Českou republiku čeká po dlouhé době první víkend s otevřenými restauracemi a dalšími službami. Průběžná data o šíření nového koronaviru setrvale čte málokdo — jaksi se počítá s tím, že je situace lepší. Ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) Ladislav Dušek ji při pravidelné tiskové konferenci s ministrem zdravotnictví Janem Blatným (nestr. za ANO) popsal jako poměrně stabilizovanou. Epidemiologický systém PES zřejmě nějakou dobu zůstane na třetím stupni z pěti.

Čísla ale zůstávají varovná a v obecné touze po uklidnění neustálého napětí zaniká řada významných témat. Rozebíráme šest z nich:

I. Možná jsme uvízli. Co udělají hospody, se neví

Podle počtů nově testovaných se zdá, že jsme zatím téměř dobrzdili — stále ale jedeme. Týdenní medián každodenních přírůstků covid-19 výrazně zpomalil pokles nad čtyřmi tisíci, což je na polevení v ostražitosti stále příliš vysoké číslo. Hodnoty z posledních dnů, oproti minulému týdnu dokonce o něco málo vyšší, se nijak netýkají aktuálního rozvolnění — přenos viru, který odrážejí, se odehrál již minulý týden.

Ve středu nemocnice hlásily 4500 pacientů s novým koronavirem, z toho asi 580 v těžkém stavu. Oproti kulminaci vlny v prvním listopadovém týdnu jde o významný pokles, stále jsme ale na číslech srovnatelných se začátkem druhé poloviny října. Počet zemřelých za den se drží u stovky. Testujeme poměrně málo: v týdenním mediánu při započtení víkendu ani ne dvacet tisíc lidí denně.

Přetrvávající více než pětinový podíl pozitivních můžeme v lepším případě přisuzovat většímu zastoupení lidí se symptomy, jež vyslali na testy praktičtí lékaři. V horším případě nám část nakažených propadává sítem. To by znamenalo, že o reálné situaci máme nadále jen hrubou představu. Každopádně se nacházíme v nejistotě, přestože nastala alespoň dílčí stabilizace.

Vývoj odpovídá našim predikcím z konce října, jež varovaly před přílišným optimismem. Ve zkratce: tím, že se omezení zaváděla v době nejprudšího růstu salámovou metodou a vláda se neodhodlala například zasáhnout do provozu větších firem, nezabrzdili jsme dost rychle. Není to ale pouze důsledek vládního postupu, nýbrž také skutečnosti, že část lidí z nejrůznějších důvodů opatření nechápala či porušovala. Co se dalo udělat jinak, je ale nyní víceméně lhostejné.

Důležitější je, co se stane. Zde záleží na efektu dílčího rozvolnění, který se projeví se zhruba desetidenním odstupem: tedy začátkem přespříštího týdne. Předpovědi se liší. Nemusí se změnit nic, a udržíme se tedy na stávajícím nikoli dobrém, ale ani katastrofickém stavu velmi pomalého poklesu.

Může nastat vlna odpovědnosti a zájmu o testování. Nebo postupná eskalace, jež vzhledem k vánočním svátkům a Silvestru vybuchne v lednu. Nevíme.

Navzdory rizikům je bezpředmětné, zda bylo dílčí rozvolnění správné. Únava a frustrace napříč společností dosáhla neudržitelných rozměrů. Otevřeně řečeno: žádné po všech stránkách příznivé scénáře již delší dobu neexistují. Na nějakou dobu se musíme naučit žít s vysokou mírou nejistoty.

II. Úmrtnost říká: fráze „zemřeli s covidem“ je absurdní drzost

Zatímco v minulých měsících jsme museli strpět nejapné debaty o tom, zda se umírá „s covid-19“, nebo „na covid-19“, nyní se nejistotou trápit nebudeme. Data o zemřelých jsou jednoznačnější. Ona pověstná skupina lidí, kteří zemřeli na něco nesouvisejícího s pandemií, ale jsou ve statistikách zahrnuti, činila v prvním pololetí roku 2020 necelou desetinu.

Ministerstvo zdravotnictví a ÚZIS na základě analýzy z daného období konstatuje, že covid-19 coby primární příčina úmrtí figuroval u sedmadvaceti procent vzorku, u devatenácti procent činil výlučný důvod. Zbytek, tedy zhruba dvě třetiny, činí lidé s covid-19 i vážnými chronickými problémy: ischemickou chorobou srdeční, diabetem či poruchami srdečního rytmu. U těch je přesnější určení velmi nesnadné, virus zde ale sehrál nepopiratelnou roli.

