Tomáš Sedláček je můj oblíbený autor ekonomické fikce. Ač vycházíme z paradigmaticky docela odlišných pozic a jeho pohled na dluh a růst mě děsí, mám ho jako novináře docela rád. Kdovíproč cítím z jeho myšlení jakousi psychedelickou nezávaznost. A to beru jako dobrou věc. Je rozhodně slušným zpestřením jinak plochých textů z dílen ostatních PR ekonomů.

Jenomže snílkovství a nereálno musí mít své hranice. A z každého textu by mělo být jasné, že se jedná o vtip, hyperbolu nebo utopii. Mluvíme-li o něčem, co má být, je psychedelicky originální myšlení na místě. Mluvíme-li o tom, co bylo a je, tak bychom se měli držet při zemi. V textu, v němž Tomáš Sedláček banalizoval efekty krize, je zkrátka až moc fikce, zbožných a nereálných přání. A krásně vystihuje celý alibismus českého liberálního středu.

Nevinnost následků ekonomických problémů Tomáš Sedláček ilustruje na tom, že v USA se vojenský konflikt neobjevil, přestože americká krize byla vážnější než ta evropská. Sedláček zapomíná, že propad hospodářské aktivity byl v mnoha evropských zemích — a mezi nimi i v Německu — stejně drastický jako ve Spojených státech. Rovněž nezmiňuje, že meziválečná Evropa let byla chudší a válkou zdevastovaná. A rovněž neuvádí, že si mnohé státy — a z nich právě Německo — prošlo ekonomickými krizemi už před příchodem Velké deprese, že jim na krku visely reparace dnes srovnatelné snad jen s řeckým dluhem.

Ignorovat následky hospodářské krize na lidskou nesnášenlivost, to je zločin proti rozumu a historické zkušenosti. Jestliže v Americe neexistovaly národnostní rivality, které bylo možno využít jako hromosvod lidské nespokojenosti, vůbec to přece neznamená, že krize na nesnášenlivost nemá vliv. Kdo chce nepřítele, jistě si ho najde. Ale někde jde zkrátka hledat jednodušeji. A v Evropě je to docela snadné.

Každý člověk hledá důvody, proč se mu daří špatně. Že za to může někdo jiný, je vždy to nejjednodušší a nejpřijatelnější vysvětlení. Že se mám špatně a mně podobní lidé se mají dobře, je však uznáním vlastní neschopnosti. Proto dojem, že za to může někdo odjinud, mně nepodobný, je tím nejpřímějším a nejprimitivnějším vyrovnáním s „lidským údělem“, jak popisuje Sartre.

Před krizí bylo možná taky špatně. Jestliže se ale podíváme na masivní posílení extrémní pravice v Maďarsku, na stále vyostřenější nenávist vůči Romům prakticky v celé Evropě, na vypalování rumunských osad v Itálii, na Breivika, na vraždy v Malmö, na výsledky otevřeně nacistické strany v Řecku, Haider i Slota můžou blednout závistí.

Je pravda, že ty nejradikálnější strany zůstávají marginalizované. Snad tak daleko jsme od první světové války dokázali dospět. Nicméně nejzávažnější problém představuje, že témata dříve extremistická se stávají součástí hlavního proudu desítek politických stran a hnutí po celé Evropě.

UKIP ve Velké Británii se snaží být stranou korektní a nerasistickou, ve skutečnosti káže nenávist vůči jakýmkoli přistěhovalcům a svou radikální agendu tlačí i Konzervativcům, kteří utahují kohoutky imigrace, aby se nestali oběťmi expanze této „nerasistické“ strany. Jestliže Wilders v Nizozemí prohrál, pak proto, že jeho agendu anti-imigrační politiky pragmaticky asimilovaly běžné strany. Jestliže antisemita Le Pen už není mezi francouzskými kandidáty, pak proto, že jeho pragmatická dcera zjistila, že nerasistická nenávist k imigrantům nese víc politických bodů a třetí místo v prezidentské kampani. Orbánův FIDESZ se z liberální strany proměnil do formace, která si nezadá se svým fašistickým bratrem Jobbikem. A u nás podobné místo racionálně nerasistických hnutí postupně zaplňují Okamurovy a Kohoutovy úsvity.