Posledního července skončila éra desetiletého působení Divadla Komedie v Praze. Byl to smutný večírek, všude byly vyloženy tiskoviny a plakáty k rozebrání a na jevišti se odpoledne od dvou hrála naposledy inscenace hry Petera Handkeho Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Pokud jste dosud na tuto inscenaci nečetli žádnou recenzi, vězte, že hra je scénář pro inscenaci beze slov, v němž se postavám pouze předepisuje jednání. Režisér Dušan D. Pařízek ke scénáři přikomponovává jednání postav z her, jež byly v posledních deseti letech na repertoáru Divadla Komedie, čímž vzniká taková „symfonie na odchodnou“, v případě 31.července protažená do půlnoci, kdy poslední hráč zhasne poslední svíčku.

Napadlo mě, že věc působila v tomto kontextu i jako trh na herce, kteří byli ke spatření oblečení (dámy i v róbách) nebo i nazí, v několika typech kostýmů i líčení, předváděli nejrůznější stylizace i herecké finty (například strašlivou chůzi dvou chromců, zřejmě odkazující na Petrolejové lampy), nezastavili se ani před tělesnými projevy, patřícími mezi společenská tabu (například hrůzostrašné praskání kostí, krkání atd.) ukazovali slávu i bídu hereckého stavu i obecně. Ecce homo. Lidé se smáli (smějí se vždycky, smáli se  i někteří z těch, co stáli podél cesty na Golgotu), na takovém závěrečném večírku se vždycky sejdou hysterické fanynky obojího pohlaví, ale časem toho nechali. K smíchu tohle představení totiž vlastně vůbec není.