Jak zajistit „nerušené“ vládnutí? Myslím nerušené intervencí občanů, občanských sdružení apod.? Uvalit na tyto lidi a organizace krizi! Přivést je ke krizi, tedy aby museli řešit existenční problémy, (tj. financování, obživu, bydlení, dluhy...) a nepletli se do cesty předzjednaným politicko- ekonomickým strategiím a plánům. Uvalit krizi, přivést do krize se tak jeví jako „racionální“ strategie, jako pokus zvrátit „aktuálně hrozící“ demokratizaci politiky, tj. reálnou možnost zasahování nekalkulovatelného do politického a tedy i ekonomického provozu.

Co je tím nekalkulovatelným? Mnohost a různorodost jednotlivých lidí, občanských sdružení, malých politických stran či různých ad hoc seskupení, prosazujících konkrétní opatření. Vzít demokracii vážně totiž znamená přijetí (politického?) života v nejistotě, znamená to i implicitní schválení pokusů o destabilizaci systému (protože jedině tak ho lze proměnit zevnitř — nikoli skrze destrukci a instalaci předem připraveného a naprojektovaného systému, nikoli skrze revoluci).

Modernost a postmodernost

Tradiční politika sama sebe uzavírá v královských palácích, ve zdích sněmovny, v kuloárech a na jednáních za zavřenými dveřmi. Modernost je však postavena na opozici vůči jakékoli tradici, na jejím rozrušování — a touží tedy ukázat krále v jeho nahotě, otevřít parlamentní síň lidu, nahlédnout do kuloárů a nahrát si tajná jednání utajeným mikrofonem a zveřejnit je.

Určitá slepá skvrna moderny však spočívá v tom, že stále pracuje v kategoriích binárních opozic: utajené vs. transparentní, levice vs. pravice, vládnoucí vs. ovládaní, tradice vs. modernost. Hranice mezi nimi se stále znovu a znovu ustavují v procesu neutuchajících změn. Proces změny se jeví jako jakási paradoxní esence modernity.

Postmoderna pouze otočila a zpochybnila znaménka, protože se k moderně vyjádřila kriticky. Postmodernu chápu jako paradoxní, a tedy pouze obtížněji pochopitelnou modernu. Jestliže území modernosti bylo definováno v pozitivních termínech, programech a manifestech, území postmoderní modernosti je definováno skrze negaci: „aktuálně postmoderní modernost je tím, co není tamtím“. Dnešní levici už tak neustavuje cokoli levicového, nýbrž to, že není pravicí, (a samozřejmě je tomu i obráceně: pravice je zde především antikomunistická). Politická opozice vůči vládě už není definována vlastním programem, nýbrž opozicí vůči politice.

Součástí modernistického projektu byla jak racionalita, čili kalkulovatelnost, tak také svoboda, čili nekalkulovatelnost. Svoboda a racionalita odkazují k diskurzu moderny, (ne)kalkulovatelnost k diskurzu postmoderny. Postmoderna je pouze složitější modernou, založenou na ale. Moderna říká ano anebo ne (určitým projektům a programům), postmoderna už nic neříká, pouze dodává ale: ano, ale..., ne, ale...

Racionální způsob, jak chápat toto ale, je jako poukaz ke složitosti: je to sice tak, to ano, ale tím to nekončí, za ale se totiž skrývá další složitost. Konkrétní příklad: rozlišení na pravici a levici má určitý význam, v jakési první aproximaci tedy platí a je pro základní orientaci v politickém prostoru užitečné. Jenže při jakémkoli bližším pohledu se ukazuje jako nedostačující — a v čem konkrétně je nedostačující, to lze říci pouze s ohledem na to, nač se díváme (zda na míru extremismu, na míru svobody, na rodinu, na ekonomiku...).

Politika krize

K čemu ale mířím? K nahlédnutí politiky krize jako řešení stále aktuálního problému skloubení neslučitelného, totiž racionality a svobody, ve fungující systém. Ten systém už ale dneska nelze, tak jako v době 'tradiční' (industriální) modernity, chápat deterministicky, ani pravděpodobnostně, současný systém je třeba chápat jako nesourodou složeninu. Problém, který řeší elity, už není regulace (tj. nastavení systému), ale udržení systému pohromadě (aby se nerozpadl). Skrytým jádrem systému, které je i nadále jakési tabu, je dnes, tak jako před dvěma sty lety, zajištění nerovnosti. Tehdejším, stejně jako dnešním elitám, jde přeci především o to, aby elitami zůstaly. Nejproblematičtějším ze známých hesel Francouzské revoluce přeci nikdy nebyla ani svoboda, ani bratrství, nýbrž rovnost.

Moderní politicko-ekonomický systém fungoval mj. i proto, že určitým přijatelným způsobem zajišťoval rovnost i nerovnost. Zajišťoval ji skrze růst: z pohledu chudáka se zlepšovalo jeho materiální zajištění, a postupně bylo možno vybojovávat různé svobody; z pohledu elit bylo jejich výjimečné postavení zajištěno tak, že měly pocit, že systém směřují a řídí a že z něho mají víc než masy (že i když všichni bohatnou, oni bohatnou rychleji).

