Paramito, můžete říct krátce něco o sobě, svých studiích a proč jste se rozhodla právě pro studium dokumentárního filmu?

Jsem filmařka. Věnuji se dokumentu a někdy taky dělám performance. Většinu svého života žiju v Indii, konkrétně v Kalkatě v Západním Bengálsku, ale naše rodina je původem z Bangladéše. K umění mě přivedla touha dívat se na různé životní momenty pohledem marginalizovaných a vykořeněných.

Nakonec mě zlákalo pracovat s možnostmi dokumentárního filmu. Pro mě je to všechno určitá forma pouti. Jsem přesvědčena, že nazřít skutečnost očima a ušima těch, kteří nemohou být tolik vidět a slyšet, je možné. Přesto, že zpravidla jde jen o prchavé momenty. Je radostné dostávat se takto blíž k lidem a nechávat se unášet jejich příběhy. Důležité ale je vidět skrz ně i brutální pravdu.

Jak vzpomínáte na svá studia ve Velké Británii? Cítila jste kulturní rozdíly ve vnímání a přístupu k dokumentu a k umění vůbec?

Během období, které jsem strávila v Británii, jsem se naučila vidět a naslouchat bez omezování hranicemi. Naše vnímání historie se totiž hodně formuje na základě naučeného. A cesta k soucitnější budoucnosti je dlážděna nejen vzpomínkami, ale také zapomněním. Umělecký výraz mi pomohlo nalézt i větší spojení s přírodou a vlastním tělem. Mí britští mentoři a kolegové mi pomohli překonat osobní trauma, najít cestu skrze emoce, a dosáhnout tím poctivosti a vyšší pravdy, která sahá až za posvátné i profánní.

Přála jste si vrátit se po ukončení studia do Indie nebo jste měla ještě plány v Evropě? Který z těch světů je Vám bližší? Nebo je to směsice obojího?