Blížící se sjezd ČSSD bude pravděpodobně nejdůležitější politickou událostí roku. Může rozhodnout o budoucí podobě a směřování naší největší opoziční, po sněmovních volbách možná vládní strany. Týdny před sjezdem a především samotný sjezd ukáží, do jaké míry se prosadí snaha skutečně posunout ČSSD k otevřené, programově čitelné a srozumitelné a personálně věrohodné straně, a do jaké míry převládne (slovy Zdeňka Škromacha) předsjezdové či sjezdové „piklení“. Na rozdíl od přímé prezidentské volby bude přitom naprostá většina těch, jichž se výsledek sjezdu bude týkat — tedy vlastně všech občanů — jen přihlížet, rozhodovat bude malá skupina delegátů.

Bylo by proto velice potřebné, kdyby se zformovalo cosi jako vlivná „sociálně demokratická veřejnost“, která bude systematickým zájmem a tlakem spoluurčovat vývoj sociálně demokratické strany. Program, tedy to, co je skutečným smyslem existence každé strany, totiž přesahuje hranice stranických struktur. Jedině zájem o program a snaha aktivně na něm participovat může zabránit tomu, aby se politická strana proměnila v nečitelný a do sebe uzavřený spolek sloužící převážně k zajištění existence pro některé své členy.

O co by se takováto „občanská sociální demokracie“ měla před sjezdem České strany sociálně demokratické především zajímat? Je to na prvním místě program, který ČSSD nabízí, a zároveň s tím důvěryhodnost těch, kteří mají za úkol tento program prosazovat.

Obnova důvěryhodnosti

Obecná krize důvěry v politiku u nás je dána do velké míry tím, že občané u politické „kasty“ nepozorují schopnost adekvátně reagovat na provinění, selhání a ztrátu důvěry. U politiků samotných pak narůstá tendence vytěsnit ohledy na veřejné mínění, na mínění vlastních členů nebo na média, podle nich stejně zásadně nepravdivá a lživá, a chovat se za každých okolností jako by se nic nestalo.

Ukázkový příklad takového nedostatku sebereflexe nedávno nabídla liberecká ČSSD. Po debaklu v krajských volbách, kdy ji voliči s 13 procenty doslova vymetli do opozice, v lednu potvrdila ve funkcích staronové vedení, navíc po značně problematickém průběhu konference, kdy jedna ze čtyř okresních organizací (liberecká) převálcovala tři zbývající a na kritické hlasy členské základny nebyl brán zřetel. Takové jednání by v sociální demokracii mělo být zapovězené.

Obnova důvěryhodnosti není možná bez většího zapojení členů na všech úrovních, a také bez zájmu a tlaku názorově spřízněné veřejnosti. Ani to by ale nestačilo bez skutečně demokratického fungování, založeného na principu poskytnutí co největší rozhodovací pravomoci co největšímu počtu členů. Na březnovém sjezdu se budou mimo jiné projednávat změny stanov, které mají zamezit některým nejhorším praktikám a posílit demokratický charakter ČSSD. Snad se pro ně najde potřebná třípětinová většina.

Vnitrostranickou demokracii si ale musejí vybojovat ti, kdo jsou uvnitř, totiž sami členové. Začíná to na úrovni místních organizací. Deficity demokratického fungování v sociální demokracii nedávno výstižně pojmenovala iniciativa Živá sociální demokracie. Bez toho, že se za skutečně živou, otevřenou a aktivní sociální demokracii začnou brát jednotliví členové, ale zůstane jen u ojedinělého protestu. Prosincová pražská krajská konference, jejíž výsledky ironicky shrnul Lukáš Jelínek, ukázala, jak dlouhá a obtížná tato cesta bude.

Mluvit jim do toho

Program sociální demokracie, jehož základním kamenem je spravedlivá, sociálně nediskriminující společnost a fungující, efektivní sociální stát, by se měl stát věcí veřejnou. První kroky k tomu učinilo vedení ČSSD již v uplynulých dvou letech účastí uznávaných autorit typu Jana Kellera či Václava Bělohradského na stranické programové konferenci. V tomto směru je potřeba pokračovat, protože může přinést to, co česká sociální demokracie naléhavě potřebuje: větší zájem o její program, větší zapojení veřejnosti a v důsledku toho také přijatelnější obraz pro řadu voličů.

Jinou důležitou cestou je spolupráce s nevládními iniciativami typu ProAltu. Občanské iniciativy upozorňují na to, že politika musí zůstat také občanskou záležitostí, nesmí být redukována na profesionální rutinu vymezené a sebe samu udržující třídy. V případě sociální demokracie, která má ve svých genech zakódován odpor proti uzurpaci moci v rukou privilegovaných skupin a naopak zapojení co největšího počtu občanů přímo do rozhodovacího procesu, by měl být tento přístup něčím samozřejmým. Nebude to v žádném případě jednoduché, protože politická strana a občanská iniciativa jsou odlišné, v mnohém protikladné světy.

Veřejné debaty o programu sociální demokracie v uplynulých letech nesly název „Mluvte nám do toho“. Hodně bude záležet na tom, zda ta část občanské veřejnosti, které je sociálně demokratický program blízký, dokáže dostatečně nahlas mluvit do toho, co Česká strana sociálně demokratická říká a co činí. A samozřejmě také na tom, zda sociální demokraté dokážou naslouchat a brát tyto hlasy vážně.