitelem těchto poměrů je i Viliam Buchert, který se po dlouholetém působení v MfD a Reflexu rozhodl kandidovat za TOP 09, leč neuspěl a schrastil místo u Českých drah. Mohl by tak využít vhledu do této po léta vysávané státní firmy a zkusit trochu investigativní žurnalistiky, místo toho nás už však stihl oblažit svým zoufale nezajímavým komentářem k osobě Miloše Zemana, tentokráte na blogu Aktuálně.cz.

Právě fenomén Zeman je v kontextu české „žurnalistiky“ signifikantní. Je samozřejmě svaté právo každého novináře kritizovat prezidenta, o tom žádná. Jenomže když už z první věty každého komentáře čiší apriorní připravenost sepsout Zemana za cokoli, zač to jen trochu bude možné, pak to působí trapně a neprofesionálně.

Obzvláště to bije do očí ve srovnání s Václavem Klausem, kolem kterého pánové a dámy z našich periodik nakračovali po špičkách, ať už provedl sebevětší zhovadilost. To, co si média dovolí k Zemanovi, by u Klause v žádném případě nepřipadalo v úvahu. A to má být jako dobrá žurnalistika?

Málokdo ví, že podstatný moment Zemanova vztahu k novinářům se nachází hluboko v 90. letech, kdy prožil (podle svých slov) tři nejhorší dny ve svém životě, neboť jeho syn tehdy uvažoval v souvislosti s nešťastnou láskou o sebevraždě a hyenismus Lidových novin v tom hrál klíčovou roli.

Není třeba zdůrazňovat, kolik lidského neštěstí stačili neprofesionální novináři po celém světě způsobit, aby člověk pochopil, že varování před určitým typem novinářů v Zemanově inauguračním projevu nebyl až tak mimo. Vzhledem k tomu, že média představují sedmou velmoc, může dokonce novinářská propaganda způsobit větší škody než jedna skupina nácků.

O úrovni české žurnalistiky pak vypovídá to, že žádný z novinářů se nad tím opět nebyl schopen zamyslet, jen všichni kvičeli, jak je něco takového možné. Co dělá Zeman špatně, to vědí všichni bezpečně. To, že by oni sami něco udělali špatně, jsem od českých „novinářů“ ještě nikdy neslyšel. Jenže dokud nebudou schopni vlastní reflexe, česká žurnalistika se asi nezlepší.

Vzpomněl jsem si v té souvislosti na myšlenku, která proběhla veřejným prostorem před pár lety, a sice: proč nemáme veřejnoprávní noviny?

Nápad je to zajímavý, a to přesto, že si nedělám bůhvíjaké iluze. Jak známo, není ani Česká televize, ani Český rozhlas bez vady (ach ta Drtinová), nicméně pořád o úroveň výš než všecky ty plátky, co mají v titulku (neoprávněně) napsáno „nezávislé noviny“, a navíc kontrola ve formě Rady ČT a Rady ČRo taky není od věci.

Když byla předloni uspořádána konference o veřejnoprávních médiích, vyslovili se pro jejich nezastupitelnou roli všichni, až na Ladislava Jakla, který přijel vysvětlit, proč „veřejnoprávní média nikdy neměla existovat, nemají existovat a život bez nich by byl krásnější.“ Tentýž Ladislav Jakl, který si dopisoval se Stonišem. Není překvapivé, že profesora univerzity v Cardiffu Jiřího Přibáně podobný výrok vyděsil. Cituji:

„Jsem zděšený z toho, že někdo vůbec může zpochybňovat pojem veřejnoprávní nebo pojem veřejné služby. Čeští ‚thatcheristé‘, kteří nosí bývalé premiérce Velké Británie květiny, ukazují, že mají mentalitu Vladimira Putina nebo Leonida Kučmy, protože na tak zásadním pojmu, jako je pojem veřejné služby, veřejnoprávního média, stojí a padá britská politická kultura.“ A profesor Jan Keller k tomu dodává: „K jednomu z nejvýznamnějších předpokladů fungování demokracie od počátku moderní společnosti patří rovnováha mezi prostorem veřejným a soukromým.“

Obávám se, že bez existence veřejnoprávního tisku budou čeští konzumenti odkázáni spíše na „ideál“ Jakla a nikdy nebude existovat tištěné či elektronické médium, které by rovnoměrně poskytovalo prostor pro různé názory a disponovalo veřejnou kontrolou. Konformitu zavedených deníků se tak snaží narušit akorát nově vzniklé servery, jako jsou Parlamentní listy, Britské listy, Česká pozice, První zprávy, Deník Referendum či Czech Free Press, jenomže ve Student Agency vám zase nabídnou jen Blesk a MfD.

I tak je ale vidět, že přibývá lidí, kteří si dohledávají informace a odmítají si nechat vnutit názor mediální fronty. To se ukázalo i na výsledcích prezidentské volby a vztek, jenž zachvátil většinu redakcí po vítězství Miloše Zemana, nepřičítám ani tak jejich nenávisti k Zemanovi jako takovému, jako spíše jejich vyjevení z toho, že lidé se na jejich poučování velmi zvysoka vykašli.

Takže abych se vrátil k otázce obsažené v nadpisu, tedy proč je kvalita českých médií tak bídná: důvodem není to, že by v Česku neexistovali dobří novináři, nýbrž to, že šéfredaktoři (zejména ti z Mafry a Ringieru) o takové nemají zájem, a naopak do svých redakcí obvykle natáhnou partu, která jde plně na ruku nejen jim, ale i těm mocenským skupinám, jež za nimi stojí. V českém mediálním rybníčku se všichni znají, točí se na kolečku klíčových pozic, a dokud tady budou rozhodující roli hrát lidé jako Šafr, Balšínek, Stoniš, Buchert a spol., nemá cenu chodit do trafiky.

Abych jenom nekritizoval, chtěl bych podotknout, že jiná redakční oddělení než domácí (tedy zahraniční, kulturní, ekonomická, společenská, sportovní) jsou na tom přece jen lépe, jenomže co naplat — média v Česku stojí na domácí tématice. A tam už nelze dál předstírat, že se nic neděje. Nedělám si iluze, že by Bendová přestala plácat hlouposti, že by se Steigerwald dokázal odpoutat od svých štvavých pamfletů nebo že by snad Šafr zastavil ten svůj septik, ale bylo by fajn o tom aspoň začít mluvit.