Česká republika se předběžně připravuje na první očkování proti covidu-19. Ministr zdravotnictví Jan Blatný (nestr. za ANO) očekává, že vakcína bude dostupná na přelomu ledna a února — tedy poté, co ji zřejmě v průběhu ledna schválí Evropská léková agentura. Podání mají hradit pojišťovny a stát k němu nikoho nechce nutit. Hlavní otázkou tak zůstává, jak motivovat dostatek lidí.

Ministr předeslal, že pokud schvalovací proces proběhne podle očekávání, „v prvních měsících nepřijdou miliony dávek, ale desítky, možná stovky tisíc.“ Čeká se na dvě vakcíny, jejichž výrobci nyní žádají o evropské povolení: látku firem Pfizer a BioNTech i americké společnosti Moderna.

Podle Blatného i dlouhodobých plánů mají mít k séru nejdříve přístup vážně nemocní a obecně ohroženější starší lidé spolu se zdravotníky akutní péče. Následuje ostatní nemocniční personál, praktičtí lékaři i učitelé. Konkrétní posloupnost chce ministr vysvětlit v pondělí. Jak přesně bude očkování probíhat, se zřejmě upřesní v ještě delším výhledu.

Látku Pfizer a BioNTech totiž nelze dostat do menších zařízení a ordinací: vyžaduje skladování v extrémním mrazu pod minus sedmdesát stupňů Celsia odpovídající zhruba „suchému ledu“, tedy pevnému oxidu uhličitému. Praktici mají mít k dispozici druhou, méně náročnou vakcínu. Možnost výběru se pro občany neplánuje: obě varianty jsou srovnatelně účinné a z laického hlediska v nich lze stěží hledat rozdíl.

Zásadním dokumentem pro nadcházející měsíce je vládní návrh zákona „o distribuci očkování proti onemocnění covid-19“. Ten se projednává ve zrychleném režimu, a v Poslanecké sněmovně tedy přeskakuje první čtení. Zatím prošel sněmovním výborem pro zdravotnictví, který předlohu doporučil schválit. Poslanci o ní mají jednat koncem týdne.

Materiál vcelku stručně vymezuje, že je vakcinace dobrovolná, bezplatná a dostupná všem pojištěncům — v praxi tedy komukoli. Pokud dávek zrovna nebude dost, určuje přednost „prioritním skupinám“. Dále dává — podobně jako u povinných druhů očkování — státu povinnost odškodného v případě větších nežádoucích účinků.

Směřujeme správným směrem, oslav se ale zatím zdržme

„Stát nahradí osobě, která se nechala očkovat, újmu způsobenou očkováním léčivým přípravkem, došlo-li následkem tohoto očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpění bolesti, ztrátě na výdělku nebo ztížení společenského uplatnění,“ píše se v návrhu.

Jedná se o jeden ze zásadních bodů, díky nimž působí vládní záměr promyšleně a důvěryhodně. Právo na kompenzace jednak ujišťuje občany, že mohou na očkování bez obav vyrazit, jednak může pomoci vůči rozličným podezřením: kdyby si vláda nemyslela, že je vakcína bezpečná, stěží by ministerstvo zdravotnictví daný bod navrhlo.

Druhým pozitivním rysem je dobrovolnost. Je cenné, že k němu vláda dospěla, aniž o tématu proběhla větší veřejná pře. Dodává totiž vakcinační akci vyšší důvěryhodnost u skeptické části populace. A je ostatně sporné, jestli by vláda vůbec dokázala Čechy k očkování přinutit, i kdyby chtěla.

Na druhou stranu nevíme, u jaké části populace se podaří vytvořit imunitu, když nepůjde o povinnost. Za cíl se pokládá odolnost u asi dvou třetin lidí. Ve střednědobém horizontu bude sice k dispozici dostatek vakcín pro celou českou populaci, o aplikaci ale nemá zájem ani její polovina. Přetrvávají obavy plynoucí z rychlého vývoje látky i obecná averze či skepse vůči očkování. Ta je dlouhodobá, ožehavá a provází ji debaty přesahující pandemickou krizi.

Část veřejnosti s různými pohnutkami i například libertariánsky laděné výstupy Ligy lidských práv zdůrazňují právo jednotlivce rozhodovat o svém zdraví a těle. Na druhé straně stojí odborníci a lidé argumentující, že imunita vůči infekčním nemocem je z podstaty nejen osobní, ale i kolektivní. Očkovaná populace sice unese (a ochrání) i jistý podíl „černých pasažérů“, aniž by se něco zásadního dělo, pokud jich ale bude příliš, začnou potíže.