Jiří Rusnok se mýlí, že převzetí výkonné moci odborníky by bylo „koncem demokracie“ (jak řekl 10. února 2012). Potíž není v tom „kdo vládne“, ale „jak je kontrolován“. Naopak má pravdu, že „demokracie je sice drahá, pomalá a někdy neefektivní, ale nakonec je to nejlepší, co pro správu věcí veřejných lidstvo vymyslelo“. Tzv. úřednické vlády mají smysl jako východisko, které politické strany naleznou, aby vyvedly zemi z patu, když už všechny ostatní možnosti selhaly.

V této situaci dnes nejsme. Kdyby chtěl prezident Miloš Zeman skutečně pomoci ukončit politickou a ústavní krizi, pozve politické strany ke kulatému stolu a ujme se moderování jejich debaty. Asi by mohl přispět i svým názorem. Tak to dělali Václav Havel i Václav Klaus, jakkoli též oni vnášeli do řešení krizí svoje vlastní představy.

Místo toho Zeman přišel s premiérem, jenž sestavuje kabinet, který nevyrůstá z kořenů v Poslanecké sněmovně. A to je problém, jsme-li stále ještě parlamentní demokracií, kde se vláda zodpovídá Sněmovně, nikoli prezidentovi. Prý nepůjde o vládu přátel Miloše Zemana či SPOZ. Posuďme sami podle dosud známých jmen - Rusnok, Pecina, Benešová, Kohout…

S těžkým srdcem musím souhlasit — asi teprve podruhé v životě — s Václavem Klausem, kterému se marketingový trik s vládou odborníků nezamlouvá: „Utvrzuje ve veřejnosti nebezpečný omyl, že politika je špinavá věc a vládnout by měli pokud možno nadstraničtí odborníci nezatížení žádnou ideologií. Žádní takoví odborníci ovšem neexistují. Politika a správa věcí veřejných bez ideového zakotvení nemůže fungovat, protože nemá pověření od občanů. Tím pověřením může být jen politický mandát vzešlý z voleb. Politiku je potřeba rehabilitovat, nikoliv popřít, protože bez ní nemůže existovat ani demokracie ani lidská svoboda.“

Ano, jsou to slova pyromana nad založeným požárem. Ale jejich obsah je tentokrát pozoruhodně přesný. Cesta z krize musí být politická a vymyšlena musí být na parlamentní půdě. Chování svých volených zástupců pak zhodnotí voliči — ať už u voleb řádných, či předčasných. Jak se ale volič může vyjádřit k vládě odborníků? Koho za ně může popotahovat? První test v podobě Tošovského vlády působil docela mile, byť už tenkrát Václav Havel znásilnil ústavu. Ale kabinet Jana Fischera byl znalcům zákulisí podezřelý na první pohled.

Již slyším námitku, že obyčejným lidem je odbornická vláda sympatická. První průzkumy naznačují, že občané týmu, který skládá Jiří Rusnok, dávají šanci. Nezvyklých více než šedesát procent důvěry mívala i úřednická vláda Jana Fischera — ta, která zaťala sekeru, na níž dodnes titíž občané nadávají. Není podstatná vlna měřená průzkumy veřejného mínění. Podstatné je parlamentní zázemí, které se odvíjí od výsledků voleb.

Protože jsem za poslední dny několikrát slyšel — „A který paragraf ústavy prezident porušuje? Vždyť ústava nemluví o tom, že si prezident nemůže nenominovat vlastní vládu, a neobsahuje ani termíny, jimiž se prezident musí řídit!“ — smířlivě tvrdím, že se hlava státu pohybuje na hraně ústavy, přinejmenším tím, že se nedrží ústavních zvyklostí. (No, do budoucna asi budeme muset ústavu pořádně nafouknout, aby zachytila každou nepřekročitelnou eventualitu.) Sledujme ale pozorně, co bude dál, a případnou ústavní žalobu na prezidenta předem nezavrhujme. „Pakliže prezident republiky jmenuje v rozporu s avízem politických stran vládu, ta vláda nedostane důvěru a on ji stejně bude udržovat při životě, tak pak je to podle mě přesně ten případ, kdy se to dá použít,“ říká k žalobě ústavní právník Jan Kysela.

Třeba ji ale Zeman bude udržovat při životě jen tak dlouho jako Klaus první Topolánkovu vládu bez důvěry. Pak může jmenovat Rusnoka podruhé. Nebo sáhnout po Pecinovi. Či po Bohuslavu Sobotkovi? Taky může vyhovět stojedničce za Miroslavou Němcovou… Další vláda se bude plácat další měsíce — a tak se proplácáme až do jara, kdy už ústava nedovolí předčasně rozpustit Sněmovnu před řádným termínem voleb.

Budeme z toho všichni na nervy, až na spokojeného Miloše Zemana. Že předčasné volby pokládá za špatný nápad, říká veřejně. Nedodává k tomu, že nad tzv. úřednickou vládou má lepší kontrolu. Sáhodlouhá krize navíc oslabí všechny etablované strany a dá naději novým partajím, například SPOZ, nebo pokračování takových politických kroků, které se dějí nezávisle na politických stranách či dokonce jim navzdory. A zmatené veřejné mínění bude mít prezidenta za spasitele. Co předloží svým voličům příště? Opoziční smlouvu či velkou koalici uzavřenou proprezidentskými tábory v největších z oslabených stran na levici a pravici? Anebo další variaci na poloexpertní/polostranickou vládu?

Apetit prezidenta ovlivní to, nakolik mu ustoupíme nyní. Byť by Zemanovy a Rusnokovy Sirény pěly sebelíbezněji. Pamatujme ale, že příště se hlava státu může jmenovat třeba i Tomio Okamura. A představme si, kam — v návaznosti na Zemana — do budoucna může posunout ústavní zvyklosti on…