Výsledky za druhé pololetí nejsou kompletní. Data zatím zahrnují ještě více úmrtí v přímém důsledku covid-19, šestatřicet procent. Kromě určování příčiny smrti u jednotlivců máme také údaje o celkové úmrtnosti. Je zjevné, že se do nich covid-19 promítá. Ať již přímo skrze oběti či takzvanou nadměrnou úmrtnost zahrnující i zemřelé v důsledku odkládané neakutní péče, izolace a podobně.

Zatím poslední veřejné údaje Českého statistického úřadu končí třiačtyřicátým týdnem 2020, tedy závěrem října. V sedmi dnech zemřelo 3569 lidí, dlouhodobý týdenní průměr se pohybuje kolem dvou tisíc. Z grafu níže vidíme, že se jedná o extrémní hodnotu, která nesnese srovnání ani s někdy zmiňovaným březnem 2018. Tehdejší výkyv z průměru byl oproti současnému asi třetinový, neboť na začátku roku umírá více lidí vždy.

Doplnění dat o začátek listopadu zřejmě přinese další růst. Tehdy totiž covid-19 řádil ještě více. Že odchylka není náhodná, naznačují i statistiky podle demografických skupin. Zatímco většiny populace se změna příliš nedotkla, u osob nad pětaosmdesát let je nárůst úmrtnosti enormní. Vidíme, že nynější křivka časově nekopíruje růst, jež se pravidelně odehraje na konci roku, ale vyráží mnohem dříve. Navíc se vymyká měřítkem.

Uvádí se, že do letoška držely chmurný rekord v počtech mrtvých Vánoce 1995 provázené silnou chřipkovou epidemií. Přelom letošního října a listopadu je nechá za sebou: a to navzdory preventivním opatřením, zvýšené hygieně i obezřetnosti. To, co vidíme v datech, je otřesné. Celkový počet smrtí v souvislosti s covid-19, 8641, se i při odečtení oné desetiny „s covidem“ vzpírá pojmenování.

III. Pes, psík a psíček

PES funguje plošně a celorepublikové rizikové skóre se delší dobu drží těsně pod hranicí třetího a čtvrtého stupně pohotovosti, na sedmapadesáti ze sta. Podle krajů a okresů se ale liší. Část z nich v čele s Libereckem by samostatně spadalo do čtvrtého, červeného stupně (či, chcete-li, vrčícího psa). Nejlépe je na tom naopak Praha následovaná Jihomoravským a Plzeňským krajem.

Pražská situace je osobitá. Město se poměrně dlouho mohlo chlubit výrazně lepšími čísly než zbytek země, zřejmě kvůli relativně důslednějšímu dodržování protipandemických opatření, rozšíření práce z domova v technicky pokročilých firmách či dostupnosti testování. Podíl pozitivních testů zde snižovala vysoká míra samoplátců s nadprůměrně zastoupenými cizinci.

Nyní se premiantovi trochu přestává dařit. Počty každodenních přírůstků covid-19 jsou po lepším minulém týdnu opět nad čtyřmi sty. Vzestup není dramatický, přesto jej nelze přehlédnout. Jak je vidět z vizualizace na portálu ministerstva zdravotnictví, nákaza se tu od začátku nynější vlny týká hlavně některých čtvrtí v čele s Prahou 6 a 4, tedy například Dejvic, Střešovic, Nuslí, Braníku, Krče.

Odlišnost rizikového skóre podle celé země, krajů a okresů je poněkud neintuitivní. Pro každou územní jednotku se počítá zvlášť, a například hodnota platná pro kraj tedy nemusí odpovídat průměru hodnoty podřazených okresů. Místní rozdíly až po okresy lze přehledně sledovat přímo ve výstupech PES.

IV. Antigenní testy nastupují, snad splní očekávání

Ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) nedávno uvedl, že od 18. prosince mají mít všichni občané možnost bezplatně podstoupit antigenní test. Metoda se již nyní užívá v pobytových sociálních službách, od pátku k ní mají slíbený přístup i učitelé.

Obecně řečeno je trochu méně přesná než PCR testy, pro plošné užití ale stačí — mimo jiné proto, že vyhodnocení je podstatně rychlejší a snazší. Pozitivní výsledky antigenů se mají kontrolovat skrze PCR, zpravidla se tak i děje.

