Tomáš Sedláček je můj oblíbený autor ekonomické fikce. Ač vycházíme z paradigmaticky docela odlišných pozic a jeho pohled na dluh a růst mě děsí, mám ho jako novináře docela rád. Kdovíproč cítím z jeho myšlení jakousi psychedelickou nezávaznost. A to beru jako dobrou věc. Je rozhodně slušným zpestřením jinak plochých textů z dílen ostatních PR ekonomů.

Jenomže snílkovství a nereálno musí mít své hranice. A z každého textu by mělo být jasné, že se jedná o vtip, hyperbolu nebo utopii. Mluvíme-li o něčem, co má být, je psychedelicky originální myšlení na místě. Mluvíme-li o tom, co bylo a je, tak bychom se měli držet při zemi. V textu, v němž Tomáš Sedláček banalizoval efekty krize, je zkrátka až moc fikce, zbožných a nereálných přání. A krásně vystihuje celý alibismus českého liberálního středu.

Nevinnost následků ekonomických problémů Tomáš Sedláček ilustruje na tom, že v USA se vojenský konflikt neobjevil, přestože americká krize byla vážnější než ta evropská. Sedláček zapomíná, že propad hospodářské aktivity byl v mnoha evropských zemích — a mezi nimi i v Německu — stejně drastický jako ve Spojených státech. Rovněž nezmiňuje, že meziválečná Evropa let byla chudší a válkou zdevastovaná. A rovněž neuvádí, že si mnohé státy — a z nich právě Německo — prošlo ekonomickými krizemi už před příchodem Velké deprese, že jim na krku visely reparace dnes srovnatelné snad jen s řeckým dluhem.

Ignorovat následky hospodářské krize na lidskou nesnášenlivost, to je zločin proti rozumu a historické zkušenosti. Jestliže v Americe neexistovaly národnostní rivality, které bylo možno využít jako hromosvod lidské nespokojenosti, vůbec to přece neznamená, že krize na nesnášenlivost nemá vliv. Kdo chce nepřítele, jistě si ho najde. Ale někde jde zkrátka hledat jednodušeji. A v Evropě je to docela snadné.

Každý člověk hledá důvody, proč se mu daří špatně. Že za to může někdo jiný, je vždy to nejjednodušší a nejpřijatelnější vysvětlení. Že se mám špatně a mně podobní lidé se mají dobře, je však uznáním vlastní neschopnosti. Proto dojem, že za to může někdo odjinud, mně nepodobný, je tím nejpřímějším a nejprimitivnějším vyrovnáním s „lidským údělem“, jak popisuje Sartre.

Před krizí bylo možná taky špatně. Jestliže se ale podíváme na masivní posílení extrémní pravice v Maďarsku, na stále vyostřenější nenávist vůči Romům prakticky v celé Evropě, na vypalování rumunských osad v Itálii, na Breivika, na vraždy v Malmö, na výsledky otevřeně nacistické strany v Řecku, Haider i Slota můžou blednout závistí.

Je pravda, že ty nejradikálnější strany zůstávají marginalizované. Snad tak daleko jsme od první světové války dokázali dospět. Nicméně nejzávažnější problém představuje, že témata dříve extremistická se stávají součástí hlavního proudu desítek politických stran a hnutí po celé Evropě.

UKIP ve Velké Británii se snaží být stranou korektní a nerasistickou, ve skutečnosti káže nenávist vůči jakýmkoli přistěhovalcům a svou radikální agendu tlačí i Konzervativcům, kteří utahují kohoutky imigrace, aby se nestali oběťmi expanze této „nerasistické“ strany. Jestliže Wilders v Nizozemí prohrál, pak proto, že jeho agendu anti-imigrační politiky pragmaticky asimilovaly běžné strany. Jestliže antisemita Le Pen už není mezi francouzskými kandidáty, pak proto, že jeho pragmatická dcera zjistila, že nerasistická nenávist k imigrantům nese víc politických bodů a třetí místo v prezidentské kampani. Orbánův FIDESZ se z liberální strany proměnil do formace, která si nezadá se svým fašistickým bratrem Jobbikem. A u nás podobné místo racionálně nerasistických hnutí postupně zaplňují Okamurovy a Kohoutovy úsvity.

A teď k té solidaritě, o které mluví Sedláček. Prý dřív by nám bylo putna, že stát na stejném kontinentu bankrotuje, prý bychom si na něm jen smlsli. Hm. Jenže nazývat asistenci Řecku pomocí a solidaritou dává asi takový smysl jako nazývat solidaritou exekuční řízení v kombinaci se změnou splátkového kalendáře.

Velké státy eurozóny nestojí nad jižní Evropou jako drábové ze solidarity, ale aby dostaly zpátky vlastní peníze. Řecko za posledních šest let přijde pomalu o třetinu svého bohatství, čtvrtina populace je bez práce, v některých regionech panuje humanitární krize a Červený kříž a Lékaři bez hranic zde operují s většími rozpočty, než v kdejaké válečné zóně. Sám znám Řeky, kteří jsou smrtelně vážně přesvědčení, že se z toho jejich země nedostane ani za třicet let. I kdyby se mýlili — takhle vypadá jejich naděje. A Tomáš Sedláček píše, že Řecku prý pomáháme, seč můžeme. Jen prý nevíme jak. Hm. To je ta solidarita.

Německý bulvár se už několik let hemží rasistickými poznámkami na adresu Řeků, pálí se Německé vlajky a německé kancléřce se kreslí hitlerovský knírek. Nenávist mezi jihem a severem se odráží i v průzkumech veřejného mínění. „Už ani euro těm zbankrotovalým Řekům“ mezitím křičí německý bulvár. A do parlamentu míří úplně neznámá strana s jediným programem: přestat „pomáhat“ ostatním státům. Přitom plátci „pomoci“ neodpustili Řecku a dalším státům ani euro. To je ta solidarita.

Sedláček argumentuje, že dnes už nikdo nechce obsazovat území. Jenomže myslet dnes na úrovni konvenční války dává stejný smysl jako jít na teroristy ze zákopu. Reparace mohou mít podobu ohavného dluhu, bitvy mohou mít podobu hospodářského škrcení obchodními přebytky a deflační politikou. Válka, jak ji známe ze zákopů první světové války nebo ze strategických bombardování druhé světové války, je snad na evropském kontinentu opravdu už jen historií. Ale i nenávist, zavřené hranice, diskriminační zákony, obrat v evropské integraci, to všechno plodí podobnou zkázu jako některé války. A právě tato nebezpečí alibistický přístup Tomáše Sedláčka ignoruje.

Nic se neděje. Tahle krize je ještě v pohodě. Máme se dobře. Bylo hůř. Máme se lépe než před, ehm, deseti lety. Nemusíme si stěžovat. Hlavním civilizačním problémem je ožralý prezident. Zaslouží si deset titulních stran a litry inkoustu. Jinak všechno šlape jak hodinky. Jak píše Sedláček, vinou současného marasmu je člověk sám. Jeho blbost. Lidé jsou prostě jen nevykořenitelně blbí. To přece ví každý chytrý.