Počínání faktického šéfa dnes nejsilnější strany české pravice, kterou se stala TOP 09, se musí řídit nějakou logikou, poněvadž na rozdíl od českých pravicových médií či zmatených fanoušků pankáče Karla Miroslav Kalousek velice dobře ví, co dělá. Můžeme ho kritizovat skoro za všecko, ale jednu věc mu upřít nelze: i kdyby všichni kolem něj ztratili hlavu, Kalousek pořád ještě bude chladnokrevně počítat, co by pro něj mohlo být nejvýhodnější.

Právě z tohoto hlediska se jeví jeho současné počínání na první pohled prosto veškeré logiky. Přecenili jsme ho v Deníku Referendum, když jsme usuzovali, že nad policejní akcí, která zlomila vaz Petru Nečasovi, drží ochrannou ruku nejspíše právě on. Bylo by to pro něj a jeho stranu výhodné: bylo možno předpokládat, že ODS se zhroutí až k hranici bezvýznamnosti, což poslední průzkumy voličské přízně potvrzují, a TOP 09 tak převezme úlohu hlavní síly na pravici.

Jenomže takto vedené úvaze chybí pointa: uspořádání předčasných voleb, které by ODS vyhnaly na politickou periferii a které by postavení TOP 09 jako hlavní síly na pravici stvrdily. Jistě: TOP 09 by pravděpodobně skončila v opozici, jenomže to by se spojovalo se všemi výhodami nejsilnější opoziční strany.

Uvědomme si, že TOP 09 za svou stručnou existenci ještě nikdy v opozici nebyla, vůbec neví, jak to vypadá. Je přitom malou násobilkou politické teorie, že právě opozice je situací, v níž politická strana může sama sebe kultivovat, sbírat síly k vládnutí. Tím pádem ani dnes nemůžeme posuzovat, zda by ještě mohla být touto cestou TOP 09 kultivovatelná, anebo zdali je již za bodem návratu a čeká ji osud, který potkal všechny české pravicové strany.

Je obrázkem strašného úpadku kultury demokratického myšlení dokonce i Respektu, tohoto jednookého krále slepotou stižených českých pravicových médií, že se z Kalouska, na jehož bedrech leží mohutný díl odpovědnosti za všechny škody, které tu zvládly poslední dvě pravicové vlády napáchat, nyní pokouší konstruovat obhájce české demokracie. Na to mu snad nemohou skočit už ani jeho čtenáři.

Zarputilou neochotou přistoupit na to, že demokracie nemůže existovat bez střídání vlád z obou pólů politické krajiny, Respekt a další pravicová média ve skutečnosti významně přispívají k úpadku politické kultury a sama sebe zbavují vlivu; jejich stanovisko je ideologické a doktrinární. Pravice tu pak může krást, korumpovat, lhát, zadlužovat a rozvracet, na co sáhne, může se dokonce spřáhnout s organizovaným zločinem, ale pořád se může spolehnout, že ji mudrlanti od Respektu po Lidové noviny budou držet palce, protože pravice je přece naší jedinou a poslední hrází proti komunistům.

Výsledek tohoto postoje je však jiný: věrohodnost v očích čím dál většího množství lidí ztrácejí všechny instituce, které tvoří opěrné pilíře české demokracie, jak se zde po roce 1992 formovala. Lidé ztrácejí valem důvěru ke všem zavedeným politickým stranám a přestávají rovněž důvěřovat médiím, jejichž popis skutečnosti se tak radikálně odlišuje od jejich vlastního empirického pozorování. A s každým znamenitým verdiktem, jako je poslední rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci tří zkorumpovaných poslanců ODS, se vytrácí i důvěra v justici, ba ve spravedlnost jako takovou.

Lidí se zmocňuje frustrace. Poslední projevy nenávisti vůči romské menšině, jichž se v dříve nepoznané míře účastní kromě neonacistických primitivů i tak zvaní řádní občané, je třeba přičíst na vrub právě jí. Volba Zemana prezidentem byla rovněž z velké části vysvětlitelná jako projev frustrovaného vzdoru proti stávajícímu politicko-mediálnímu establishmentu, byť si objekt svého vzývání snad ani nemohl zvolit iracionálněji. Jenomže frustrace se málokdy vybíjí s rozvahou.

V zažité demokratické kultuře by pravicová média dnes ze všech sil nutila pravicové strany přijmout odpovědnost za zpackané vládnutí a obnovit mandát Sněmovny u nejvyššího suveréna, kterým v demokracii samozřejmě nejsou poslanci, jak se pokoušel tvrdit Miroslav Kalousek, ale kterým je lid. Právě to by zkrotilo zpupného prezidenta a přeneslo by to těžiště politiky z nepřehledného a pro demokratické uspořádání z povahy věci nebezpečného přetahování ústavních institucí k více méně standardnímu zápolení politických stran.

Není možné, že by to Kalousek nevěděl. Musí vidět, že neochotou rozpustit Sněmovnu propásl šanci uspořádat volby v září. Kdyby se konaly, ve Sněmovně by zasedly především zavedené subjekty, populisté by nestihli vyrůst nad přijatelnou mez. Situace by se zpřehlednila, a Zeman by s velkou pravděpodobností ztratil svůj vliv, který čerpá právě ze současné krizové situace české politiky.

