V pohodě, válka prý nebude
Markéta HrbkováBanalizace problematiky vážící se k otázce, zda může nastat válka, jíž se dopustil ekonom Tomáš Sedláček ve svém komentáři, je velkou chybou — jak ukazují výzkumy lidského sklonu páchat zlo.
V minulých dnech mě na webu zaujal článek Tomáše Sedláčka „Bude válka?“. Nechci se potýkat s vyslovenou otázkou, má odpověď je nevím a je vždy dobré snažit se, aby se ani nepřiblížila, ale musím říct, že mě zaujal způsob argumentace, který se mi zdá v mnohém příznačný.
Jednotlivé argumenty jsou veskrze postavené na zjednodušení, v jehož světle se mapa evropských dějin a proměn jednotlivých systémů stává unifikovaným grafem řízeným s lehkým šarmem bez jediné kapky krve, jedinec jakýmsi géniem vznášejícím se vždy v bezpečné vzdálenosti od svých pudů a potřeba člověka žít v souladu s okolními vlivy jen dávno přežitým instinktem tlupy.
Jak říká Tomáš Sedláček, kromě hospodářské krize je prý k válce zapotřebí ještě „nenávisti, hladu po dominanci a pohrdání jinými“, čehož jsme již navždy prosti ba dokonce „toto myšlení je nám dnes naprosto vzdálené - a to i na intuitivní úrovni -, byť jsme takto uvažovali po tisíciletí“.
Zřejmě jsme byli rázem spaseni.
Této otázce se v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století věnovaly experimenty Stanleyho Milgrama (1965) a Philipa Zimbarda (1971- stanfordský vězeňský experiment i jeho pozdější výzkumy ve věznici Abú Ghraib). Všechny tyto mnohdy až na velmi ostré hrany jdoucí experimenty znovu ukázaly, že jen poměrně malá část lidí se dokáže vzepřít tlaku, aby jednali násilně, bylo-li jim řečeno, že jednají podle zákona a v určené roli. A že toto násilí pak dobrovolně stupňují.
Galerie DOX pořádala loni v říjnu na toto téma výstavu Luciferův efekt, na níž byl Philip Zimbardo přítomen. Jedním z důležitých poselství Zimbardovy knihy Luciferův efekt, která dala výstavě název, je varování, abychom schopnost zla v člověku nepodceňovali. Přechod na jeho stranu není obrouben varovnými signály; je umožněn mnohdy jen stěží postřehnutelnou mírou lhostejnosti a iracionální důvěry, že nás to potkat nemůže.
Ke způsobu argumentace Tomáše Sedláčka bych ráda vzpomněla také pozdější experimenty z devadesátých let, při nichž byl objeven tzv. Dunning-Krugerův efekt, který zřejmě nejlépe ukazuje kořeny šíření a úspěchu fenoménu populismu. Zkoumání obou pánů ukázala, že čím méně má člověk o tématu, o kterém hovoří či případně rozhoduje, informací, tím větší má tendenci přeceňovat své závěry a menší schopnost nechat tyto závěry a své přecenění korigovat zpochybňujícími faktory.
Všichni tito výzkumníci hranic říše zla v člověku se shodují v jednom: že nejrychlejší cestou k propuknutí zla je přítomné zlo bagatelizovat. Přiznám se, že když jsem četla, jak se někdo jen tak z plezíru vyjadřuje k tomu, jestli bude válka, tak mě zamrazilo.
K rozšíření agresivních forem ideologie přispívají i další fenomény:
1. Schema "my (ti správní) a oni (ti špatní)". To je hluboce kulturně-evolučně zakořeněné schema v mozku druhu Homo sapiens z dob, kdy žil v menších tlupách soutěžících mezi sebou o zdroje. Dovnitř tlupy fungoval doslova komunismus (absolutní kooperace), mezi tlupami však extrémní konkurování (končící často vyhlazovací valkou). Defacto se jednalo o skupinovou selekci: přírodní výběr na úrovni tlup. V moderním relativně fungujícím světě je toto schema přece jen potlačeno a lidé většinu zbytku společnosti vnímají spíše jako "my", tj. mají tendenci s ostatními kooperovat. Avšak ve velmi nepříznivých situacích docela zákonitě u lidí vzniká pocit, že za nepřízeň jejich postavení musí někdo jiný být odpovědný a pak už nalezení těch "oni" je obvykle psychologicky velmi snadné. Nezřídka to pak nejsou vůbec ti "oni", kteří případně za onu nepřízeň skutečně tak či onak mohou.
2. Princip konformity (viz Aschův experiment na Wikipedii): většina lidí se velmi zdráhá uvěřit, že "mainstream" se může mýlit a to dokonce i tehdy když je to zjevně proti zdravému rozumu.
3. V každé společnosti je vždy určité procento extrémně ctižádostivých sociopatů bez empatických schopností, kteří se nezdráhají těžit i z vyhrocených situací pro sebe a agresivní ideologii deroucí se k moci poskytují silnou oporu.
4. Většina členů společnosti má obavy o ztrátu svého sociálního postavení, vzpoura proti agresivní ideologii, která se dostane k moci, je tudíž prakticky nemožná. Teprve v momentu, kdy lidé pochopí, že již není co ztratit, že již jde o holý život, dochází k obraně. Pozdě.
Závěr: agresivní ideologie se prosazuje zprvu nenápadně, obvykle se zdá být neprosaditelná (málokdo si realisticky představí sněhovou vánici za slunného letního dne). Avšak v momentu, kdy její vliv ve společnosti překročí kritickou mez, začnou synergicky působit výše evedené fenomény a vzniká téměř řetězová reakce. Pak již nelze bez tvrdého násilí a obrovských ztrát na životech tuto ideologii vytěsnit.
Vlastně to funguje na podobném principu jako zhoubné nádorové bujení. Při existenci jaderných zbraní pak ten příměr navíc může být zcela dokonalý: na konci by mohl být být exitus celé populace Homo sapiens.
----------
Domnívám se, že Tomáš Sedláček je hezkým příkladem jedince Homo sapiens, který by byl díky vysokému IQ pravděpodobně úspěšným v každé jeho komunitě.
Bohužel ale mám dojem, že by byl významným politickým ekonomem (či něčím zrovna populárním) za každého režimu, mravného či nemravného. Je machiavelisticky velmi inteligentní a ví jak na to, dokáže přesně rozeznat tu míru, kdy nejde o prvoplánové primitivní poklonkování mocným, přesto (či spíše právě proto) je svými texty a výroky jejich významnou ideologickou oporou.
Takoví lidé nemohou být neúspěšní. Přesto, zdá se mi, má TS jednu Achillovu patu: díky (až nepřirozeně) rychlému jeho postupu na sociálním žebříčku příliš uvěřil ve svou genialitu a své schopnosti "vědět všechno nejlíp" a to i hluboko za hranicemi svého oboru. Tím mi bohužel poněkud připomíná bývalého prezidenta.
Čas ukáže zda je přece jen schopen určité sebereflexe nebo se u něj budou nůžky mezi jeho pocitem neomylnosti a realitou rozevírat stále silněji jako u V. Klause a pro soudné lidi se nakonec stane tragikomickou figurkou.