Top tématem českých médií v posledních dnech byly zcela pochopitelně povodně. Je to důležité téma a jak konstatoval jeden můj kamarád na facebooku — lidi o tom chtějí a potřebují slyšet, ať už informace o tom, kde a jak voda stoupá, tak ujištění, že vláda a další představitelé státu udělají všechno proto, aby postiženému obyvatelstvu a sídlům pomohli. Je ale otázka, jestli by se mediální obsahy měly vždy řídit jen podle kritéria — „lidi o tom chtějí slyšet“.

Co je podstatné a co chtějí lidi slyšet

Nechci v žádném případě paušalizovat na všechny noviny a plošně kritizovat všechny novináře, nicméně něco s nimi zřejmě nebude tak úplně v pořádku, když čím dál víc lidí hledá informace v zahraničních, především anglicky psaných médiích (jako v případě protestů v Turecku nebo u antineoliberálních a antikapitalistických protestů obecně); případně se pozastavuje nad tím, jak neprofesionálně se někteří novináři staví k choulostivým tématům, jako je například vztah majority k Romům. Nebo jak se raději vyhýbají většímu informování o tak závažných věcech jako ekonomická recese, případně disentní stanoviska Ústavních soudců ve věcech církevních restitucí.

Z logiky věci by měly být kladeny vyšší nároky na média veřejné služby, ale ani média soukromá nejsou zcela z obliga. Lidé chtějí totiž často slyšet to, co je jim důvěrně známé, případně konvenuje s jejich představou o světě, která je ovšem částečně formulovaná také prostřednictvím médií. Dost možná je za podstatné totiž považované to, co je jako podstatné prezentováno.

Obsese zahraničním pohledem na Českou republiku a přitlačení pokličky

V sobotu jsem se nejdřív divila a pak zlobila nad tím, proč veřejnoprávní televize ve své hlavní zpravodajské relaci raději informuje o tom, že Polsku klesá vývoz masa, než aby upozornila na velké protivládní a protiautoritářské protesty v Turecku. Na Twitteru se mi dostalo odpovědi, že ČT informuje a odkazu na jeden jediný krátký článek. Další média protestu věnovala pozornost, nicméně až po nějakém čase (a možná i kvůli upozorňování „lidu“).

Vůbec úroveň zahraničního zpravodajství a především výběru témat je mnohdy diskutabilní, nad čím ale zůstává někdy rozum stát, je obsese, s jakou různá česká média, zejména ta internetová, řeší, v jakých souvislostech se o Česku píše v zahraničí. Je jen trochu nemilé, že před povodněmi byla poslední takovou zmínkou ta ve Forbesu s poetickým názvem „The Stunning Failure Of The Czech Republic's Austerity Experiment“ (Omračující selhání experimentu se šetřením v České republice) což by si politická reprezentace za rámeček dát rozhodně nemusela.

Problém je ale v tom, že ani tak závažné téma, jako je kritický stav české ekonomiky, nenutí novináře, aby začali politickou reprezentaci drtit zákeřnými dotazy a nespokojit se s utěšováním, že žádaný růst je už už za dveřmi. Stejně tak je trochu překvapivé, že se média v souvislosti s obrovskými přesuny majetku, až na čestné výjimky, nezabývala čtyřmi disentními stanovisky soudců Ústavního soudu k tzv. církevním restitucím, která hovoří o korupčních praktikách, podivnému hlasování i riziku prolomení hranice roku 1948. Ale možná o tom lidi jen nechtějí slyšet, možná to nevnímají jako podstatné.

Dál než ke kopcům

Někdo může pochopitelně poznamenat, že když není čtenář nebo divák spokojený s velkými českými médii, ať už soukromými nebo veřejnoprávními, může se prostě a jednoduše obrátit na ta zahraniční, díky internetu snadno dostupná. Tento argument ale zapomíná na tradičněji zaměřené čtenáře, kteří si kupují noviny tištěné, ať už jsou to Lidové noviny nebo Blesk, a každý večer se dívají na zprávy. Utváří agenda v médiích jejich svět? Částečně určitě ano.

Koneckonců není náhodou, že v České republice panuje často s prominutím tupý euroskepticismus, když jediné informace, které o EU z médií dostáváme, jsou obvykle spojené s nařízením, které je prezentováno jako více či méně absurdní. Krásným příkladem jsou „kvóty“ pro ženy v dozorčích radách firem, které ve skutečnosti žádnými reálnými kvótami být neměly, aféra s pomazánkovým máslem (je skutečně úděsné, že EU chce dbát na kvalitu potravin) nebo s úspornými žárovkami. Pochopitelně vzbuzování zájmu o témata jiná, než momentálně nabízí veřejná debata, není jen na médiích. Jsou to ale právě ona, která by mohla nastolovat další a důležitá témata, a to nejen česká, ale i evropská a světová. Je to sice překvapující, ale Česká republika nežije ve vzduchoprázdnu.