Dnes jsem Istanbulan

Zkopírovat odkaz Vytisknout

Istanbul jsem pro sebe objevil teprve v roce 2010, při cestě na svatbu jedné své kolegyně a kamarádky z Turecka. Je to trochu ostuda, ale kromě několika zběžných argumentů, zda má být členem Evropské unie či nikoliv, mě předtím tato země nijak zvlášť nezajímala. Tím méně mne lákala k návštěvě.

Už při první cestě tam mi však Istanbul učaroval. Během snídaní a vysedávání na terasách s výhledem na Bospor a Marmarské moře mnou podivně prostupoval nejen svěží vítr, o němž mi místní přátelé vyprávěli, že lidem zamotává hlavu, ale takřka fyzicky jsem vnímal odlišnost tamního prostoru. Přesněji řečeno časoprostoru, protože v něm i čas plynul jinak, pomaleji a podivně mne stahoval do svého líného, medově hustého proudu. V mnoha zákoutích města se v sobě mísí orientální exotika i kořeny evropské kultury, člověk prakticky všude naráží na prvky tradiční minulosti překryté jen tenkou slupkou modernity.

Ve chvílích volna objevuji město pěšky, přičemž se většinou vyhýbám katalogovým turistickým atrakcím. Nejsilnější atmosféru totiž nacházím ve vedlejších uličkách, kde lze občas stále narazit na staré, rozpadající se, ale stále obydlené tu dřevěné domy otomanské éry, tu zarostlé kamenné stavby snad ještě z benátského období.

Občas objevím ostrůvky několika chudinských bloků obklopených překotně se rozvíjejícím industriálním městem. Rád popíjím čaj v zastrčených kavárnách a přátelím se, bohužel většinou jen rukama nohama, s tamními přívětivými Turky. Istanbul má pro mne kouzlo o to větší, že tam mám mnoho skvělých kolegů a přátel: jsou to lidé, kteří vesměs vynikají družností, zápalem pro věc, vřelým zájmem o druhé, jakož i v jistém ohledu dojemným (někdy ovšem také frustrujícím) chaosem.

Od roku 2010 jsem Istanbul navštívil pětkrát. Moje cesta pokaždé vedla přes náměstí Taksim, uprostřed nějž leží v těchto dnech tolik proslulý park Gezi.

Je jednou z mála oáz veřejné zeleně v centru Istanbulu. Studenti a ekologičtí aktivisté ji začali obsazovat už minulé pondělí. Mnozí se zde utábořili ve stanech, pořádali pikniky nebo trávili čas čtením knih a společenskými hrami. Chtěli svou přítomností tento vzácný ostrov zachránit před developery, kteří se s posvěcením vlády na jeho místě chystali postavit luxusní nákupní centrum pod záminkou, že zde „obnoví“ kasárenské budovy, které zhruba v těchto místech stávaly před více než půl stoletím.

První policejní zásah proběhl už ve čtvrtek nad ránem, kdy těžká technika přijela vykácet šest set tamních stromů a lidé se jí postavili do cesty. Policie aktivisty vytlačila za pomocí slzného plynu a násilí, jejich majetek včetně stanů naházela na hromadu a zapálila. Snímky dokumentující nepřiměřené policejní násilí se prostřednictvím sociálních sítí rychle rozšířily, takže už během téhož dne byli protestující zpět v několikanásobně větším počtu.

V pátek ráno je policie opět násilně rozehnala. Ze solidarity i široce sdíleného nesouhlasu s projektem — podobné komerční výstavbě padly za oběť nedávno přímo na Taksimu historická otomanská cukrárna a staré kino — se začala zapojovat celá obec: protestujícím poskytly útočiště restaurace a kavárny na náměstí Taksim (s ostudnou výjimkou Starbucks naproti vstupu do metra, kterému jsem se již předtím vyhýbal a teď je jasné, že mě tam nikdy neuvidí).

Ve školách, kancelářích a dokonce i pětihvězdičkových hotelích otevřeli dobrovolníci a lékaři improvizované ošetřovny, kde poskytovali první pomoc lidem zasaženým slzným plynem a dalším zraněným (podobně začaly sloužit i prostory kanceláře Greenpeace na přilehlé třídě Istiklal). Místní lidé nosili na náměstí potraviny, vodu a další proviant.

