Poslanecká sněmovna ve čtvrtek opět prodloužila nouzový stav. Vláda jej chtěla do dvacátého prosince, opět se ale musela spokojit s kratší variantou: výjimečná právní situace umožňující plošná restriktivní opatření potrvá na návrh komunistů do půlnoci dvanáctého prosince. Uvidíme tedy, zda se osvědčí epidemiologický systém PES, jež má Českou republiku provést nastávajícími nejistými měsíci.

Než se pustíme do vývoje šíření SARS-Cov-2, zrekapitulujme průběh poslední sněmovní schůze:

Ministr zdravotnictví Jan Blatný (nestr. za ANO) zdůraznil, že Česká republika nemůže jen tak ukončit všechna omezení pár týdnů před Vánocemi. „Všichni si budeme chtít koupit dárky. Kromě dárků si koupíme i nemoc a přeneseme ji do rodin,“ podotkl s tím, že by hrozilo prudké zhoršení, které by v lednu přerostlo do další epidemické vlny.

Opoziční výtky tradičně nezpochybňovaly závažnost situace, ale směřovaly vůči zmatenosti vládní komunikace, nesrozumitelnosti opatření i přetrvávajícím nelogičnostem. Předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura sice odpoledne prohlásil, že debata nevede správným směrem, protože stěžejní je sestavit konkrétní, logická a spravedlivá opatření, přesto se ale jednání protáhlo na deset hodin včetně přestávky.

Vládní koalice se hájila proti výtkám hlavně tím, že omezení jsou nutná. „Nikdo si nepřeje další oběti. Pokud k zabránění dalším úmrtím vedou opatření z nouzového stavu, je účelné jej strpět, i když to nikoho z nás netěší,“ konstatovala Alena Gajdůšková (ČSSD).

Podle ministra vnitra Jana Hamáčka (ČSSD) opozice kritizuje podmínky prodlužování, přestože ví, že je nutné jej schválit. V legislativě neexistuje alternativa. Zatímco Hamáček při hlavní obhajobě vsadil na přímočarou argumentaci připomínající proslulou červenou mikinu, Blatný se držel poměrně vlídného, ba až pokorného tónu, a opakovaně vysvětloval jednotlivá omezující opatření.

Až na menšinu národoveckých poslanců opozici vadily skutečně problematické věci: sporný přínos zákazu nočního vycházení, zvýhodnění velkoobchodu proti malým podnikatelům či nevyzpytatelnost vlády. „Nouzový stav není hračka (…). Není to bonboniéra, ze které si vláda dle vrtochů vybírá, aniž by dokázala zdůvodnit lidem, kterých se přímo opatření týkají, proč. Žádali jsme premiéra o zodpovězení dotazů týkajících se ekonomických a zdravotnických opatření — opět marně,“ shrnul námitky předseda Pirátů Ivan Bartoš.

V podstatě se tak opakovala situace z konce října. Kritika vládní koalice i její obhajoba se držela ve stejných liniích, přestože se lišil objektivní kontext v podobě aktuálního vývoje epidemie a střednědobých výhledů.

Situace se postupně zlepšuje, je ale stále vážná

Vzhledem ke snižujícímu se počtu hospitalizovaných i klesajícímu trendu nových záchytů covid-19 lze říci, že omezení z konce října zabrala. Začátkem listopadu jsme prošli kulminací a situace se postupně zlepšuje. Pokud se nestane něco nečekaného — například nezjistíme-li, že během uplynulého víkendu prudce narostl přenos — relativně příznivý trend by měl alespoň dalších deset dní pokračovat.

Oslavy ještě nejsou na místě. Navzdory obecné únavě je nutné, aby se k rozvolnění přistoupilo s obezřetností. Nynější každodenní počty pozitivně testovaných v průměru odpovídají první polovině října (tedy zhruba patnáctinásobku jarního maxima): tvrdit, že jsou nízké, by tedy bylo absurdní. Jako příznivé je vykládáme spíše vlivem zvyku: tím, že se poslední týdny setrvale střetáváme s nevídanými hodnotami, se měřítko našeho vnímání změnilo.

Stále platí, že nové pozitivní testy jsou velmi orientačním údajem. Týdenní průměr podílu záchytů a celkového počtu testů neklesá pod varovných dvacet procent. Současně se od kulminace testuje stále méně: během každého ze dvou týdnů zatím ubylo průměrně zhruba deset tisíc testovaných denně.

