Se články na téma rasismu a sociálního vyloučení se v posledních dvou týdnech doslova roztrhl pytel. Spouštěčem se staly v prvé řadě násilné erupce konfliktů uvnitř těchto problémy zmítaných lokalit a na ně navazující protesty v jejich okolí, které si získaly mediální pozornosti vůbec nejvíc. Žurnalistické práce tu tak máme mnoho a věřím, že postupem času snad i v o slepičí krok lepší kvalitě. Přese všechno však není možné říct, že v Česku existuje relevantní žurnalistika sociálního vyloučení.

Ve vztahu k tématu rasismu lze v České republice pozorovat poměrně jasnou mediální pozici. Aktuální baterie komentářů, esejí, ale ponejvíce reportáží a zpráv, má za společné, že téma, které si vybírá, bohužel není ve skutečnosti téma reality života v sociálním vyloučení, v ghettu. Novinářská práce na tomto poli se vesměs odehrává pouze na hranicích, fyzických či situačních, těchto jevů. Tématem se stávají jedině v limitní okamžiky, kdy konflikt na těchto hranicích přesáhne určitý práh intenzity, díky němuž již zasahuje většinovou společnost tak, že tato jej vnímá jako své ohrožení. V tomto směru se tak česká novinářská práce podobá spíše práci válečného reportéra než zahraničního dopisovatele.

Máme tak v Česku nespočet textů o incidentech od severních Čech, přes jižní Čechy, až po severní i jižní Moravu. Přestože se však reportáže i komentáře i v široce pojatém mainstreamu navenek tváří, jako by byly z „centra dění“, neříkají o životě v ghettu vůbec nic a k pochopení životní situace lidí v těchto oblastech mohou pramálo pomoci.