Kdyby Jirka nebyl kamarád, tak se do diskuze pod jeho fotkami z demonstrace proti rouškám nezapojuju. Takhle jsem to riskla, věděla jsem, že se oba budeme snažit poslouchat. Že nedovolí, aby se na mě sesypala hromada nadávek. Přineslo mi to možnost pochopit pár věcí včetně toho, co my, zdravotníci, často nevidíme.

Hlavní potíž debat s odpůrci roušek a dalších opatření, jež mají ztlumit šíření koronaviru, vidím v tom, že řeší něco jiného, než co jejich účastníky skutečně trápí. U některých je to obava, že se kvůli covidu neřeší podstatné věci. Je to podobně beznadějný boj, jako když se dítě snaží dávat lásku svému nemilujícímu rodiči v marné naději, že ten se jednou nasytí a začne ji opětovat. Pokud máte dojem, že kvůli covidu zapomínáme na důležité věci, mluvte o nich.

Řadu lidí také trápí dopady opatření na jejich životy. Spousta z nich se ocitá v existenční tísni, nemají dost peněz na jídlo nebo na nájem. Celá odvětví lidské činnosti před sebou mají nejistou budoucnost. Když jste celý život směřovali svou kariéru a své živobytí nějakým směrem, a najednou se to všechno boří a vůbec není jasné, co bude dál, je to hluboká, těžká rána, přes kterou je těžké vidět něco jiného.

Nemluvě o tom, že nutnost izolovat se dál od jiných lidí je sama o sobě krutou zkouškou. V úspěchu lidí jako živočišného druhu zřejmě hrála stěžejní roli schopnost spolupráce. Stovky tisíc let jsme žili v kmenových společenstvích, která pravděpodobně čítala desítky jedinců. Na tomto společenství jsme byli závislí, vyloučení z něj se rovnalo rozsudku smrti.

Riziko společenského vyloučení vnímá lidský mozek stejně intenzivně jako fyzickou bolest. Proto tolik škodí rodičovské výhrůžky jako: „Já takovou zlobivou holčičku nechci.“ Proto je pro nás tak důležité cítit přijetí. Proto děláme pod společenským tlakem i věci, se kterými vnitřně nesouhlasíme. Protože je pro nás zásadní zůstat členem naší tlupy, ať už je to motorkářský gang, klub fanoušků Slavie nebo skautský oddíl.

A proto je pro nás taky tak těžké přijmout omezení, která nás našich společenských vztahů zbavují. Ta nemožnost se s lidmi vidět osobně je pro náš společenský mozek trest.

Nemůžeme si pomoci, jakkoli racionálně si nutnost zachovávání odstupu zdůvodníme, někde hluboko — skoro víc v těle než v hlavě — jako by se občas ozval tenký hlásek „Ty vole, ty jsi provedla něco strašlivýho, ne, že už se s nikým nesmíš vídat? Co to bylo, he?“

Je to prastarý hlas, který nás varuje před rizikem vyloučení z tlupy. Další vyčerpávající videohovor je v takové situaci chabou útěchou. O tom, jaké peklo bez obejmutí a doteků zažívají ti kontaktnější z nás, ani nemluvě.

S tímhle vědomím je pak o něco snazší pochopit všechny lidi, kteří bojují proti nošení roušek i proto, že jim to dává možnost být součástí party. Notabene takové, která chodí ven a beze studu se vidí s ostatními. A bojuje za utlačované a umlčované, což jsou v jejich očích vědci, kteří si s metodikou výzkumu nelámou hlavu a plní svými teoriemi sociální sítě, když už je seriózní média do debat nezvou.

Pochopila jsem také, že je spoustě lidí nepříjemné, když jim někdo mluví do toho, co pokládají za své výsostně soukromé území: což je právě oblast vztahů, doteků, komunikace s dalšími. Aby opatření, která takto významně ovlivňují životy lidí, uspěla, musela by v první řadě brát v úvahu vážnost těchto dopadů.

Popravdě, když čtu padesátý titulek na téma „Zdravotníci vyzývají lidi, aby nosili roušky“ nebo „Zdravotníci žádají občany, aby ještě zůstali doma“, nacházím porozumění pro odpor, který to budí.

Řada z nás, kteří pracujeme ve zdravotnictví, má během pandemie více práce. Týká se to zejména těch, kdo dělají intenzivní medicínu, sester a ošetřovatelek a ošetřovatelů na všech odděleních, která se proměnila na COVID jednotky, kde je nutné se pohybovat v ochranných oblecích.

Na druhou stranu nemusíme většinou řešit starosti o živobytí. Velkou část našeho světa zabírají pokoje, v nichž leží lidé, kteří bojují o každý dech. Snadno si dokážeme představit, jak by to vypadalo, kdyby se pandemie utrhla z řetězu.

Žádáme proto všechny ostatní, aby nosili roušky a byli doma. Jsme s lidmi, když bojují o život. Dává nám to pocit, že za to můžeme mluvit lidem do života.

Na rozdíl od ostatních ale máme své živobytí docela jisté — lékařek, lékařů i sester je spíš málo, a práce v našem oboru je dost. I v době pandemie chodíme mezi lidi, byť jen do práce. Je to o dost víc lidského kontaktu, než má řada dalších lidí.