Kontrolu nad politickým směřováním by získaly znovu politické strany a Sněmovna. Při předvídatelném výrazném vítězství ČSSD je poměrně dosti pravděpodobné, že by pak svou vládu mohla sestavovat samostatně jako menšinovou. A z Kalouskova počínání je dosti evidentní, že se právě takového scénáře obává o dost víc než Zemana.

Co všechno by se mohlo vyšetřit a jak poctivě by se mohlo trestat, kdyby se ministrem vnitra stal Jeroným Tejc a ministrem spravedlnosti Jiří Dienstbier? Člověk buď může věřit báchorkám Respektu, které z Kalouska dělají málem rodného bratra Blanických rytířů, anebo si může myslet, že je to právě zformulovaná otázka, co pohání Kalouska k tomu, aby šel ve skutečnosti Miloši Zemanovi na ruku.

Čtete správně: Kalousek jde Zemanovi na ruku. Poslední věc, kterou si Miloš Zeman přeje, totiž jsou předčasné volby. Podařilo se mu instalovat vlastní loutkovou vládu. Nyní bude intenzivně pracovat na tom, aby získala důvěru a vládla až do řádných voleb, což bohužel není vůbec nepravděpodobné. Na rozdíl od Respektu a pravicových médií Kalousek v tomto ohledu nepochybně žádnými iluzemi netrpí: jeho rozhodnutí pokládat Zemana za přijatelnějšího partnera nežli ČSSD musí být vědomé.

Proč? Počítá vcelku logicky s tím, že pro TOP 09 i ODS bude nástupní pozice do voleb v řádném termínu, k nimž by zem dovedla Rusnokova vláda, mnohem výhodnější, než jaká by byla dnes. TOP 09 se bude za vydatného povzbuzování médií stylizovat do role hlavního protivníka Zemanovy vlády. Zatímco ČSSD se na vztahu k ní bude štěpit.

ČSSD se tím tedy zásadně oslabí, mnohem silnější, než by jinak byli, z voleb zřejmě vzejdou zemanovci. TOP 09 i ODS dopadnou zřejmě o něco lépe než by dopadly dnes, pokud jim ovšem nestihne přerůst přes hlavu Andrej Babiš, což se může stát. A pokud se to stane, těžko na to hledět nějak jinak než jako na spravedlivý trest.

Rozkmitanost českého politického systému není radno podceňovat, a pokud nás do voleb 2014 skutečně dovede Rusnokova vláda, také by se nakonec mohlo stát, že nejsilnější stranou po nich budou komunisté. A to by pak teprve Respektu a spol. bylo k čemu blahopřát.

Kalouskovo rozhodnutí vyhnout se předčasným volbám je racionální ještě v jedné další rovině. Nejde jen o to, že namísto vcelku jistého postavení dominantní opoziční síly upřednostňuje naději na snad o něco vyšší volební zisk v krajně nepřehledné politické situaci. Jedná se mu pravděpodobně totiž také o onu nepřehlednost.

Kalousek sám nejen skrze své vazby k hazardním mafiím a různým figurám zbrojního průmyslu představuje jeden z pilířů korupčně-klientelistického stylu české politiky. Sobotkovo křídlo v ČSSD přes všechny výhrady, které k němu může mít, je v současné české politice hlavní alternativou k tomuto stylu politiky.

Zato Miloše Zemana na Hradě i v ČSSD podporují lidé, s nimiž se Kalousek v tom, jak se „dělá politika“, nakonec vždycky nějak domluví. Kalousek si je se Zemanem či Haškem bližší, nežli s Dienstbierem či Sobotkou. A na rozdíl od Respektu to dobře ví.

Ale konečně proč by vlastně měl Miroslav Kalousek rozpouštět Sněmovnu jako ryzí demokrat, když s takovým počínáním má osobně tu nejhorší zkušenost? Když se o to pokusil naposledy, psal se rok 2006. Ve vší počestnosti, konformně k ústavě i demokratickým zvyklostem, tehdy vyjednal obrovské koncese pro programové priority své strany za toleranci vládě Jiřího Paroubka.

Tehdy se zdálo, že zuřivá smršť, kterou rozpoutala česká média, jej jednou provždy smete a bude rád, když se taktak udrží v bechyňském zastupitelstvu. Už tehdy česká média jako sbírka zfanatizovaných bulíků aplaudovala neústavnímu zkorumpování dvou sociálnědemokratických poslanců, které, jak dnes víme, rovněž spoluorganizoval Miloš Zeman.

Viděno z nadhledu je tedy Kalouskův dnešní postup povýtce racionální. Proč by měl riskovat, že se ještě letos pod vedením lidí jako Sobotka, Tejc a Dienstbier dají do pohybu děje, v jejichž důsledku ztratí natrvalo vliv na toky peněz, a ještě se mu třeba může přihodit, že bude mít na krku i nějaké to trestní stíhání, když se může tlouct s podporou karikatur Pavla Reisenauera v prsa jako největší ochránce české demokracie, pronaparovat se až k řádným volbám a po nich prostě zase něco s Rusnokem, Zemanem, Haškem a dalšími sobě podobnými politickými typy uklohnit?

A že přitom může počítat s aplausem mudrců v českém pravicovém tisku, to je příjemný bonus, na nějž už si zvykl. Svou lekci z roku 2006 si odnesl.