Jenže: systém se osamostatnil a rozrůznil, žije si svým vlastním životem a využívá elity i chudáky pro své vlastní potřeby. Strategie a páky, které dříve 'fungovaly', už chod systému ovlivňují málo, anebo s významnými vedlejšími účinky. Střední třídy zjistily, že sen o rovnosti se rozplynul, naděje vyloučených na začlenění jsou dnes a denně zklamávány a i elity v šoku zjišťují, že systém neřídí, ba co víc, že i když už vidí (třeba jako Římský klub), že moderní vozidlo se řítí na klimatický útes, tak brzdy nefungují. Snad proto se elity především snaží katapultovat sebe sama do autonomních vnitřních světů. Vyždímat ze systému co ještě jde, a pak ho 'nechat vyhnít'.

Politika krize má právě tento dvojí účel: maximálně systém ždímá (a některé segmenty ze společnosti skutečně vytrhává a kamsi katapultuje) a násilným upřením pozornosti většiny na existenční problémy tlumí odstředivé i kritické tendence. Většina populace nemá energii, čas či prostředky na hledání alternativ, zastavení či přesměrování systému. A ten kdo těmito zdroji disponuje, je většinou rád, že existenčním tlakům unikl (a raději si buduje vlastní nezávislý vesmír).

Zdá se, že 'elity' nyní zařadily zpátečku, a pokoušejí se společnost, slovy Jana Kellera, uvrhnout zpátky do feudalismu. A to včetně opevňování se v dnešních obdobách hradů. I takto lze totiž nahlížet na budování soukromých autonomních 'pevností'. A abychom si nemysleli, ti, co si staví kolem domu betonové stěny a instalují bezpečnostní zařízení a firewally, to jsou takoví nižší šlechtici — stále jsou totiž silně svázaní s určitou lokalitou. Skutečné elity totiž nesídlí nikde. Po vzoru raně feudální aristokracie jsou totiž, spolu se služebnou družinou, pořád v pohybu. Jsou to nomádi, kteří se pohybují pouze mezi svými, mezi rezidencemi na několika kontinentech, mezi luxusními hotely, korporátními mrakodrapy, daňovými ráji, kteří používají soukromé jachty, letadla i školy. A asi by se dalo říci, že střední třída opět — asi k to jejímu sebepojetí patří — usiluje o jakousi redukovanou verzi téhož.

Návrat politiky

Přitom, to, k čemu na mnoha místech světa skutečně dochází, je znovu-objevování a znovu-vynalézání politiky. Politika jako nesouhlas, politika jako konflikt nesouměřitelných, politika jako úsilí o začlenění vyloučených, politika jako tvorba skutečných nových možností.

To, čemu se běžně říká politika, je totiž jenom politikaření — kupecké handly mezi několika aktuálně mocnými skupinami. Konflikt, který mezi těmito skupina probíhá, je pouze povrchní (i když může být i velmi dramatický). Jediné, na čem se všechny takovéto skupiny bezpečně shodnou, je totiž potlačení skutečné, výše naznačené politiky. Shodnou se právě na vyloučení většiny z rozhodování, na snaze nenechat si do svých mocenských kalkulů mluvit. Shodnou se i na úsilí o potlačení všeho živého (totiž svobodného, kreativního a rozmanitého).

Abychom však nesklouzávali k zosobňování a vrátili se k analýze politiky krize, podívejme se na to, proč je tato politika nutně politikou disciplinace. Disciplinace je totiž korelátem moci. Ustavuje se tak totiž vztah podřízenosti, který je předpokladem jakéhokoli řízení, a tedy i výkonu moci.

Pojmy svoboda a rovnost, které jsou v jádru politiky emancipace, ale předpokládají absenci řízení, absenci projevů moci a směřují tak k bezmoci a ne(z)řízenosti. Bezmoc a neřízenost přitom nechápejme negativně, nýbrž právě jako koreláty svobody a rovnosti.

Chápání výše naznačené postmoderní situace můžeme i obrátit a přerámovat. Postmoderní situace nám totiž umožňuje uvědomit si právě onu bezmoc a neřízenost: jsme si totiž rovni ve své bezmocnosti i ve vystavenosti nekalkulovatelnému, a zároveň se chováme nezřízeně a někdy až nesnesitelně svobodně. Svoboda totiž znamená přijetí svobody druhého, potlačení snahy druhé jakkoli řídit. A rovnost znamená to, že se nemohu nad druhého vyvyšovat.

Pouze politika, která usiluje o takovouto svobodu a rovnost, je skutečnou politikou. Jinak řečeno, politika, která není politikou emancipace, politikou být přestává a stává se pouhým kalkulem. Politická racionalita pak nepřesahuje horizont instrumentálna, mluví se o vyprázdněné politice či o politice, v níž nemají ideje ani ideály žádné místo. Politika krize se snaží seč může právě emancipaci zabránit a má všechny znaky mocenského kalkulu. Proto apeluje na sobeckou svobodu sebe sama a proto druhé rozděluje na ty, co jsou v nějakém ohledu výše a níže. Bydlící se tak cítí být vyvýšeni nad bezdomovce, chytří nad hloupé, aktivní lidé nad lidmi pasivními, zaměstnaní nad nezaměstnanými, lidé nad zvířaty.

Závěr

Krizi politiky chápu jako opuštění emancipačního projektu. Politiku krize chápu jako radikální, ale přesto v jakémsi pokřiveném smyslu racionální, pošlapání tohoto projektu. Pro návrat politiky, a tedy i pokračování v emancipačním projektu, se mi jeví klíčová rekonstituce politického prostoru na pojmech svobody, racionality a především rovnosti. Tyto pojmy, jejich význam a vzájemné vztahy, musíme aktualizovat na mnoha úrovních a uchopit politicky — totiž tak, že o jejich význam veřejně povedeme spor.