Ačkoli oficiálně se nouzový stav střídá s běžným, neformálně žijeme v bezprecedentní realitě už téměř rok. Po tak dlouhé době v mimořádném životním provozu už každý z nás vystřídal řadu racionalizací, tedy způsobů, jak nový život a svou roli v něm vysvětlit sám sobě.

Jakou v něm najít životní pohodu, nový — anebo naopak starý — smysl. A stále častěji — zejména z úst ekonomů, podnikatelských duchů, koučů a všemožných obchodníků s životním optimismem — i světlé stránky, výhody a příležitosti.

Jsme více s rodinou, učíme se vážit si maličkostí, do benátských kanálů se vracejí delfíni, po roztání ledovců se zhodnotí nová zemědělská půda, trh se pročistí, slabé odpadne a silné zesílí. Je prý potřeba podívat se na věci z té lepší stránky. A to i z „levicových pozic“ — víc lidí si přeci uvědomí, jak důležité jsou pro společnost lidé v sociálních službách nebo zdravotní sestry, a jak zbytní jsou třeba manažeři.

V takové perspektivě vidím několik problémů. Předně, všudypřítomný teror dobré nálady považuju za nedílnou součást psychických poruch naší civilizace.