Levice a kultura, v duchovní paměti dvacátého století v Západní Evropě téměř synonyma — u nás v postkomunistické přítomnosti mezi nimi zeje příkop.

Víc než kdy jindy se tato bariéra vyjevila na pozadí zápasu za živou kulturu, které následkem neustále se zhoršující rozpočtové politiky ministerstva kultury hrozí bezmála zánik. Anonymní, nepřátelské reakce na iniciativu Zachraňte kulturu 2013, které bylo možné číst pod peticí Stop ekonomické cenzuře a jež lze lakonicky shrnout do věty: „Volili jste Karla, tak chcípněte hlady,“ představují asi jen internetový resentiment. Jenže od některých levicových publicistů jsme se dozvěděli totéž v mírnější verzi (viz texty Štěpána Kotrby či Martina Hekrdly). Část levice tak v reakci na neoliberální devastační politiku reaguje odmrštěním těch, kterých se tato likvidace týká. (Paradoxně i časopisů a projektů, o jejichž levicové orientaci lze sotva pochybovat.)

Jistě, tento paradox je vyvolán jiným paradoxem, kterého jsme byli svědky, a kterým argumentují právě ostří kritici. Část kulturních elit totiž vynesla během (po)volební mánie předsedu TOP 09 do nebes, zatímco do země pohrdavě zašlapala voliče nového prezidenta, častuje je přízvisky rudých a hnědých prasat, kočičích mozků a lůzy. Útočila na intelektuály a umělce, kteří kampaň Karla Schwarzenberga kritizovali. Vysloužila si tím mimo jiné přízvisko „kulturní fronta“ implikující ideologické zblbnutí. A zatím ministerstvo kultury v rukách TOP 09 - Starostové připravilo likvidaci živé kultury. Přesně v duchu asociální politiky dotyčné konzervativní strany.

Z této perspektivy se některé reakce pochopit dají. Nicméně, jak briskně ukázal Štefan Švec v Britských listech, žádná jednotná kulturní fronta neexistuje a nikdy neexistovala. (Nemluvě o rozdílu mezi „celebritami“ a menšinovou kulturou.) Je to iluze. Chrlit hněvivou lávu na celou živou kulturu je uplatněním principu kolektivní viny, který je sám o sobě nepřijatelný. Je absurdní připisovat všem aktérům iniciativy totožný názor na prezidentskou volbu a je stejně absurdní jim vyčítat shodný nedostatek solidarity s dalšími oběťmi vládní politiky, nejen proto, že řada z nich je sociálně kriticky angažovaná.

Existence voličů kteréhokoliv kandidáta na prezidenta v kulturní obci však především neruší fundamentální skutečnost, že současná kulturní politika vede k ohrožení živé kultury, tj. řady nezávislých galerií, malých hudebních festivalů, literárních debat a čtení v kavárnách, experimentálních divadelních představení, performance, jedním slovem projektů, jež jsou nejen oázami v poušti všudypřítomné mediální masáže, nýbrž také instancí hlubší společenské sebereflexe.

Nese-li v sobě kultura emancipační potenciál, jak je zapsáno zlatým písmem v levicové intelektuální tradici, pak levice, která kulturu nepodporuje a nebojuje za ni a o ni, zkrátka není levice. Ve stínu stále se rozšiřující skupiny vyloučených, možná není na místě připomínat fakt, že tato situace vede k hlubší prekarizaci řady širší veřejnosti neznámých tanečníků, básníků, umělců, hudebníků, kteří jakkoliv disponují kulturním kapitálem, životní podmínky sdílejí s vrstvami neprivilegovanými. To je ale také politické téma.

Politická levice síru sice nedští, zato k situaci mlčí (s drobnou výjimkou obecného prohlášení ústřední odborné komise ČSSD pro kulturu). Přitom se jedná o další manifestaci ideologie škrtů, o další popření veřejných statků a společenské sféry. O další projev neoliberalismu. Možná ta nepatrná odezva souvisí i s vlastním máslem na hlavě; ani levicové vlády v této zemi nikdy nerealizovaly koncepční kulturní politiku, v programu sociální demokracie či komunistů má kultura mizivé místo. Neoliberální pohrdání marginalizovaným, protože nekomerčním uměním, vniklo i do stran, jejichž tradice je s kulturou v evropských novodobých dějinách úzce provázaná. V neparlamentní levici panuje rovněž ticho po pěšině, ani zde nejsou otázky kultury jako veřejného statku na programu dne.

U části kulturní obce (a nejen tam) převládá laciný antikomunismus a nechuť k politice, k té levicové obzvláště. S nadšením podporuje vládního kandidáta, právě protože se prezentuje jako apolitický. Přesto je povinností levice se přes tyto postoje přenést a místo ignorace vtáhnout kulturu konečně do svého zorného pole. Pokusit se pravici, která kulturu reálně ožebračuje, vytřít zrak propracováním koncepce, která by umožnila aktivní podporu živého umění, a osvobodila ho od nadvlády tržních mechanismů. Přijít se skutečnou alternativou. Inspirovat se novými myšlenkami či zeměmi, kde levicové vlády na podporu a rozvoj kultury nerezignovaly. Kromě politických bodů by tímto působením získala přístup k vlastním kulturním kořenům. Uvědomění vlastního duchovního kontextu by mohlo napomoci její obnově.

Tereza Stejskalová je redaktorkou kulturního časopisu A2, Adam Borzič je šéfredaktorem literárního časopisu Tvar.