Jsem lékařka. S odbojem proti rouškám a jiným omezením nesouhlasím, ale chápu ho
Anna KšírováZákladní problém společenské debaty o nutných omezeních v zápase s pandemií spočívá v tom, že mnozí z jejich odpůrců ve skutečnosti bojují proti úplně jiným křivdám, jež z velké části pociťují oprávněně.
Kdyby Jirka nebyl kamarád, tak se do diskuze pod jeho fotkami z demonstrace proti rouškám nezapojuju. Takhle jsem to riskla, věděla jsem, že se oba budeme snažit poslouchat. Že nedovolí, aby se na mě sesypala hromada nadávek. Přineslo mi to možnost pochopit pár věcí včetně toho, co my, zdravotníci, často nevidíme.
Hlavní potíž debat s odpůrci roušek a dalších opatření, jež mají ztlumit šíření koronaviru, vidím v tom, že řeší něco jiného, než co jejich účastníky skutečně trápí. U některých je to obava, že se kvůli covidu neřeší podstatné věci. Je to podobně beznadějný boj, jako když se dítě snaží dávat lásku svému nemilujícímu rodiči v marné naději, že ten se jednou nasytí a začne ji opětovat. Pokud máte dojem, že kvůli covidu zapomínáme na důležité věci, mluvte o nich.
Řadu lidí také trápí dopady opatření na jejich životy. Spousta z nich se ocitá v existenční tísni, nemají dost peněz na jídlo nebo na nájem. Celá odvětví lidské činnosti před sebou mají nejistou budoucnost. Když jste celý život směřovali svou kariéru a své živobytí nějakým směrem, a najednou se to všechno boří a vůbec není jasné, co bude dál, je to hluboká, těžká rána, přes kterou je těžké vidět něco jiného.
Nemluvě o tom, že nutnost izolovat se dál od jiných lidí je sama o sobě krutou zkouškou. V úspěchu lidí jako živočišného druhu zřejmě hrála stěžejní roli schopnost spolupráce. Stovky tisíc let jsme žili v kmenových společenstvích, která pravděpodobně čítala desítky jedinců. Na tomto společenství jsme byli závislí, vyloučení z něj se rovnalo rozsudku smrti.
Riziko společenského vyloučení vnímá lidský mozek stejně intenzivně jako fyzickou bolest. Proto tolik škodí rodičovské výhrůžky jako: „Já takovou zlobivou holčičku nechci.“ Proto je pro nás tak důležité cítit přijetí. Proto děláme pod společenským tlakem i věci, se kterými vnitřně nesouhlasíme. Protože je pro nás zásadní zůstat členem naší tlupy, ať už je to motorkářský gang, klub fanoušků Slavie nebo skautský oddíl.
A proto je pro nás taky tak těžké přijmout omezení, která nás našich společenských vztahů zbavují. Ta nemožnost se s lidmi vidět osobně je pro náš společenský mozek trest.
Nemůžeme si pomoci, jakkoli racionálně si nutnost zachovávání odstupu zdůvodníme, někde hluboko — skoro víc v těle než v hlavě — jako by se občas ozval tenký hlásek „Ty vole, ty jsi provedla něco strašlivýho, ne, že už se s nikým nesmíš vídat? Co to bylo, he?“
Je to prastarý hlas, který nás varuje před rizikem vyloučení z tlupy. Další vyčerpávající videohovor je v takové situaci chabou útěchou. O tom, jaké peklo bez obejmutí a doteků zažívají ti kontaktnější z nás, ani nemluvě.
S tímhle vědomím je pak o něco snazší pochopit všechny lidi, kteří bojují proti nošení roušek i proto, že jim to dává možnost být součástí party. Notabene takové, která chodí ven a beze studu se vidí s ostatními. A bojuje za utlačované a umlčované, což jsou v jejich očích vědci, kteří si s metodikou výzkumu nelámou hlavu a plní svými teoriemi sociální sítě, když už je seriózní média do debat nezvou.
Velice sympatická úvaha, se kterou by se spontánně chtělo bezvýhradně souhlasit. - A především ten poukaz na to, jak lidsky vstřícně by se politika (respektive politikové) měla chovat k "obyčejným" lidem, ten má zcela univerzální platnost. Pokud by politika měla být skutečně v plném slova smyslu demokratickou (a nikoli lidu obecnému cizí a vzdálenou), pak by musela mít právě takovýto charakter.
Ale přes všechnu úctu k neobyčejně citlivým a vyváženým úvahám autorky na dané téma mám určité pochybnosti jestli její postoj není přece jenom až příliš chápavý, vůči lidskému naturelu až příliš optimistický.