Významnější informaci než každodenní přírůstky přináší údaje o hospitalizovaných: počet se snižuje k šesti tisícům, a odpovídá tedy konci října. Poprvé od té doby evidujeme méně než tisíc lidí v těžkém stavu a intenzivní péči. Z průběžně aktualizovaných dat ministerstva zdravotnictví vyplývá, že nemocnice nápor vydržely a nyní má Česká republika volnou asi čtvrtinu lůžek na ARO a JIP. K dispozici zůstává i část vybavení, jako jsou umělé plicní ventilace a zařízení pro mimotělní oběh.

Nemocniční personál ale potřebuje oddych. Nyní jej doplňují dobrovolníci, medici, vysloužilí zdravotníci i vojáci. Armáda ve středu oznámila, že proškolila dalších 350 lidí a vyslala je od stálých posádek do celkem třiačtyřiceti zařízení. Centrální portál pro nabídku materiální i fyzické pomoci eviduje stovky položek: od respirátorů či ochranných obleků nabízených podnikateli po dobrovolnickou činnost občanů všemožných povolání.

Počet nakažených zdravotníků konečně po dlouhé době klesá: aktuálně je jich necelých devět tisíc, dalších dvaadvacet zemřelo. Zatím poslední obětí je devětatřicetiletá zdravotní sestra z jihlavské nemocnice.

Šalamounská formulace „zemřeli s covidem“ zastírá realitu posledních měsíců

Hospitalizovaných není méně jen proto, že téměř 370 tisíc Čechů covid-19 již porazilo, ale i kvůli úmrtí části pacientů. K noci ze středy na čtvrtek ministerstvo zdravotnictví zaznamenalo celkem 6740 úmrtí v příčinné souvislosti s novým koronavirem. Pro ilustraci: jedná se o číslo srovnatelné s počtem obyvatel menších měst, jako je Nový Bydžov, Hulín či Dobruška.

Více než šest tisíc mrtvých připadá na poslední dva měsíce, z toho zhruba polovina na uplynulou část listopadu. Nárůst počtu obětí covid-19 odpovídá statistickým odhadům a předvídanému časovému odstupu od šíření nákazy. Nadále platí, že zhruba devět z deseti zemřelých bylo starších pětašedesáti let, s klesajícím věkem demografických skupin se bilance prudce snižuje. Alespoň jednu oběť ale statistika eviduje ve všech devíti věkových kategoriích, tedy i do čtrnácti let.

Některá média včetně ČTK při předkládání statistik s oblibou používají formulaci „zemřeli s covidem“. Je ale nutné si uvědomit, že ve velké části případů byl covid-19 naprosto rozhodujícím faktorem.

Jak jsme dříve popisovali, medicínské metodiky pro kódování smrti se snaží jasně popisovat logickou návaznost a konkrétní důvod úmrtí. V pandemických statistikách by se tak při dodržení doporučených postupů neměly vyskytovat případy lidí, jejichž smrti se koronavirus vůbec netýká (tedy jinak zdravé oběti dopravních nehod a podobně). Stanovení koronaviru jako příčiny úmrtí ale musí z logiky věci pracovat i s něčím jiným, než je samotný covid-19. „Covidovou“ obětí je například jednoznačně člověk, který zemře na syndrom akutní dechové tísně vyvolaný těžkým zápalem plic či v důsledku embolie způsobené covidovými změnami ve srážlivosti krve.

Je sice patrné, že nemoc dopadá nejhůře na osoby s dalšími zdravotními problémy, podle řady odborníků je ale stejně tak zjevné, že dotyčným nákaza vzala až desítky let možného života.

Pokud například zemře v důsledku oboustranného zápalu plic mírně obézní šedesátník se zvýšeným tlakem, je absurdní říci, že zemřel na obezitu a zvýšený tlak. Dané problémy nelze vzhledem k medicíně jednadvacátého století pokládat za něco, nač by bylo normální umírat. Jistě panuje obecná shoda, že by to normální ani být nemělo.

Formulaci „s covid-19“ sice v zájmu přesnosti od počátku doporučují různé oficiální materiály, v mediální zkratce se ale stává spíše zavádějící. Vytváří totiž dojem, že covid v úmrtí lidí nehrál hlavní roli.

Budeme-li pokládat covid-19 za relevantní příčinu úmrtí — což bychom měli —, zjistíme, že je nyní jednou z hlavních metel české populace. V té průměrně ze všemožných důvodů umírá zhruba 300 lidí denně, nejčastěji kvůli nemocem oběhové soustavy (přes 130 denně) a nádorům (necelých 80 denně). Měsíčně obvykle zemře přes 9000 Čechů, tedy zhruba 110 tisíc ročně. V tomto srovnání vidíme, že jsou důsledky koronaviru i ze statistického hlediska katastrofální.