Možná bychom měli stejně hlasitě žádat také jiné věci, tentokrát od svých obcí a od svých vlád. Třeba čistší vzduch. Odhaduje se, že téměř třetina úmrtí na COVID má v České republice spojitost se znečištěným vzduchem.

To je v tuto chvíli více než 1800 lidí, kteří mohli žít dál. Měli bychom žádat, aby naše obce nemyslely v první řadě na automobily, ale aby podporovaly pěší pohyb, jízdu na kole a městskou hromadnou dopravu.

Měli bychom chtít, aby naše vláda zvolila co nejrychlejší a co nejdřívější odklon od uhlí, jehož spalování znečišťuje náš vzduch, do naší vody a půdy přináší nadměrné množství jedovaté rtuti a přispívá k tomu, že se klima naší planety mění stále dramatičtěji. Což s sebou přináší další rizika pro lidské zdraví.

Oddaně věřit vědě skutečně není snadné

Ještě jedna věc činí komunikaci obtížnou. Je jí důvěra ve vědu. První polovina dvacátého století s sebou přinesla naprosté okouzlení možnosti vědy a technologií. V domácnostech se objevila elektřina, pračka, lednice. Naprosto se změnila doprava. Telefon umožnil lidem spojit se na dálku. Pak se lidstvo dostalo do Vesmíru a na Měsíc.

Technologie významně zvýšila pohodlí, zlepšila kvalitu života a dokázala naprosto nemyslitelné věci. To vše vedlo k tomu, že lidé vědcům důvěřovali i ve věcech, kde byla na místě mnohem větší opatrnost, jak se později ukázalo.

Třeba ve věci péče o děti, kde řada psychologů nabádala rodiče, aby je nerozmazlovali přílišnou láskou a pozorností. Nedoporučovalo se děti líbat, chovat ani si s nimi moc hrát. Hojně byla podporována ústavní výchova, v nemocnicích byly děti často dlouhé týdny samy.

Rozvinul se také důraz na spotřebu věcí, opomněli jsme šetrnost a skromnost. Celá řada vědou vyvinutých procesů poškozuje prostředí, ve kterém žijeme. V případě strojů využívajících spalování fosilních paliv se dostáváme k samotnému ohrožení existence lidstva.

Trvalo desítky let, než jsme jako společnost nahlédli, jaké strašlivé důsledky tento přístup má. Dodnes ho napravujeme. Zároveň nám věda nepřináší převratná zlepšení kvality života.

Jistě, každý den využíváme jejích výdobytků. Kdykoli jedeme autem, kdykoli telefonujeme, kdykoli letíme letadlem nebo jdeme k lékaři, dáváme tím najevo důvěru chemii, fyzice, matematice, biologii a dalším disciplínám. Je to ale často bez hlubšího porozumění principům, na kterých to vše funguje.

Bez těchto principů se také obtížně orientujeme v jednotlivých vyjádřeních vědců k aktuálním událostem — zvlášť, když se zdá, že každý říká něco jiného, a všichni zdánlivě používají data. Řadě lidí už je to fuk.

„Já dávám přednost své smyslové zkušenosti,“ napsal mi Jirka. A těžko se na něj můžu zlobit. Jeho zkušenost světa je stejně jako ta moje omezená. Liší se. Každý vidíme víc to, co vidět chceme.

Ráda bych nabídla recept, kudy z toho ven. Problém skutečně vidím zejména v komunikaci čelních představitelů této země. Z předchozích řádků je snad patrné, jak obtížná je situace pro mnoho lidí. Jak náročné je vzdát se svých společenských kontaktů, jak těžké je čelit existenční krizi.

Myslím si, že komunikace, která by zahrnovala laskavost, schopnost naslouchat starostem lidí, povzbuzovala by vzájemný respekt a důvěru, omlouvala by se za předchozí chyby a přiznávala by je, by vedla k soudržnější společnosti.

Není nutné vynalézat v tomto kolo: možná stačí se podívat k sousedům, jak v této věci postupuje slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Volá si s lidmi, vyjadřuje jim úctu a vděk za jejich disciplinovanost, je zjevně na jejich straně. A zároveň zastává jasné postoje ohledně epidemiologických opatření.

Stejně jako Čaputová by měli představitelé České republiky pravidelně oslovovat v podstatě všechny skupiny obyvatel — ať už jsou to rodiče malých či větších dětí, senioři, pracovníci v sociálních službách, učitelé, drobní živnostníci a malí podnikatelé. Zkrátka všichni ti, kdo nedisponují velkým kapitálem. Ti, které je snadné opomenout.

Je potřeba, aby čelní představitelé země nemluvili o těchto lidech ani k nim, ale s nimi. S vědomím, že úkol, který je před nimi, je velký a obtížný. Pro plno lidí je totiž těžší nekonat než konat. Je těžké cítit se opomenutý, nepotřebný a sám. Je náročné celé dny věnovat práci, za kterou máte minimum uznání.

Když nad tím vším přemýšlím, nevidím jinou cestu, jak pomoci společnosti v přiměřené soudržnosti a vzájemné laskavosti projít tímto obtížným časem.