Nemohu to ovšem ani já sám tvrdit s definitivní jistotou; ale v každém případě to co vidím v televizních záběrech z demonstrací odpůrců očkování, tak v tom spatřuji především osobní zaťatost. Převládající postoj těchto fundamentalistických odpůrců nošení ochranných roušek se jeví být nesmiřitelné: "M n ě přece nikdo nebude nic předepisovat!!"
Právě proto toto protestní hnutí velice úzce splývá se skupinami neonacistů, kteří principiálně odmítají (demokratický) stát. Je z toho všeho cítit čirý negativismus; vlastní názor, vlastní já se tu povyšuje nad zájmy celku. Přesněji řečeno: zájmy celku se tady vysloveně pohrdá, vlastní privátní zájem je postaven nade vše ostatní.
To že se k těmto protestujícím přidávají i lidé sociálně či jinak frustrující - to sice může podávat vysvětlení z psychologického či sociologického hlediska, ale v žádném případě to nemůže být ani legitimním důvodem, ani omluvou. Protože jinak by pak už bez dalšího mohla opravdu platit i věta: "Každý sociálně deprivovaný má morální právo být fašistou!"
Autorka uvádí na vysvětlení, že právě lidé sociálně deprivovaní "trpí" tím že si nemohou užívat svých obvyklých komunit. Tady se ovšem nutně staví otázka, do jaké míry každodenní návštěva hostinců patří do katalogu "základních lidských práv". A jestli právo na život (to jest: právo být nenakažen covidem) nestojí přece jenom podstatně výše.
Všeho všudy: opakuji znovu, úvahy a argumenty autorky jsou bezpochyby velice přesvědčivé, a jsou způsobilé k tomu získat alespoň určité porozumění pro jednání těchto lidí. Ale to všechno nic nemění na tom, že tito lidé svůj vlastní osobní zájem - a to neznamená nakonec nic jiného, nežli svůj vlastní egoistický zájem - staví nad zájmy celku. A že jsou dokonce bez mrknutí oka ochotni obětovat cizí životy, jenom aby si oni sami mohli užívat své ničím neomezované "svobody".
Jestli protestní hnutí (proti rouškám) nějak souvisí s neonacismem, pak by tedy nošení roušek mohlo souviset s přijetím eura a Klaus (který na tuto spojitost upozorňuje) by nemusel souviset s psychiatrií.
To je úžasné, jak to všechno do sebe zapadá! ;-) ;-) ;-)
Ještě je nutno připojit: jestliže už Pavel Rychetský cítí nutkání vyslovit se k určitým fenoménům v politice (a v zásadě i jako ústavní činitel má k tomu právo), pak je naprosto základním principem politické kultury používat v takovém případě obecných, neutrálních formulací.
Namísto tedy aby Rychetský přímo jmenoval prezidenta nebo předsedu vlády, byl by musel použít formulací typu: "Nikdy bych si nedokázal představit, že v našem demokratickém státě, za který jsme tak dlouho bojovali, budou vysoké až nejvyšší státní funkce zastávat lidé s antidemokratickým, kromě jiného xenofobním smýšlením, respektive osoby které byly osobně svázané s represivním aparátem totalitního režimu."
Takto obecně formulované názory by bylo možno i pro předsedu Ústavního soudu (snad) ještě možno považovat za únosné; nikoho by přímo nejmenoval, a přesto by si každý samozřejmě dosadil, kdo tím byl míněn.
Je to ale právě tato schopnost neosobně, všeobecně formulovaných výroků, která do české politické kultury stále ještě nenašla svou cestu.
Omlouvám se, druhý můj komentář patřil pod jiný článek. (Rychetský)
Společnosti našeho typu je podle mne imanentní neustálé formování opozičních skupin, které by se rády staly skupinami dobírajícími se vlivu a moci. Jde o něco jako startupy, ad hoc profilované, z nichž se v případě úspěchu vyčábří normální podílník podílník na slastech demokratické moci. Rozhodující bitva se nemusí konat, dovolte přirovnání, o Moskvu, jako ve 2. světové válce, ale klidně na nějaké vhodně zvolené bezvýznamné lokalitě, jako u rybníka Škaredý za Žižky. Že k takové bitvě patří spousta "práčat", jež vidíme na demonstracích, netřeba snad ani podotýkat. Taktéž, že "odmítači" jsou na rozdíl třeba od "pirátů" kondenzačním jádrem vysloveně pravicové politiky.