V dlouhodobé perspektivě se v podobných situacích sleduje hodnota nadměrné úmrtnosti, jež vyjadřuje odchylku krizové situace od normálu. Pro takové hodnocení je u nás zatím brzy — především proto, že nemáme dostatek dat. Český statistický úřad zatím poskytuje data o zemřelých končící čtyřicátým týdnem roku 2020, tedy přelomem září a října.

Tehdy ještě situace nebyla tak kritická, přesto se křivka poněkud odchyluje od meziročního průměru. Lze očekávat, že říjen, listopad a možná i prosinec budou jednoznačnější. Trend výkyvů úmrtnostních statistik v souvislosti s nekontrolovaným šířením covid-19 ostatně známe ze zahraničí.

Kompletní data chybí i pro určování příčin úmrtí. Nejde jen o vyřešení gramatiky smrti, tedy jestli „s“ či „na“, ale také prozkoumání fenoménu nečekaně zemřelých, u nichž okolí pozorovalo zlepšení následované rychlým kolapsem. Dotyční lidé se v řadě případů ani nedostali do nemocnice. Na vině je zřejmě určitý průběh zápalu plic spojený se srdeční arytmií i poruchy krevní srážlivosti. V zahraničí se trend dlouhodobě zkoumá a tematická studie se chystá i u nás.

PES dává smysl, zničit jej může politika

Sněmovna uctila na začátku čtvrteční schůze zemřelé na covid-19 minutou ticha. „Jsou to lidé se svými osudy, rodiče, prarodiče, dcery, synové. Svým rodinám určitě velmi chybí. Měli bychom uctít všechny tyto lidi a další, kteří budou přibývat,“ řekla Markéta Pekarová Adamová (TOP 09), jež pietu navrhla.

Že budou mrtví přibývat, je bohužel fakt. Přestože by nových obětí covid-19 mělo postupně ubývat, nelze očekávat prudké zlepšení. Jak jsme předesílali, podzim je tvrdý a zima bude nejistá. I stávající počty nově nakažených nutno brát nanejvýš vážné — další hospitalizovaní i zemřelí jsou totiž statisticky nevyhnutelní.

Kolik jich do konce roku (či dokonce jara) bude, nemůžeme přesvědčivě odhadnout. Závisí hlavně na úspěchu nejnovějšího systému vládních omezení, tedy protiepidemického systému známého pod zkratkou PES. Ten je kompetentním vyústěním snah různých odborníků i ministerstva zdravotnictví.

Značnou předností oproti dřívějším opatřením je jak jasná metodika, na niž se lze proklikat z centrálního portálu, tak poměrně přehledné členění stupňů rizika. Těch zná PES zatím pět, přičemž všechny pracují s předpokladem, že se nákaza na území České republiky nachází a vláda udržuje nouzový stav.

Ke čtvrtečnímu dopoledni se ještě nacházíme v nejhorším, fialovém stupni, přestože místně — například v Praze — je situace lepší. Uvolňování či zpřísňování se řídí vývojem či ustálením centrálního rizikového skóre. Podle toho se v blízké době přesuneme z pátého do čtvrtého stupně. Obrázek psa vyjadřující aktuální stav PESu tedy začne cenit zuby poněkud méně výhrůžným způsobem. Na koho symbolické cenění směřuje, vláda nespecifikovala.

Výhodou pěti stupňů je logické rozčlenění restrikcí. Centrálním dokumentem se stává takzvaná matice, tedy veliká tabulka o 135 buňkách popisující omezení ve společenských oblastech od továren či restaurací po kasina a vězení. Blatný zdůraznil, že v zájmu přehlednosti nechce obsah měnit. Již nyní se ale zdá, že kupříkladu při prvním otevírání škol se PES v podstatě poruší.

I tak představuje proti dřívějšímu zmatku a nevyzpytatelnosti pokrok. Nutno ale dodat, že podobný systém žádali mnozí odborníci, politici i komentátoři od konce jara. Někdejší snaha vytvořit přehledné stupňování rizika a omezení skrze „semafor“ okresů skončila neúspěchem a plošným chaosem.

Současný mechanismus působí robustněji a má šanci vydržet. Úskalím je však přetrvávající — a oprávněná — nedůvěra velké části veřejnosti vůči vládě, ale především podmínka trvání nouzového stavu. Bez toho nemůže zatím plně fungovat ani nejmírnější stupeň restrikcí, byť Sněmovna ve čtvrtek zaúkolovala ministerstvo, aby vytvořilo i nultý stupeň pohotovosti popisující normální stav.

