Nemohla jsem se zúčastnit debaty CESTY na téma Přežije kultura reformy, a můžu tedy reagovat jenom na přepis na internetových stránkách think tanku Cesta. Musím s lítostí konstatovat, že přepis je plný chyb, ve jménech, věcných i přímo elementárně pravopisných, a tím celou debatu nad kulturou dehonestuje. Ráda bych však k tématu něco dodala.

Kultura je soubor duchovních hodnot i aktuálních tvůrčích výkonů, ale také soustava institucí, které tyto hodnoty a výkony uchovávají a produkují. Kultura tedy není jen umění, ale také knihovny, archivy, muzea, památkové objekty a také odborná pracoviště, pečující o jednotlivá kulturní a umělecká odvětví. Patří k tomu i jednotky podnikatelské jako jsou nakladatelství. A kulturní funkci mají v každém případě i média — ta veřejnoprávní ze zákona, ostatní nejen ze slušnosti, ale proto, že publikum to od nich očekává. Ke kultuře patří i oblast její kritiky a teorie, k čemuž je zapotřebí odborných periodik. Od jisté doby je k péči o kulturu zřízena vrcholná politická instituce — ministerstvo, a menší politické odbory v krajích a obcích. V ideálním případě (a do značné míry to tak i je) jsou kulturní aktivity i instituce propojeny.

Kultura jistě nejsou jenom dotace a jenom peníze, ale většina kulturních institucí je na nich naprosto závislá a nikdy to nebylo jinak: kulturu financovala šlechta a církev, připomeňme si. Pokud se všeobecnou drahotou, k níž patří i větší daňové zatížení knih a tištěných periodik, zmenší schopnost obyvatel za knihy (a tiskoviny), ale i za jiné kulturní statky platit, povede to samozřejmě ke krachu vydavatelů, autorů a překladatelů, ale i k velkým potížím dalších kulturních institucí (vstupné na výstavu v Národní galerii nebo do Národního muzea je pro rodinu významnou finanční zátěží). Pokud se v rámci snížení platů státním zaměstnancům ubere i knihovníkům (a archivářům a pracovníkům muzeí), budou tyto instituce muset omezit své aktivity. Také nakoupí méně knih, takže pro čtenáře budou tituly hůře dostupné. Všechny důsledky (i v jiných oborech než je tištěné slovo) tady nemá smysl vypisovat, už se tak stalo v jiných článcích a bude se tak dít i nadále, kulturní občany prostě téma kultury pálí a záleží jim na ní. A mimochodem — v kulturních institucích pracuje jisté procento obyvatel, vesměs s minimálně středoškolským vzděláním, tedy kultura je také pracovní příležitostí. A úplně na závěr — kultura a umění jsou i nezanedbatelným a co do nákladů celkem minimálně náročným zdrojem příjmů státní pokladny (nejen třeba Magdaléna Kožená nebo Iva Bittová, ale i dobře sestavená výstava Karla Škréty, film a tak dál — dosaď si každý podle svého oboru a zájmu). Na kultuře stát nejen stojí, ale i vydělává, a to i tehdy, kdy superúspěšné podnikatelské subjekty té které doby už jsou dávno překonané, zanikly, staly se muzeálním pojmem. Leoš Janáček platí ve světě víc než Laurin a Klement. Britské muzeum je víc než manchesterské (ostatně dnes vesměs zavřené) textilky.

Velmi zajímavý je podnět Jana Šterna, který upozorňuje na to, že bez kultury by reklama byla v úzkých, protože by se neměla ve sdělovacích prostředcích na co pověsit. Program komerčních televizí to potvrzuje — jde-li o kvalitní film (jako třeba nedávno na Nova Cinema Čarodějky ze Salemu podle Arthura Millera nebo Kočka na rozpálené plechové střeše Tennessee Williamse), je na něj i v nočních hodinách navěšeno tolik reklamy, že se jeho délka protáhne ve vysílání téměř dvojnásobně. Průměrné kriminálky zdaleka tolik zatížené reklamou nejsou.

Zcela nepochopitelná je pro mě zmínka předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Kateřiny Kalistové o možnosti založení „neziskových médií“ — vždyť povinně nezisková jsou už naše média veřejnoprávní, rozhlas a televize, jejichž kulturní funkce je zákonem definovaná, a otázka stojí jen, je-li dostatečně a dobře naplňovaná.

Nejviditelnější oblastí kultury je samozřejmě její oblast tvůrčí, tedy umění, ale ani to se nemá tak dobře, jak by se mohlo zdát při pohledu na televizi a známé tváře pražských herců. Jan Kraus, sám vrchol komerce, kterou si, podle svých slov v diskusi, vydělává na své umění, kritizuje pražské herce za to, že volí pravici a přitom komercí okázale pohrdají. Jan Kraus je energický, až hyperaktivní muž, a na své umělecké výboje si dokáže vydělat dost komerční show v televizi — ale jsou jiní, ne tak „šikovní“, kteří si na své umění vydělávají tím, že prostě chodí do práce, takže toho „svého“ udělají velmi málo, skoro nic. Já si ale vůbec nejsem jistá, že stejně jako herci, kteří jsou v dnešním prostředí komerčních televizí a dabingu a v mimořádném pokušení „vydělat si“, se chovají i režiséři a dramaturgové, hráčů v orchestrech a zpěváků ve sborech se přece nikdo neptá a o „proletariátu“ divadelních a koncertních provozů nevíme nic. Ale ani herci nejsou jenom ty známé pražské tváře, divadlo je v každém kraji a Jan Kraus, obávám se, o situaci a názorech těchto lidí nemůže mnoho vědět. Rovněž postoje výtvarných umělců nebo hudebníků přece nemůžeme posuzovat podle několika režimních prominentů, kteří si vydělají na soukromé letadlo, výtvarná i hudební obec je široká názorově i výrazově.

Moderní stát na sebe převzal kulturní povinnosti ve chvíli, kdy si mnohotvárnost kulturních aktivit vyžádala zastřešující instituci: od té doby se samozřejmě umělci dožadují podpory a o její výši, ale i míru tvůrčí nezávislosti se dostávají do sporů. To je součást dynamiky společenského vývoje, jehož vlastností je i názor na kulturu, její obsah, podporu a význam. V době obrozenecké a postobrozenecké (Václav Bělohradský zahrnuje do obrozeneckého období i poměry od roku 1945 do šedesátých let) je kritérium jednoznačně národní, případně se rozšiřuje o národy „sbratřené“. V současné zmatené a komplikované době globalizace už národní kritérium v obrozeneckém smyslu neobstojí, je třeba je definovat jinak a rozšířit. V rámci Evropské unie už nemluvíme tolik o národech, ale o regionech, jinak by přece kultura rakouská například patřila podle jazyka do kultury německého národa, a to přece nesedí nejen Rakušanům, ale nikomu.

Nedovedu si představit, jak by se národní kulturní zázemí, spočívající na regionech, tvořené knihovnami, muzei, archivy, ale i amatérskou uměleckou činností všeho druhu (když tedy pomineme profesionální umění) dalo pěstovat a udržovat bez peněz. I amatéři musí někde zkoušet a hrát, někde se scházet a něco číst a vymýšlet. Vzpomeňme si, jak za dob reálného socialismu tohle zajišťovaly tehdejší „závodní kluby“ průmyslových podniků. Dnes ale žádná globální ani místní firma tohle nedělá, ani to od ní nikdo nečeká.

Státní kulturní politika by měla nejen neustále zveřejňovat, na co všechno stát nemá, nechce to dělat, zruší to, sloučí a převede. Měla by také soustavně veřejně pojmenovávat, co kultura je, co znamená a proč potřebuje podporu ze státních prostředků, protože ji odjinud (tj. ze soukromé podnikatelské sféry) prostě nedostane. Plést do toho kulturu životního stylu je zcestné — i punkový životní styl je kultura, která produkuje nějaké statky, a mnoha kultivovaným lidem připadá zcela barbarská. Podniky, které už nezřizují kluby pro svoje pracující, měly by na daních přispívat tolik, aby tu kulturní potřebu mohl podporovat stát a regiony. Ministr kultury je ve vládě k tomu, aby tohle dokázal srozumitelně vysvětlit, a jeho politická strana ho v tom musí podpořit. Neděje-li se tak (a víme, že ne) je důvod k tomu, aby kulturní veřejnost protestovala. A měla by protestovat veškerá veřejnost, kdyby měla rozum.

Obsazení ministerstva kultury za vlády Jiřího Paroubka způsobilo, že se kulturní a intelektuální část obyvatelstva proti sociální demokracii zatvrdila. I to může být příčinou, proč herci (jak je zná Jan Kraus) volili pravicové strany. To by pak, pokud se nechtěli zříci vlastního zájmu, nesměli k volbám jít vůbec.

Sociální demokracie poslance Jandáka jako stínového ministra kultury vede dodnes, a co nám, lidem kultury, tím říká a co by po nás, takto opovrhovaných nýmandech, chtěla? Nebýt bezděčného argumentu nóbl TOP 09 v osobě ministra kultury Bessera (v tom smyslu, že je opravdu úplně jedno, kdo kulturu v zemi reprezentuje), nevolil by sociálnědemokratické burany z kulturních kruhů nejspíš nikdo (zejména ne ti, kteří po vítězství levice třeba v Plzeňském kraji byli svědky odvolání například ředitele klatovské galerie). Čekala bych, že pravicová strana bude proklamovat podporu ochraně památek, nakladatelům a kamenným divadlům (je konzervativní), zatímco levicová strana bude podporovat víc amatérské umění a knihovny (je lidová) — ale nic takového se neděje, žádné srozumitelné priority v oblasti kultury naše politické strany nemají (kromě lidovců, kteří jsou už dnes ze hry a kterým šlo o majetkové vyrovnání s církvemi).

Kultura nejsou jenom dotace, jsou to i výzvy k řešení veřejných prostorů, deklarovaný respekt k tvůrčím výkonům a jejich podpora zejména v sociálně komplikovaných a problematických místech (jako je třeba Ústí nad Labem, kde se místo toho neustále straší tím, že se zavře jak opera, tak Činoherní studio). Má být finančně dostupná a veřejně přístupná, a tím i demokratická. Kulturní instituce mají své brány otevírat a ne zavírat neustálým zvyšováním vstupného bez výjimek volných dní nebo slev.

Možná příště si můžeme říci něco o tom, jak sice budeme mít zajištěné důchody, ale celé generace například tvůrčích dramatických talentů se rozplynou v reklamě a televizních seriálech, protože jinak se prostě neuživí.