Se články na téma rasismu a sociálního vyloučení se v posledních dvou týdnech doslova roztrhl pytel. Spouštěčem se staly v prvé řadě násilné erupce konfliktů uvnitř těchto problémy zmítaných lokalit a na ně navazující protesty v jejich okolí, které si získaly mediální pozornosti vůbec nejvíc. Žurnalistické práce tu tak máme mnoho a věřím, že postupem času snad i v o slepičí krok lepší kvalitě. Přese všechno však není možné říct, že v Česku existuje relevantní žurnalistika sociálního vyloučení.

Ve vztahu k tématu rasismu lze v České republice pozorovat poměrně jasnou mediální pozici. Aktuální baterie komentářů, esejí, ale ponejvíce reportáží a zpráv, má za společné, že téma, které si vybírá, bohužel není ve skutečnosti téma reality života v sociálním vyloučení, v ghettu. Novinářská práce na tomto poli se vesměs odehrává pouze na hranicích, fyzických či situačních, těchto jevů. Tématem se stávají jedině v limitní okamžiky, kdy konflikt na těchto hranicích přesáhne určitý práh intenzity, díky němuž již zasahuje většinovou společnost tak, že tato jej vnímá jako své ohrožení. V tomto směru se tak česká novinářská práce podobá spíše práci válečného reportéra než zahraničního dopisovatele.

Máme tak v Česku nespočet textů o incidentech od severních Čech, přes jižní Čechy, až po severní i jižní Moravu. Přestože se však reportáže i komentáře i v široce pojatém mainstreamu navenek tváří, jako by byly z „centra dění“, neříkají o životě v ghettu vůbec nic a k pochopení životní situace lidí v těchto oblastech mohou pramálo pomoci.

Namísto žurnalistiky se v naší realitě životním osudům sociálně vyloučených věnují alespoň všemožné analýzy, studie a souhrnné zprávy, jejichž vypracovávání se často stává atraktivní hlavně pro studenty sociálněvědních oborů. I ta média vlastně koneckonců občas něco z jejich výstupů otisknou.

V zájmu zachování puncu vědeckosti jsou ale základním technickým parametrem takových studií výběr dostatečných a relevantních vzorků a zasazení do konkrétního teoretického rámce. Výsledkem jsou anonymní suchá data, o která nakonec mnohdy nestojí ani veřejnost ani relevantní úřady. Jedni proto, že jsou často sice poučná, ale běžnému občanu v praxi k ničemu. Druzí zase protože u nich chybí jednou vůle a jindy schopnost na těchto podkladech vybudovat reálný plán politického řešení.

Nemuselo by to tak být. Kladu si otázku, proč u jiných systémových problémů často stačí poměrně málo k tomu, aby bylo alespoň nakročeno k jejich stejně tak systémovému řešení. Od všelijakých spotřebitelských podvodů s podomními prodeji nebo třeba s úvěry, přes známé předváděcí akce nebo třeba exekuce, až po bankovní poplatky, přece jen se vší skepsí můžeme sledovat záblesky budoucích lepších časů.

Novinář svou prací ovlivňuje veřejné mínění a sebevnímání společnosti. Psaná kultura i její žurnalistická část má přitom mnoho podob a nabízí tak novináři pro jeho práci řadu nástrojů. Většinou je na místě psát systémově a vyhýbat se tomu, aby novinář dělal z daného tématu melodramatickou osobní story. Část alespoň dílčích dosavadních úspěchů na poli různých společenských a politických problémů má však nepochybně na svědomí i fakt, že média přinesla osobní příběhy lidí, kteří se kvůli právně a společensky pochybným okolnostem dostali do rizikových situací.

Psát odborné analýzy a studie o ghettu rozhodně není žádným hříchem ale záslužnou činností. Vytváříme jimi prostor úřadům, u nichž se vzácně sejde potřebná vůle a kompetentnost. Ulehčujeme jimi práci i novinářům. Ale s vědomím, že palcové titulky stylu „Polovina obyvatel ghett se setkala s lichvou“ nemusejí mít dostatečnou odezvu.

Českou společnost netvoří žádné „smějící se bestie“. Míra solidarity např. u živelných pohrom se naopak často ukazuje jako velmi vysoká. A také u sociálního vyloučení, jako by bylo dosaženo největších úspěchů v těch případech, které v mediálním prostoru (zde díky dobré mediální práci iniciativy Bydlení pro všechny) nabyly velmi osobních rozměrů. To ukazuje mimo jiné několik měsíců starý příklad ubytovny v Krásném Březně.

Chtějí-li novináři plnit poslání přispívat ke zlepšování demokratické společenské kultury, měli by dělat víc, než se omezovat na hraniční případy eskalace konfliktů z hranic sociálního vyloučení a zbytku společnosti. Měli by se místo toho snažit přinést relevantní informace o vyloučených lidech samotných a jejich životech. Je samozřejmě na místě udržet na uzdě kýčovitost žurnalistiky laděné do velmi osobního stylu. Zhuštěná data z analýz nicméně nepostačují.

Osobní příběhy na druhou stranu mají tu moc lidi motivovat k nebývalé solidaritě a s ní ruku v ruce jdoucím požadavkům na systémové řešení. Samozřejmě proniknout do radikálně odlišné společenské reality sociálně vyloučené lokality a porozumět jí nemůže být jednoduché. Česká média s širokým dopadem však prozatím vesměs toto téma nezajímá, a je tak třeba poděkovat alespoň těm málo osobnostem, které se o to pokoušejí.