„Na úrovni jedna a dva mohou být v omezené míře vymáhána opatření i bez nouzového stavu, ale nepůjde to plošně. Budeme muset postupovat například na úrovni hygien. Vyvoláme ale riziko, že budou různé situace v různých částech země,“ vysvětlil ve Sněmovně Blatný.

Uvolnění se musí kompenzovat alespoň testováním

Hlavní potíží zůstává, že právě nouzový stav může vláda potřebovat ještě dlouho — dost možná déle, než jí poslanecké hlasy a veřejné mínění umožní. Každé výraznější uvolnění se musí někde vyvážit, nemá-li se virus zase začít nekontrolovaně šířit. Vhodným vyvažovacím mechanismem je dostupné testování a trasovací kapacity. Ty ale při počtech každodenních pozitivních testů v řádu tisíců nestíhají.

Nynější situace je riziková tím spíše, že část žáků míří do škol, aniž by někdo přesně věděl, co se stane. Vzhledem k tomu, že vláda neplánuje další omezení v oblasti práce — kupříkladu ve formě kompenzovaného pozastavení průmyslových provozů s výskytem nákazy — zůstávají hlavní (alespoň částečnou) zárukou příznivého trendu ostatní restrikce. Ty jsou extrémně psychicky i ekonomicky náročné a úměrně nepopulární.

Dokud ale — zřejmě v prosinci — neklesne počet nových záchytů SARS-Cov-2 zhruba pod tisíc za čtyřiadvacet hodin, není možné se vrátit k relativnímu normálu. Určitou alternativu k úmornému udržování uzávěry představuje plošné testování. To by podobně jako na Slovensku pomohlo jak odhalit množství lehkých či bezpříznakových případů koronaviru, tak vytvořit konkrétnější představu o situaci. Nyní totiž můžeme jen hrubě odhadovat, kolik lidí se dostalo s nákazou do kontaktu.

Taková akce by představovala obrovskou logistickou i politickou výzvu, na druhou stranu by alespoň v něčem prospěla. Zvláště vezmeme-li v úvahu, že bezpočet Čechů nyní na testy ani v případě symptomů zřejmě nechodí — ať už kvůli obavám o práci či poměrně drahému testování samoplátců. Pro setrvalé posílení testovacích kapacit či plošné testování jsou nyní vhodné podmínky: mimo jiné proto, že metody odhalování viru jsou stále pokročilejší a levnější.

Špatné zprávy: ještě to nekončí

Ani testování nepředstavuje všemocný nástroj. Obecně lze říci, že náš úspěch při potírání nového koronaviru závisí na mnoha proměnných v čele s každodenní opatrností a ohleduplností, již musí podporovat adekvátní sociální politika i odpovědnost zaměstnavatelů. Zde narážíme na takovou míru obecné únavy, systémových překážek a frustrace, že nemůžeme čekat zázraky.

Bylo by tragické, kdybychom podlehli omylu, ke kterému směřujeme podobně jako na konci jara. Máme sklon předpokládat, že všechno úsilí, napětí a oběti povedou automaticky ke katarzi a vysvobození z krize. V dlouhodobém horizontu to snad platí, ale zatím nemůžeme zapomínat, že ani po stlačení nynější vlny virus nezmizí.

Pokud neproběhne nepravděpodobná oslabující mutace nebo nezískají imunitu zhruba dvě třetiny populace — čehož zřejmě lze dosáhnout jen očkováním — můžeme mít další vlnu. I když budeme vzhledem k nadějným zprávám o vakcíně od společností Pfizer a BioNTech či Moderna vzhlížet k očkování na jaře 2021, hrozí nám, že do té doby stihneme zopakovat cosi podobného posledním měsícům.

Vyvstává zde úkol jak pro vládu, jež potřebuje získat alespoň základní důvěru, rozbitou nyní bizarnostmi a zmatky, tak všechny ostatní. I hojně skloňované světlo na konci tunelu v podobě funkčního a dostupného séra může narazit na neochotu nemalé části populace: z průzkumů totiž setrvale vyplývá, že se až polovina lidí očkovat nechce. Lze také stěží odhadovat, kdy a za jakých podmínek se k vakcíně dostanou lidé, s nimiž nepočítají předběžné vládní plány — tedy ve zkratce ti, kteří nepracují ve zdravotnictví a jsou mladší pětašedesáti let. Vakcinace navíc bude smutnou útěchou, pokud se nám před ní „podaří“ zněkolikanásobit již tak příliš vysoký počet těch, kteří na covid-19 zemřeli.

Krize skončí. Že konec všichni chceme co nejdříve, nám ale samo o sobě nepomůže. Navzdory vší únavě musíme ještě vydržet odpovědní. Nezdá se ostatně, že bychom měli jinou rozumnou možnost.