(Nejen) Aktuální politická mapa je kreslena nikoliv jemným kaligrafickým perem, ale hrubým natěračským štětcem. Strany, které v civilizovaných zemích artikulují myšlenkové proudy, tužby a aspirace různě rozsáhlých skupin občanů, se v ČR ve větší či menší míře staly odideologizovanými nástroji na moc, velmi často pod vlivem zákulisních skupin, jež jsou na rozdíl od občanů v podmínkách aritmetické demokracie schopné jejich prostřednictvím průběžně, důrazně a cílevědomě prosazovat své zájmy.

Politickým reprezentacím se z nejrůznějších příčin od roku 1989 nepodařilo definovat státní zájem a shodnout se na jeho základní vizi. Posledních sedm let je navíc jak politika, tak ekonomika systematicky torpédována souborem nejrůznějších, často vzájemně protichůdných kroků, jejichž motivace je více či méně primitivně ideologická resp. utilitární.

Hospodářská politika, tento složitý a mnohovrstevný fenomén, byla nahrazena po volbách roku 2006 nadvládou primitivních ekonomických paradigmat. Paradigma neoliberálně pojaté svobody se v roce 2010 operativně přerodilo do paradigmatu fiskální kázně. Panování odcházející parlamentní většiny navíc ukázalo slabiny současné demokracie, ve které si tzv. silní hráči mohou libovolně pohrávat s mocí, ke které se nevybíravě dostali, a sabotovat stát jak politicky, tak ekonomicky.

Základem „aritmetické demokracie“ a následné devastace státu se stala rádoby impozantní „stoosmnáctka“ vybudovaná na řeckých lžích a populistických heslech o boji s korupcí. Ta nyní končí žalostnou stojedničkou. Nejen v hospodářství bude doba jejího panování skutečnou dobou temna…

První pravicová mantra panující mezi lety 2006-2010 a mnohokrát ve světové ekonomické praxi vyvrácená tvrdí, že nižší daně znamenají vyšší výkon hospodářství. Zde je namístě připomenout, že tzv. složená daňová kvóta (to je podíl HDP, který přichází státním přerozdělováním) je v ČR lehce pod průměrem EU. Tento ukazatel je natolik bezrozměrný, že prakticky nelze vystopovat korelaci mezi jeho výší a kvalitou života v dané zemi a pokud ano, tak spíše v opačném smyslu.

Nejvyšší je totiž v Dánsku (cca 47 %) a nejnižší v Irsku, které se stále ještě nevzpamatovalo ze své proměny z hospodářského tygra v kulhajícího sudokopytníka (cca 29 %). Porovnání vývoje daňové zátěže firem v ČR a vývoje HDP pak demonstruje lživost a omezenost argumentu o nepřímé úměře mezi daňovou zátěží a růstem HDP naprosto jasně. Graf zachycuje vývoj obou komponent v procentech od počátku století a z porovnání obou trendů (vyznačených tečkovaně) žádné potvrzení této mantry nevyplývá. Naopak, při výrazném snižování daní HDP nerostl.

↗

Zdroj: ČSÚ, MF

Mantra druhá — panující od roku 2010 — o absolutní nadřazenosti fiskální normalizace všem ostatním principům hospodářské politiky jako základní podmínky zvyšování hospodářské výkonnosti bere za své při pohledu na další graf. Stratégové rozpočtové kázně a austerity dokázali zdevastovat hospodářství kombinací nekompetence, neoliberální ideologie a případnou (ať už bezděčnou nebo vědomou) účastí na korupci nevídaným způsobem.

Čísla nelze ošálit srdnatými demagogickými vystoupeními a nehorázným laickým žvaněním ministra Kalouska. Bídu ekonomických výsledků posledních pravicových vlád v plné nahotě odhaluje přiložený graf. Ten ukazuje vývoj a trendy HDP v paritě kupní síly na hlavu zemí V4 jako procenta úrovně zemí EU 27 (pro ilustraci je připojen i vývoj v mimořádně chudé a často vysmívané zemi, Bulharsku).

↗

Zdroj: EUROSTAT

Zlom trendu od roku 2008 ukazuje na naprosté selhání politiky austerity a fetišizace tak jako tak nedosaženého fiskálního ozdravení ordinovaného zejména vládou Petra Nečase. Zatímco ostatní země V4 se dokázaly s hospodářskou krizí alespoň částečně vyrovnat a v nejhorším případě jejich HDP relativně stagnovalo, ČR se propadla do poklesu.

V tomto století dosáhla nejen nejmenších přírůstků HDP na hlavu, ale v období krize, to je cca od roku 2007, se jako jediná z vybraného vzorku propadla do záporných čísel, jak je vidno z dalšího grafu.Ten ukazuje, o kolik procent se v rámci sledovaného období HDP na hlavu přiblížilo průměrné hodnotě tohoto ukazatele v EU. ČR se od počátku století přiblížila této hodnotě celkem o šest procent (Slovensko o dvacet tři!), v období 2007-2012 se však propadla o celá čtyři procenta a jako jediná ze zkoumaného vzorku se průměrné úrovni vzdálila.

↗

Zdroj: EUROSTAT

Srovnání vývoje tak jednoznačně potvrzuje zničující dopad zbožnění fiskálních ukazatelů na hospodářskou výkonnost ČR. Mocenská a ideologická zaslepenost vlády, korupce, ignorování varovných signálů z (globalizované) ekonomiky a z hlediska národohospodářské politiky zločinné postupy od změn daňové struktury podvazujících vnitřní poptávku a oslabení sociálních odvodů až po schválení církevních restitucí a důchodové reformy vytvářejí pro každou následující vládu těžko řešitelný úkol stabilizace hospodářské životaschopnosti země.

Úkol bude o to těžší, že výkonnost české ekonomiky klesá i v dalším zásadním ukazateli, možná ze všech ukazatelů tím nejvíce vypovídajícím o síle ekonomiky. Tím ukazatelem je vývoj produktivity práce. Při zásadní dekapitalizaci českého hospodářství, která je jedním z nejvýraznějších výsledků zvolené formy privatizace, je růst produktivity práce jedním z mála potenciálních růstových faktorů. Trend v tomto ukazateli je však rovněž varovný. Graf ukazuje srovnání vývoje produktivity práce v procentech k průměru EU ve srovnání s dalšími zeměmi V4.

↗

Zdroj: EUROSTAT

Aby nemohli mít donedávna vládní politici pocit, že se článek pokouší zneužít sofistikovaných ukazatelů k zamlžení skutečných úspěchů vlády rozpočtové odpovědnosti, je vhodné uvést i vývoj vládního zadlužení. Pohříchu, ani tento ukazatel nesvědčí o pozitivním vývoji. Graf ukazuje výši vládního dluhu v miliardách korun a jeho trend v tomto století. Vládní dluh se od nástupu Topolánkovy vlády v roce 2006 více než zdvojnásobil!

↗

Zdroj: ČSÚ

Tristní výsledky (ne)hospodářské (ne)politiky pravicových vlád jsou prohloubeny stejně tristními dopady její činnosti na ostatní oblasti společnosti. Narušení prakticky všech veřejných funkcí státu a frontální útok na vybrané veřejné systémy, zejména systém zdravotní a důchodový, představují do budoucna nevyhnutelnou zátěž nejen pro ekonomiku.

Ty budou multiplikovány ekonomicky těžko kvantifikovatelnými dopady rozkladu školského systému a znepokojujících trendů ve struktuře a kvalitě vzdělání. Zbídačený sociální systém nebude schopen poskytovat oporu stále rostoucímu počtu nezaměstnaných a po praktickém rozprášení úřadů práce ani podporovat zaměstnanost. Ekonomický obraz České republiky je vskutku tristní.

Škody napáchané v ekonomice však nejsou ty nejdůležitější, neboť dobře nastavená a řízená hospodářská politika dokáže i v poměrně krátké době přispět k zotavení a zlepšení většiny ekonomických parametrů. Ruku v ruce s devastací ekonomiky však prostoupil Českou republiku i rozklad zásadních atributů státu, kterými jsou především fungující demokratický systém, dodržování elementárních pravidel, veřejná kontrola státních institucí, permanentní komunikace mezi politickými elitami a občanskou společností a celá řada dalších faktorů. Jejich rozklad za posledních sedm let vzbuzuje ještě větší obavy než v tomto článku uvedená ekonomická čísla a trendy.