Člověk sledující skládání nové vlády si musí připadat jako kdesi mimo čas a prostor. Jména nových ministrů neodrážejí rozložení sil v Poslanecké sněmovně a mnohá se nesou v duchu módního retro-stylu.

Lámu si hlavu, co ty dobré muže a ženu vede k tomu přijmout nabídku Jiřího Rusnoka, případně Miloše Zemana, aby zasedli ve „vládě odborníků“. Zeman je charismatický prezident, Rusnok milý chlapík a oba mají dobré nápady, řekla by patrně Marie Benešová. A dodala by, jak je jejím zvykem: Nedělám nic špatného, jde mi jen o dobrou věc.

Sloužím vlasti a taková nabídka se neodmítá, odvětili by další. První a čtvrtý nejvyšší ústavní činitel (Rusnok, pravda, zatím bez důvěry Sněmovny) jim dali úkol a oni se jej chopili. Skutečnost, že se zde vznik vlády neodehrává na stranické bázi typické pro zastupitelskou demokracii a že je parlament dokonce obcházen, je netrápí. Některým to asi ani nedochází.

Připomíná to náčelníky vojenského zpravodajství, kteří na pokyn ředitelky premiérova sekretariátu nechali sledovat paní Nečasovou. Jsme vojáci, plnili jsme rozkazy, mysleli jsme, že děláme, co je naše povinnost, brání se dnes, zákon sem, zákon tam.

Nechci zpochybňovat odbornost nových ministrů. I kdyby byl expertem jen jeden z nich, třeba onen špičkový vědec šéfující resortu školství, bylo by nespravedlivé se jejich kvalifikaci vysmívat. Jenže každá vláda je politický orgán a každý její člen politik, byť by to stokrát popíral. Zkuste ale dělat politiku bez zázemí v politické straně a hnutí! Postačí otevřené dveře k prezidentovi? A mohla by stranické jištění nahradit třeba podpora oborů, zaměstnavatelů či profesních komor?

Pak bychom ale hovořili o korporativistickém modelu a museli bychom vzít na milost Itala Mussoliniho, Portugalce Salazara či Španěla Franca. Leckdo může Miloše Zemana podezřívat, že se v některém z nich shlédl, důkaz ale schází. Zatím. Nenechme se přitom rozptylovat tím, že šlo o reprezentanty jistého typu fašismu. Autoritářské a korporativistické sklony může mít i antifašista...

Zemanův plán vychází nad očekávání hladce. Postupně na sebe nabaluje souhlasící občany i levicové politiky a pravice si již zvykla koukajíc, jak z nastalé situace vytěžit něco pro sebe. Kdo ví, možná se i Rusnokův kabinet dočká důvěry. Podivnou zkratkou bychom se vrátili do standardního ústavního rámce a mohli bychom se věnovat dalším libůstkám hradního pána, z nichž ty týkající se jmenování profesorů či pověřování velvyslanců patří jen k drobnějším.

Co mi ale dělá největší vrásky, je pocit některých mých přátel a známých, že se nic zavrženíhodného neděje. Vox populi praví: Hlavně aby se měli lidé dobře, hlavně aby se nevrátila pravicová vláda, hlavně aby se dělala rozumná sociální politika. Jinými slovy: Dejme Zemanovu řešení šanci!

Ale proč? Protože nás to nasytí lépe než Nečasovi a Kalouskovi dráb(k)ové, kteří lid dolní drhli a hornímu podstrojovali? Nechci se zde vracet k tomu, jaké obskurní režimy již slibovaly či obstarávaly plné žaludky. „Mít se trochu líp“ nejde nutně ruku v ruce s demokratickým uspořádáním. Kde tedy máme onu hranici, za níž už nesměníme svobodu a demokracii za hmotné statky?

Vybereme-li si však demokratický rámec, s plnými občanskými svobodami i povinnostmi, a s ním i parlamentní způsob vlády, musíme se smířit se souborem pravidel a zvyklostí, psaných i nepsaných. Pak ale nejde jen tak mávnout nad postupem prezidenta, který neodporuje žádnému řádku ve stručné ústavě, a přesto pomíjí charakter tuzemské státnosti. „Ani přímo zvolený prezident nemůže změnit ústavu. Co ale změnit můžu, jsou ústavní zvyklosti, které v ústavě nejsou,“ svěřil se německému listu Handelsblatt Miloš Zeman. Pomíjí přitom, že ani ústavní zvyklosti nejsou výsledkem činění jednoho člověka, nýbrž souhry vícero faktorů. Přepisovat ústavní zvyklostí způsobem „od zítřka začnu jezdit v protisměru“ nelze ani náhodou. Opak si mohou myslet jen ti, kterým síla a význam ústavních zvyklostí nedochází.

Nic Straně práv občanů-zemanovcům nebrání jít do voleb, ty vyhrát a navrhnout změnu ústavy. Proti takovému řešení by nešlo říct ani popel. Měnit však rozestavění figur tím, že zatřesu šachovnicí, je nedůstojné odpovědného politika.

K voličům, kterým je bližší košile než kabát a kteří se nevzrušují ústavními fauly, si velím být shovívavý. Po letech arogantní pravicové vlády, která mimo jiné opovrhovala jednacím řádem Poslanecké sněmovny, pro ně mám v případě podobného uvažování pochopení. Ne tak ale pro politiky na různých úrovních, o členech vlády nemluvě. Kdo už jiný než oni by měl vnímat citlivé předivo, z něhož naši prapředci upletli demokratickou společnost a parlamentní formu vládnutí?