Později, když policie v oblasti zablokovala sítě mobilních operátorů, nabízeli internetové připojení ve svých bytech. Ještě než se setmělo, území parku okupovalo už několik tisíc lidí. V tu chvíli zde byli k vidění občané v opravdu pestrém zastoupení, napříč ideologickými, věkovými, náboženskými i sociálními skupinami; dohromady se dokonce spojili i fanoušci jindy sveřepě soupeřících istanbulských fotbalových klubů.

Demonstranti si přitom dávali záležet na tom, aby jejich protest byl nenásilný: jako vždy se vyskytlo několik chuligánů a patrně i policejních provokatérů, nicméně drtivá většina účastníků se chovala mírumilovně a decentně. Projevy solidarity a zodpovědnosti jsou až dojemné: protestující například každé ráno uklízeli do pytlů v parku i v přilehlých ulicích nepořádek (včetně policejních nábojnic a plynových granátů) a organizovali pomoc pro toulavé psy a kočky zasažené slzným plynem. Protest si také zachoval spontánní podstatu a nadstranickost, když demonstranti odmítli nechat na akci promlouvat zástupce politických frakcí.

Když i proti téhle „třetí vlně“ policie zaútočila s neztenčenou silou a těžkou municí, situace dál eskalovala a vymkla se režimu zpod kontroly.

To už jsem dění sledoval průběžně i já, a protože několik mých přátel se protestů účastnilo, měl jsem některé zprávy z první ruky. Jedna známá dokonce přerušila účast na humanitární misi v Sýrii a narychlo odjela zpět do Istanbulu.

V sobotu ráno, navzdory tomu, že vláda v celé oblasti zastavila metro i silniční dopravu, sem ze všech stran proudily další davy lidí. Několik tisíc jich dokonce vyrazilo pěšky až z asijské části města, šli po mostu přes Bosporskou úžinu.

Během víkendu se protesty přelily do asi šedesáti dalších měst, včetně Ankary a Izmiru. Podpořily je kulturní osobnosti včetně nejpopulárnějších národních herců a spisovatelů, podle nejnovějších zpráv se zapojují už i odbory.

Kácení stromů v istanbulském parku, které to celé spustilo, už dávno není hlavním důvodem nespokojenosti. Lidé jsou rozhořčeni brutalitou policie i do očí bijící cenzurou médií: zejména na domácích kanálech turecké televize se zprávy o protestech prakticky neobjevily. Pro mnohé z nich to byla poslední kapka, kterou přetekl příslovečný pohár dlouhodobě narůstající frustrace a nespokojenosti s politikou premiéra Erdogana a vládnoucí strany AK (Strana spravedlnosti a pokroku).

Na základě hovorů s tureckými přáteli soudím, že doposud nejpřesnější analýzu celé situace v širším kontextu publikoval The Economist v článku Nespokojenost s Erdoganem explodovala.

V kostce se dá říct, že jde o archetypální příběh narůstající arogance moci úspěšného politika. Bývalý starosta Istanbulu založil v roce 2001 vlastní stranu, s níž o rok později přesvědčivě vyhrál celostátní volby a stal se premiérem. V posledních deseti letech zaváděl neoliberální ekonomické reformy, díky kterým turecké hospodářství stabilně rostlo rychlým tempem.

Oslabil moc armády a v počátcích své vlády si demokratizačními snahami získal přízeň liberálů a dalších segmentů společnosti. Úspěchy slavila i jeho sebevědomá zahraniční politika a v neposlední řadě smír a zahájení vyjednávání s kurdskou menšinou. Díky rostoucí popularitě i roztříštěné opozici vyhrál také následující dvoje volby, ty poslední mu dokonce vynesly absolutní většinu hlasů.

Právě tato oslnivá kariéra samých úspěchů ale patrně způsobila, že se začal chovat přezíravě a autoritářsky, protože nikdy nemusel nikomu ustoupit a vždycky dosáhl svého. Jakoukoliv kritiku začal považovat za nepřátelský útok, nesouhlas si zvykl paušalizovat coby „marginální“, rozpustil nejsilnější opoziční stranu, uvěznil řadu novinářů (Turecko má údajně nejvíce novinářů za mřížemi ze všech zemí) a začal omezovat svobody, které sám původně zaváděl.

