Prezident republiky pověřil sestavením vlády osobu, kterou mu nenavrhl ani jeden subjekt zastoupený v Poslanecké sněmovně, přičemž většina takových subjektů předem deklarovala, že vládu s takovým případným předsedou nepodpoří, a hned se hovoří o tom, že prezident jedná na hraně Ústavy, v rozporu s ústavními zvyklostmi a vnucuje České republice prezidentský či alespoň poloprezidentský systém, ne-li že vyhlašuje Poslanecké sněmovně přímo válku. Přesto se domnívám, že prezident měl pro toto jednání minimálně tři základní důvody, které jsou naprosto legitimní bez ohledu na další jeho případný osobní zájem.

Především naše Ústava je v tomto psána poměrně dosti volně. Když jsem ji poprvé četl, tak už tehdy jsem se smál té představě, že prezident může premiérem jmenovat v podstatě kohokoli, koho zrovna potká na ulici, ani ho nemusí znát. Z textu to tak vyplývá. To se samozřejmě nikdy nestalo a dosud vždy byl jmenován premiér na základě názoru alespoň některých politických stran zastoupených v dolní komoře našeho Parlamentu. Těžko však lze určit, na základě jakých by to mělo být zvyklostí.

Možná by jím měl být předseda vítězné strany ve volbách, což se však nestalo v roce 2010; možná by jím měl být představitel té politické strany, která vede koalici čítající většinu poslanců, což se však nestalo v případě hned čtyř politických premiérů (Václav Klaus v roce 1996, Miloš Zeman a obě Topolánkova jmenování). Současná koalice sice používá námitku, že prezident Klaus v obdobných situacích (Špidlův, respektive Grossův pád) jmenoval vládu toho, kdo přišel se 101 hlasy poslanců — k tomu se však sluší dodat (a rozhorlený Miroslav Kalousek či Miroslava Němcová to rádi opomíjejí), že tyto vlády byly založeny na 101 hlasech poslanců regulérně zvolených politických stran.

Legitimita požadavku pověření Miroslavy Němcové je v porovnání s tím dosti pochybná. V prvé řadě Němcová svoji stojedničkovou většinu oznámila teprve dvě hodiny před avizovaným prezidentovým vystoupením s jeho rozhodnutím. Vedle toho je třeba zdůraznit, že žádná vláda dosud nebyla jmenována na základě většiny utvořené pomocí přeběhlíků a i předchozí prezident se proti přeběhlictví a vládám na něm založeným vymezoval. Mirek Topolánek za pomoci přeběhlíků sice fakticky vládl, jmenován však byl i napodruhé v době, kdy se ještě nevědělo, zda dostane důvěru Sněmovny.

Pokud si rozložíme strukturu té stojedničky, pak ODS má 50 hlasů, TOP 09 má hlasů 42, k LIDEM se hlásí 8 poslanců (dva z nich ovšem nejsou členy této strany) a samostatný je poslanec Michal Doktor. LIDEM tvoří, jak známo, odpadlíci od Věcí veřejných, kteří před volbami všichni podepsali deklaraci, že se raději vzdají mandátu, než aby od Věcí veřejných během funkčního období přeběhli jinam. Zároveň se nepokusili nijak legitimizovat prostřednictvím mezitím proběhnuvších krajských a senátních voleb (s největší pravděpodobností by v nich stejnak výrazně neuspěli) a reálně reprezentují minimální členskou základnu.

Jejich důvěryhodnost i legitimita jejich pobytu ve Sněmovně je proto naprosto minimální. Přesto nacházejí dva argumenty, kterými se zaklínají: 1) mandát poslance je individuální, 2) Věci veřejné se zprofanovaly a Karolína Peake a ostatní odtamtud odešli jakožto čestní lidé, kteří drží program, za který byli zvoleni. První argument sice de jure platí, nicméně je třeba si uvědomit, že na poslance lze kandidovat pouze na kandidátce nějaké politické strany, lidé z LIDEM tak učinili na kandidátce Věcí veřejných, která byla do Sněmovny vytažena prostřednictvím spíše středolevicového programu, obličeje Radka Johna a peněz a organizačních schopností Víta Bárty.