↗

Paramita Das: „K umění mě přivedla touha dívat se na různé životní momenty pohledem marginalizovaných a vykořeněných.“ Foto Paramita Das

Paramito, můžete říct krátce něco o sobě, svých studiích a proč jste se rozhodla právě pro studium dokumentárního filmu?

Jsem filmařka. Věnuji se dokumentu a někdy taky dělám performance. Většinu svého života žiju v Indii, konkrétně v Kalkatě v Západním Bengálsku, ale naše rodina je původem z Bangladéše. K umění mě přivedla touha dívat se na různé životní momenty pohledem marginalizovaných a vykořeněných.

Nakonec mě zlákalo pracovat s možnostmi dokumentárního filmu. Pro mě je to všechno určitá forma pouti. Jsem přesvědčena, že nazřít skutečnost očima a ušima těch, kteří nemohou být tolik vidět a slyšet, je možné. Přesto, že zpravidla jde jen o prchavé momenty. Je radostné dostávat se takto blíž k lidem a nechávat se unášet jejich příběhy. Důležité ale je vidět skrz ně i brutální pravdu.

Jak vzpomínáte na svá studia ve Velké Británii? Cítila jste kulturní rozdíly ve vnímání a přístupu k dokumentu a k umění vůbec?

Během období, které jsem strávila v Británii, jsem se naučila vidět a naslouchat bez omezování hranicemi. Naše vnímání historie se totiž hodně formuje na základě naučeného. A cesta k soucitnější budoucnosti je dlážděna nejen vzpomínkami, ale také zapomněním. Umělecký výraz mi pomohlo nalézt i větší spojení s přírodou a vlastním tělem. Mí britští mentoři a kolegové mi pomohli překonat osobní trauma, najít cestu skrze emoce, a dosáhnout tím poctivosti a vyšší pravdy, která sahá až za posvátné i profánní.

Přála jste si vrátit se po ukončení studia do Indie nebo jste měla ještě plány v Evropě? Který z těch světů je Vám bližší? Nebo je to směsice obojího?

Navštěvovala jsem Univerzitu v Edinburku jako stipendistka Indické nadace Charlese Wallace. Do Indie jsem se vrátila po ukončení studií režie v roce 2011. Myslím, že v každém z nás je oceán emocí a nezáleží na tom, odkud pocházíme. A moje práce spočívá ve snaze dotýkat se vln tohoto oceánu, v radikální důvěrnosti s každým, kdo mi zkříží cestu. Není potřeba žádných přihrádek. Kdekoliv se potkají dva lidé, tam je vždy možnost setřást štítky genderu, náboženství nebo národnosti.

Pracovala jsem dříve na tématu mateřství a bezbolestného porodu a potkala jsem přitom spolek dul ve Skotsku. Ta vzájemná důvěra mezi dulami a matkami mě dále motivovala v hledání odpovědi na otázku „kdo je to žena“ a jak nás bolest a křehkost přivádí k zrcadlu ležícímu na tenké hranici mezi násilím a nenásilím. Když jsem se později spřátelila s hluboce duchovně založenými lidmi, kteří pracovali se skotskými mezináboženskými komunitami, přivedlo mě to k vegetariánství. Každý moment může být něčím neobvyklý. To nás udržuje v neustálém pohybu.

Jste také performanční a konceptuální umělkyně a máte mezinárodní renomé i v této oblasti. Mohla byste zmínit některé své větší projekty? V jakých zemích proběhly a jak byly přijaté publikem?

Time based media, experimentální video, performance. To jsou oblasti mého dosavadního působení. Pracovala jsem na projektu pochybujícího těla jakožto prostředku lásky a nenásilí, radikální nejistoty, radikální vřelosti a soucitu. Některá má díla byla prezentována například ve Velké Británii, Spojených státech, Africe nebo Indii. Po zhlédnutí mých vystoupení nebo filmů začalo mnoho lidí sdílet svá osobní traumata spojená s dětstvím a se zneužíváním v dětství i v dospělosti. Je to snad část procesu vzájemného léčení.

