Vypravila jsem se na inscenaci Požár divadelního souboru Boca Loca Lab, jehož režisérem je Jiří Adámek. Adámek, jeho tým a  jejich inscenace začínají být vývozním artiklem české divadelní kultury, jednak proto, že jeho postupy jsou originální, dobře vymyšlené a všeobecně srozumitelné, dokonce i tehdy, když publikum neumí česky. Důvod, proč ho zvou a oceňují na divadelních festivalech je ale i v tom, že jeho inscenace reagují na společenskou a politickou situaci, že se ji snaží svými prostředky pojmenovat. A protože soubor pracuje s útržky, citacemi, osobními vyznáními, spontánními větami, melodiemi a přetavuje je ve zvukové metafory, ladí do voicebandů a  zase nechává rozpadat, nenapíše nikdo, že Boca Loca Lab inscenuje původní hry, protože jsou to spíše scénáře, či ještě lépe partitury. Jejich inscenace ( dramaturgie Martina Musilová) ovšem reagují na společenskou realitu docela naléhavým způsobem.

Dvě dámy a tři pánové usedají k jakési „snídani v trávě“ v oblecích a šatech z poloviny 19. století, nad miskami lahůdek, konvicí čaje, ovocem. Mluví se o umění, o pravém umění a umělcově svobodě, ale také o jeho odpovědnosti. I o filozofii a samozřejmě i o hospodářství a technickém pokroku. Postavy konverzují za použití citací významných osobností kulturního světa — Nietsche, Kipling, asi také Hegel, myslím, že Nezvalův Edison zazní, nechci hned říci Marx, protože to teprve přijde. Až teď: mluví se také o dělnictvu, postavy čtou sociální teorie, nejsou necitlivé, idea komunismu je přitažlivá, i když možná by stačil socialismus, jeden muž se cynicky baví představou, že ti nevzdělaní a hrubí dělníci budou řídit průmysl, dáma se děsí, že zničí kulturu, jiný pán je si jist, že se to nestane. Odehraje se i ruská scéna, mluví se samozřejmě o Americe. Pak přijde Mým národům a pánové rukují do války a jiní obchodují zbraněmi a když válka skončí, celý svět zhrubne, je konec šněrovačkám i ušlechtilému porcelánu, konec citacím z filozofů. Změny v prostoru i v čase, dokonce i změny v duševním rozpoložení hrají herci s pomocí hlasu vyladěného do zpěvu nebo třeba do blblblblbl balalajky, dáma v úzkosti, kdy se všechno hroutí, pištivým přiškrceným hlasem vyluzuje melodii vídeňského valčíku. Herci se svléknou z cylindrů a šněrovaček rovnou do plavek. Změny situací a času jsou řešeny střihem, inscenace je zcela nepsychologická a určitě si ji lépe užije divák, který má literární a historické vzdělanostní zázemí, může se bavit hrou s citacemi, ale nedokáže-li intelektuální hru hrát, tolik to nevadí, má nač se dívat a co poslouchat. Nic v inscenaci není popisné a v konečném vyznění je to zrcadlo nastavené divákům, připomenutí, že všechno nasvědčuje tomu, že taky žijeme v době, která se láme, a nechceme tomu věřit a přijít o své rozkošné tapisérie a intarzie a šálky a akcie a automobily a galerie a klavír. O svoje místo na slunci, když už jsme si pořídili ty moderní plavky.

Musím se přiznat, že nejsem v tomto případě stoprocentní recenzent, neboť můj zážitek z představení byl neodbytně rušen velice silným dojmem, který jsem nemohla zaplašit, nebylo možné se mu vyhnout a neustále mi vstupoval do jevištního dění. Hraje se totiž prostorách funkcionalistického domu na Národní třídě, který patřil od roku 1936 Ústředí lidových řemesel, později takzvanému ÚLUV, jehož prodejnou byla nám starším dobře známá Krásná jizba. Dnes v prostorách tohoto obchodu, kde se daly koupit originální vkusné látky, keramika, drobnější kousky nábytku a  hračky je výprodej bot, dále v domě Levné knihy.

Funkcionalistický Dům uměleckého průmyslu Svazu československého díla je dílo architekta Oldřicha Starého. Byla to výstavní výloha mladého československého průmyslu, administrativní a expoziční centrum, v němž sídlily také vzorková prodejna Krásné jizby a nakladatelství Družstevní práce.

A teď opisuji z článku Lenky Žižkové, poslední nelikvidační a Ministerstvem kultury ČR jmenované ředitelky ÚLUV — Krásná jizba), která píše: