Istanbul jsem pro sebe objevil teprve v roce 2010, při cestě na svatbu jedné své kolegyně a kamarádky z Turecka. Je to trochu ostuda, ale kromě několika zběžných argumentů, zda má být členem Evropské unie či nikoliv, mě předtím tato země nijak zvlášť nezajímala. Tím méně mne lákala k návštěvě.

Už při první cestě tam mi však Istanbul učaroval. Během snídaní a vysedávání na terasách s výhledem na Bospor a Marmarské moře mnou podivně prostupoval nejen svěží vítr, o němž mi místní přátelé vyprávěli, že lidem zamotává hlavu, ale takřka fyzicky jsem vnímal odlišnost tamního prostoru. Přesněji řečeno časoprostoru, protože v něm i čas plynul jinak, pomaleji a podivně mne stahoval do svého líného, medově hustého proudu. V mnoha zákoutích města se v sobě mísí orientální exotika i kořeny evropské kultury, člověk prakticky všude naráží na prvky tradiční minulosti překryté jen tenkou slupkou modernity.

Ve chvílích volna objevuji město pěšky, přičemž se většinou vyhýbám katalogovým turistickým atrakcím. Nejsilnější atmosféru totiž nacházím ve vedlejších uličkách, kde lze občas stále narazit na staré, rozpadající se, ale stále obydlené tu dřevěné domy otomanské éry, tu zarostlé kamenné stavby snad ještě z benátského období.

Občas objevím ostrůvky několika chudinských bloků obklopených překotně se rozvíjejícím industriálním městem. Rád popíjím čaj v zastrčených kavárnách a přátelím se, bohužel většinou jen rukama nohama, s tamními přívětivými Turky. Istanbul má pro mne kouzlo o to větší, že tam mám mnoho skvělých kolegů a přátel: jsou to lidé, kteří vesměs vynikají družností, zápalem pro věc, vřelým zájmem o druhé, jakož i v jistém ohledu dojemným (někdy ovšem také frustrujícím) chaosem.

Od roku 2010 jsem Istanbul navštívil pětkrát. Moje cesta pokaždé vedla přes náměstí Taksim, uprostřed nějž leží v těchto dnech tolik proslulý park Gezi.

Je jednou z mála oáz veřejné zeleně v centru Istanbulu. Studenti a ekologičtí aktivisté ji začali obsazovat už minulé pondělí. Mnozí se zde utábořili ve stanech, pořádali pikniky nebo trávili čas čtením knih a společenskými hrami. Chtěli svou přítomností tento vzácný ostrov zachránit před developery, kteří se s posvěcením vlády na jeho místě chystali postavit luxusní nákupní centrum pod záminkou, že zde „obnoví“ kasárenské budovy, které zhruba v těchto místech stávaly před více než půl stoletím.

První policejní zásah proběhl už ve čtvrtek nad ránem, kdy těžká technika přijela vykácet šest set tamních stromů a lidé se jí postavili do cesty. Policie aktivisty vytlačila za pomocí slzného plynu a násilí, jejich majetek včetně stanů naházela na hromadu a zapálila. Snímky dokumentující nepřiměřené policejní násilí se prostřednictvím sociálních sítí rychle rozšířily, takže už během téhož dne byli protestující zpět v několikanásobně větším počtu.

V pátek ráno je policie opět násilně rozehnala. Ze solidarity i široce sdíleného nesouhlasu s projektem — podobné komerční výstavbě padly za oběť nedávno přímo na Taksimu historická otomanská cukrárna a staré kino — se začala zapojovat celá obec: protestujícím poskytly útočiště restaurace a kavárny na náměstí Taksim (s ostudnou výjimkou Starbucks naproti vstupu do metra, kterému jsem se již předtím vyhýbal a teď je jasné, že mě tam nikdy neuvidí).

Ve školách, kancelářích a dokonce i pětihvězdičkových hotelích otevřeli dobrovolníci a lékaři improvizované ošetřovny, kde poskytovali první pomoc lidem zasaženým slzným plynem a dalším zraněným (podobně začaly sloužit i prostory kanceláře Greenpeace na přilehlé třídě Istiklal). Místní lidé nosili na náměstí potraviny, vodu a další proviant.

Později, když policie v oblasti zablokovala sítě mobilních operátorů, nabízeli internetové připojení ve svých bytech. Ještě než se setmělo, území parku okupovalo už několik tisíc lidí. V tu chvíli zde byli k vidění občané v opravdu pestrém zastoupení, napříč ideologickými, věkovými, náboženskými i sociálními skupinami; dohromady se dokonce spojili i fanoušci jindy sveřepě soupeřících istanbulských fotbalových klubů.

Demonstranti si přitom dávali záležet na tom, aby jejich protest byl nenásilný: jako vždy se vyskytlo několik chuligánů a patrně i policejních provokatérů, nicméně drtivá většina účastníků se chovala mírumilovně a decentně. Projevy solidarity a zodpovědnosti jsou až dojemné: protestující například každé ráno uklízeli do pytlů v parku i v přilehlých ulicích nepořádek (včetně policejních nábojnic a plynových granátů) a organizovali pomoc pro toulavé psy a kočky zasažené slzným plynem. Protest si také zachoval spontánní podstatu a nadstranickost, když demonstranti odmítli nechat na akci promlouvat zástupce politických frakcí.