Ačkoli oficiálně se nouzový stav střídá s běžným, neformálně žijeme v bezprecedentní realitě už téměř rok. Po tak dlouhé době v mimořádném životním provozu už každý z nás vystřídal řadu racionalizací, tedy způsobů, jak nový život a svou roli v něm vysvětlit sám sobě.

Jakou v něm najít životní pohodu, nový — anebo naopak starý — smysl. A stále častěji — zejména z úst ekonomů, podnikatelských duchů, koučů a všemožných obchodníků s životním optimismem — i světlé stránky, výhody a příležitosti.

Jsme více s rodinou, učíme se vážit si maličkostí, do benátských kanálů se vracejí delfíni, po roztání ledovců se zhodnotí nová zemědělská půda, trh se pročistí, slabé odpadne a silné zesílí. Je prý potřeba podívat se na věci z té lepší stránky. A to i z „levicových pozic“ — víc lidí si přeci uvědomí, jak důležité jsou pro společnost lidé v sociálních službách nebo zdravotní sestry, a jak zbytní jsou třeba manažeři.

V takové perspektivě vidím několik problémů. Předně, všudypřítomný teror dobré nálady považuju za nedílnou součást psychických poruch naší civilizace.

Truchlení, strach, únava, slabost, nejistota — to všechno jsou nedílné emocionální složky plnohodnotného lidského života. Pokud si jimi neprojdeme, bude nám uvnitř patrně chybět něco, co nám umožňuje konfrontovat se se skutečným světem.

Jako to chybí malým dětem, než se seznámí s bolestí, a než je my seznámíme s tragédií, konečností. Jistě, na své dějinné pouti k blahobytu chceme takové prožitky přirozeně minimalizovat, tím však jen stvrzujeme, že tu s námi jsou.

Radost z narození nás doprovází stejně jako smutek ze smrti. Sama naše existence je jimi ohraničena a vytyčena.

Ideologie optimismu ale vyživuje ve společnosti představu, že žijeme jako nesmrtelné postavy v nějakém pohádkovém lala landu, a prožíváme ničím nezatížené happyendy mimo čas a prostor. Čím víc je realita skutečného světa v rozporu s naším lala landem, tím hlasitější zpěvy náš osobní muzikál spouští, a tím sytějšími barvami nás okolí zahlcuje, aby vkrádající se realitu přehlušil a zaslepil.

V situaci, kdy svět objektivně potřebuje naši pomoc, naše angažmá, je optimismus výmluvou, proč svou roli na věcech veřejných odmítnout: nutí nás věřit, že věci nejsou tak zlé. Nejsou — jsou mnohem horší.

Mám-li mluvit za sebe, tahle doba mi připadá naprosto děsivá. Nikdy v životě jsem neměl větší strach, o svou rodinu, o své blízké, strach z tragédie a katastrofy. Vidím kolem sebe tlak, vyhoření, krachy, deprese a všudypřítomnou smrt.

Někomu je možná díky pandemii patrnější, jak „moc důležité jsou zdravotní sestry“. Ale lidem, kteří o jejich osudech dál rozhodují, možná spíš přijde, že ty sestry evidentně zvládnou mnohem víc, než se na ně dosud kladlo. Protože to je ostatně podstata pečujících profesí: lidé dělají víc, než je v jejich silách, protože je pohání hluboká touha pomoci druhému.

A láska k bližnímu je silnější než láska k sobě, na kterou se váže odměna za vykonanou práci. A tak v sociálních službách lidé klidně dřou za málo. A opravdu nežijeme v systému, který by se dvakrát ptal „jste si jistí, že byste nechtěli vyšší mzdy?“. Ne, tenhle „rozhovor“ se začíná zdola.

Tím, že se jednou ráno v továrně nezapnou stroje a zisk začne utíkat. Jenže když přestanete pečovat o člověka v paliativní péči, žádný zisk neutíká. Utíká jen čas, kdy ten člověk bude o samotě, bez vás. A to je neslučitelné s posláním, které pečovatelky a pečovatele do sociálních služeb vůbec přivedlo.

Žijeme překvapivé výsledky starých plánů

Optimismus je opium, otravná droga, kterým musíme sami sebe přesvědčovat, že věci dobře dopadnou, abychom se do nich vůbec pouštěli. Jenže některé věci dobře nedopadnou. A přesto bychom se o ně měli snažit.

Lidé pracující v paliativní péči nejsou „optimisté“, naopak, svůj život zasvětili činnosti, která nikdy nemá „šťastný“ výsledek. Jsou to idealisté.

Optimismus je falešný idealismus. Idealismus naproti tomu je přesvědčení, že některé věci má smysl dělat, i když nevěříme, že se podaří. Naplňujeme tím totiž lidství i v situacích, které jsou ze své podstaty tragické, a na které se optimista pokouší nemyslet — až do chvíle, než ho potkají.

Jsem tedy idealista, ale v žádném případě optimista. Věci se vší pravděpodobností nedopadnou dobře, alespoň ne tak, jak bychom doufali. „Žijeme překvapivé výsledky starých plánů“, řekla jednou americká konceptuální umělkyně Jenny Holzerová. Řekla velkou pravdu, ale rozhodně tím nemyslela, že bychom se měli přestat pokoušet o uskutečnění nejlepších možností.