Snažím se zranitelnost lidí ve svém okolí brát vážně a být jim emočně otevřená, protože věřím, že pocity jsou něco skutečného. Mluvení pomáhá, mlčení však nikoliv. Umění je nekonečný dialog se životem, který nekončí ani smrtí, protože i ta je svého druhu performancí.

Jak se vám žije v Kalkatě, kde jsou veliké rozdíly mezi lidmi a velké množství chudých přímo na ulici? Snažíte se ve své práci upozorňovat na sociální nerovnost a extrémní chudobu?

Chudobě a nedostatku jídla se věnuji soustavně od roku 2014. Myslím si, že problém může být řešen jen tak, že se jako jednotlivci budeme zabývat logikou spotřeby a osobního vlastnictví. A to ve svém každodenním životě a neustále.

Jak pandemie koronaviru a následná karanténa postihla Kalkatu a hlavně její nejchudší obyvatele? Existuje ve městě pravidelná distribuce jídla, ochranných pomůcek nebo přístup k alespoň základnímu lékařskému ošetření? Nedávno jste mi psala, že u mnoha lidí žijících na ulici propukají duševní poruchy. Jsou úzkostní, neklidní, halucinují…

Někteří mí přátelé se snaží podporovat zasažené komunity migrujících dělníků a jiných znevýhodněných skupin, a to i v odlehlých komunitách Západního Bengálska. Na chudé dopadla karanténa nejvíce a odnášejí ji i psychicky. Ale dobré je, že existuje hodně iniciativ, které pomáhají i v této oblasti. Například skupina věnující se prevenci sebevražd.

Ve svých projektech se často věnujete tématu zneužívaných žen a následkům jejich traumat. Existují v Indii nějaké formy organizované pomoci pro tyto ženy? A jsou vůbec ochotné o tak těžkých a niterných záležitostech mluvit?

Ano, upozorňovat na zneužívání a jeho následky je pro mě důležité. Je to téma, které se postupně otevírá. I tady existují organizace na podporu těchto žen a jejich duševního zdraví. Jak bylo řečeno již výše, lidé se během pandemie a karantény musí vyrovnávat s rozličnými úzkostmi, a u traumatizovaných žen se tak mohou vyplavovat vzpomínky spojené s týráním či sexuálním zneužíváním v partnerském vztahu nebo v dětství. Je potřeba o tom mluvit, úzkost by neměla být nikdy stigmatizována. Měli bychom se jí snažit porozumět i kvůli zachování klidu a míru, světa bez teroru.

Řeknete prosím něco o svém novém dokumentu Voices in the Lockdown. Co vás k takovému filmu vlastně inspirovalo a jak se jeho natáčení zatím daří? Jaké poselství byste chtěla skrze něj šířit?

Můj film, který se zabývá strachem ze samoty, smrti nebo přílišné intimity, by měl být dokončen v prosinci 2020. Pocity, jimž je věnován, se objevují od začátku pandemie koronaviru a zvláště v souvislosti s následnou karanténou začaly v mnoha zemích na světě sílit.

Lidé zasažení tímto strachem sdílí své pocity stejně jako oběti zneužívání, u nichž se zasutá traumata v karanténě opět začala vyplavovat. Někteří lidé přicházejí i s extrémně bolestnými pocity. Na snímku spolupracují různí lidé včetně odborníků na duševní zdraví z několika zemí světa. Rozhovory s nimi probíhaly online.

Je něco, co vás během natáčení tohoto dokumentu opravdu silně emocionálně zasáhlo nebo překvapilo?

Během natáčení jsem narazila na lidi z různých kultur dychtící po důvěrném sdílení a vzájemném naplňování emočních potřeb skrze virtuální platformy. Práce na filmu mi přinesla velkou radost. Zvlášť když jsem viděla, že ta nákaza, ten nešťastný virus, přinesl i hodně empatie. A tahle nová etika a důvěra může ovlivnit naše prostředí, lidi kolem, zvířata, klima… všechno.