(Nejen) Aktuální politická mapa je kreslena nikoliv jemným kaligrafickým perem, ale hrubým natěračským štětcem. Strany, které v civilizovaných zemích artikulují myšlenkové proudy, tužby a aspirace různě rozsáhlých skupin občanů, se v ČR ve větší či menší míře staly odideologizovanými nástroji na moc, velmi často pod vlivem zákulisních skupin, jež jsou na rozdíl od občanů v podmínkách aritmetické demokracie schopné jejich prostřednictvím průběžně, důrazně a cílevědomě prosazovat své zájmy.

Politickým reprezentacím se z nejrůznějších příčin od roku 1989 nepodařilo definovat státní zájem a shodnout se na jeho základní vizi. Posledních sedm let je navíc jak politika, tak ekonomika systematicky torpédována souborem nejrůznějších, často vzájemně protichůdných kroků, jejichž motivace je více či méně primitivně ideologická resp. utilitární.

Hospodářská politika, tento složitý a mnohovrstevný fenomén, byla nahrazena po volbách roku 2006 nadvládou primitivních ekonomických paradigmat. Paradigma neoliberálně pojaté svobody se v roce 2010 operativně přerodilo do paradigmatu fiskální kázně. Panování odcházející parlamentní většiny navíc ukázalo slabiny současné demokracie, ve které si tzv. silní hráči mohou libovolně pohrávat s mocí, ke které se nevybíravě dostali, a sabotovat stát jak politicky, tak ekonomicky.

Základem „aritmetické demokracie“ a následné devastace státu se stala rádoby impozantní „stoosmnáctka“ vybudovaná na řeckých lžích a populistických heslech o boji s korupcí. Ta nyní končí žalostnou stojedničkou. Nejen v hospodářství bude doba jejího panování skutečnou dobou temna…

První pravicová mantra panující mezi lety 2006-2010 a mnohokrát ve světové ekonomické praxi vyvrácená tvrdí, že nižší daně znamenají vyšší výkon hospodářství. Zde je namístě připomenout, že tzv. složená daňová kvóta (to je podíl HDP, který přichází státním přerozdělováním) je v ČR lehce pod průměrem EU. Tento ukazatel je natolik bezrozměrný, že prakticky nelze vystopovat korelaci mezi jeho výší a kvalitou života v dané zemi a pokud ano, tak spíše v opačném smyslu.

Nejvyšší je totiž v Dánsku (cca 47 %) a nejnižší v Irsku, které se stále ještě nevzpamatovalo ze své proměny z hospodářského tygra v kulhajícího sudokopytníka (cca 29 %). Porovnání vývoje daňové zátěže firem v ČR a vývoje HDP pak demonstruje lživost a omezenost argumentu o nepřímé úměře mezi daňovou zátěží a růstem HDP naprosto jasně. Graf zachycuje vývoj obou komponent v procentech od počátku století a z porovnání obou trendů (vyznačených tečkovaně) žádné potvrzení této mantry nevyplývá. Naopak, při výrazném snižování daní HDP nerostl.

↗

Zdroj: ČSÚ, MF