V posledních letech začal celému národu vnucovat své konzervativní názory o tom, jak se má co dělat a jak má společnost vypadat: jeho poslanci bez diskuse přijímali restriktivní zákony o zákazu prodeje alkoholických nápojů, o „vhodném“ oblečení i barvě rtěnek pro letušky Turkish Airlines, na programu dne je úplný zákaz potratů, v istanbulském metru se lidé nesmějí veřejně líbat.

Erdogan je premiérem potřetí, což je podle ústavy naposledy. Moci se ovšem vzdát nehodlá, takže ohlásil kandidaturu na prezidenta ve volbách příští rok. Netají se tím, že chce pravomoci i postavení této funkce výrazně posílit. Jeho kritici poukazují na to, že jeho ambice se nebezpečně podobají plánu stát se něčím jako novodobým sultánem.

Příznačná je ovšem také Erdoganova obsese „moderním rozvojem“, která se projevuje v prosazování megalomanských projektů. To souvisí také s tím, že právě stavebnictví zažívá v Turecku obrovský rozmach a — jak to ostatně známe i od nás — veřejné zakázky pro developery a betonáře doprovází rozsáhlá korupce, napojená na Erdoganovu vládní stranu a její struktury.

Už teď se větší část Istanbulu podobá betonové džungli. Sám jsem si vyzkoušel, že se kvůli řadám paneláků, autostrádám a neprostupným betonovým náspům prakticky nedá pěšky sejít z moderních čtvrtí města svahem dolů k Bosporu. Třetí dálniční most, kterým chce Erdogan propojit Evropu a Asii, byl léta odkládán a zůstává velmi kontroverzním projektem: lidem vadí, že mu padne za oběť další část příměstských lesů a že přivede do města už tak zoufale ucpaného auty ještě více motorové dopravy. Leckoho pobouřilo i Erdoganovo rozhodnutí pojmenovat jej po kontroverzním tureckém sultánovi Selimovi II. Základní kámen nového mostu byl položen minulou středu, pouhý den před nečekanou eskalací protestu v parku Gezi.

Ostatně i pokácení městského parku Gezi a jeho zastavění je plán, který Erdogan osobně prosazoval. Když v reakci na protesty veřejnosti mnoho obchodních značek deklarovalo, že v chystaném nákupním centru své prodejny mít nechtějí a nebudou, premiér vyhlásil, že tam klidně může stát i muzeum nebo koneckonců třeba nová mešita (podle některých názorů se tím snaží rozštěpit hnutí odporu a získat na svou stranu část islamistů). Tím prakticky potvrdil podezření, že je mu vposledku jedno co — ale hlavně, že se bude kácet a stavět.

Shodou okolností to bylo právě před týdnem — tedy jen několik dní před eskalací současných protestů — kdy jsem mluvil s kolegyní, jež se právě vrátila z dovolené doma v Istanbulu. Říkala, jak jsou prakticky všichni, koho potkala, režimem a celkovou situací krajně roztrpčení. Hitem ulice se počátkem minulého týdne stala nová studie, podle níž má Turecko ze všech šestadvaceti členských zemí OECD zdaleka nejhorší kvalitu života.

Na posledním žebříčku skončilo už druhý rok po sobě a zaostává dokonce i za Mexikem a Chile. Za pozoruhodné a v kontextu událostí příznačné považuji, že z jedenácti sledovaných ukazatelů Turecko dokázalo Českou republiku v jednom předběhnout, a to dokonce s výrazným náskokem: v občanské angažovanosti.

Je jisté, že se za poslední roky v Turcích hromadila frustrace z jejich současné vlády. Byla to právě policejní represe na Taksimu, která se stala roznětkou výbuchu obecné nespokojenosti. Podle mne ale vůbec není náhoda, že jim trpělivost došla právě ve sporu mezi záchranou veřejné zeleně a komerční výstavbou.

Nominální ekonomický růst, založený z velké části na stavebním boomu, nedokázal většině lidí zlepšit kvalitu života, a hrdí Turci se odmítají smířit s tím, že beton v Istanbulu zalévá poslední zbytky historického města i veřejné zeleně. To je nadějná zpráva pro můj milovaný Istanbul, ale také inspirace pro českou občanskou veřejnost a zvlášť pak pro naše ekologické hnutí, kterému v poslední době jakoby docházel dech.