Tomáš Sedláček je můj oblíbený autor ekonomické fikce. Ač vycházíme z paradigmaticky docela odlišných pozic a jeho pohled na dluh a růst mě děsí, mám ho jako novináře docela rád. Kdovíproč cítím z jeho myšlení jakousi psychedelickou nezávaznost. A to beru jako dobrou věc. Je rozhodně slušným zpestřením jinak plochých textů z dílen ostatních PR ekonomů.

Jenomže snílkovství a nereálno musí mít své hranice. A z každého textu by mělo být jasné, že se jedná o vtip, hyperbolu nebo utopii. Mluvíme-li o něčem, co má být, je psychedelicky originální myšlení na místě. Mluvíme-li o tom, co bylo a je, tak bychom se měli držet při zemi. V textu, v němž Tomáš Sedláček banalizoval efekty krize, je zkrátka až moc fikce, zbožných a nereálných přání. A krásně vystihuje celý alibismus českého liberálního středu.

Nevinnost následků ekonomických problémů Tomáš Sedláček ilustruje na tom, že v USA se vojenský konflikt neobjevil, přestože americká krize byla vážnější než ta evropská. Sedláček zapomíná, že propad hospodářské aktivity byl v mnoha evropských zemích — a mezi nimi i v Německu — stejně drastický jako ve Spojených státech. Rovněž nezmiňuje, že meziválečná Evropa let byla chudší a válkou zdevastovaná. A rovněž neuvádí, že si mnohé státy — a z nich právě Německo — prošlo ekonomickými krizemi už před příchodem Velké deprese, že jim na krku visely reparace dnes srovnatelné snad jen s řeckým dluhem.