Nynější rozšíření na učitele, jež má alespoň teoreticky disponovat kapacitou pro zvládnutí všech 170 tisíc českých pedagogů, vyjde na asi 70 milionů ze zdravotního pojištění. Záměr je vzhledem k pootevírání škol rozumný, naráží ale na očekávatelné limity.

Prvním je logistika: učitelé z menších obcí to mají k odběrům daleko. A přestože by je ředitelé měli pustit i v rámci pracovní doby, reálně to tak snadné nebude.

Z logiky věci mohou virus nevědomky přenášet spíše asymptomatičtí žáci než učitelé. Plošné antigenní testy školáků by ale narazily na stěží překonatelná úskalí — tím spíše, když vidíme, jak je složité zajistit testování alespoň například pro ty, kteří chtějí jít na návštěvu do domova seniorů.

Do skutečně plošného testování se mají kromě běžných odběrových stanovišť zapojit i hasiči, praktičtí lékaři a zubaři. Především u stomatologů je ale sporné, jak by jejich působení mělo vypadat. Pokud by se přesto podařilo, podle Hamáčka se mohou vzorky odebírat až na tisíci míst. Nadále platí, že účast občanů bude dobrovolná a hrazená pojištěním.

Vládní strategie je rozumná, lze jí ovšem jako obvykle vytknout to, že mohla a měla přijít dříve. Musí se na ni napojit dořešení systému trasování kontaktů nakažených, kterému se jednak lidé vyhýbají, jednak má své limity.

Na ty soustavně upozorňuje Centrum pro modelovaní biologických a společenských procesů. V základu je ale dostupné testování základním a nezbytným opatřením. Nyní jej nemáme, jak ostatně ukazují data o obrovském počtu netestovaných lidí s podezřením na covid-19.

V. Prodlužování nouzového stavu je úmorný rituál bez alternativy

Premiér Andrej Babiš (ANO) ve středu avizoval, že požádá Poslaneckou sněmovnu o další prodloužení nouzového stavu: opět o maximálních třicet dní. Nyní platí do půlnoci 12. prosince. Vláda nemá příliš na výběr, legislativní alternativa neexistuje. Poslední pokus o její vytvoření představovala kritikou rozdrcená novela, jež by přesunula extrémní pravomoci na hlavního hygienika, toho času Jarmilu Rážovou.

Jednání o nouzovém stavu již představuje zvláštní rituál. Trvá mnoho hodin, část vlády zpravidla chybí kvůli jinému zasedání či tiskovým konferencím. Opozice kritizuje zmatky a nespravedlnosti stávajícího vládního postupu, ale opakuje, že závažnost situace nepopírá.

Naprostá většina politiků chápe, že pokud skončí nouzový stav, přestanou platit protipandemická opatření, což se může rovnat katastrofě. V nepřehledné změti variant nakonec zvítězí jedna kompromisní.

Do hlasování vnáší prvek nepředvídatelnosti KSČM. Od jara jsme viděli, že může na délku nouzového stavu změnit názor, případně jak část komunistů svými hlasy potopí vládní návrh a vybere jiný.

Zvláštní hra vždy skončila kratším prodloužením, než jaké si přála vláda, ale delším, než by chtěla pravicová opozice. Pragmaticky to lze pokládat za přijatelné, morální hledisko je samozřejmě diskutabilní.

Žádalo by si značné neodpovědnosti, aby rovnováha padla a nouzový stav se k obecnému překvapení neschválil. Zde můžeme dát za pravdu Janu Hamáčkovi, podle kterého všichni spoléhají, že prodloužení nakonec „někdo“ odhlasuje.

Z dlouhodobého hlediska je to ale těžko přijatelné. Možnost opuštění nouzového stavu má přinést „nultý“ stupeň PES vyžádaný poslanci. Ten bude popisovat víceméně normální stav: tedy bez opatření vyžadujících mimořádné pravomoci vlády.

VI. Rámec pro očkování prošel Sněmovnou

Očkování jsme se v Deníku Referendum věnovali nedávno. Zřejmé je, že přichází dříve, než se obecně čekalo. Začíná s ním — byť nikoli beze sporů — Velká Británie, v dohledné době má následovat zbytek Evropy.

Sněmovna nyní schválila zákon vymezující klíčová pravidla. Pokud předlohu schválí i Senát a podepíše prezident, vakcinace bude hrazená pojišťovnami, dobrovolná a s právem na odškodnění v případě vážných vedlejších účinků.

Navzdory obavám části společnosti je zjevné, že s podmínkou dobrovolnosti panuje poměrně široká politická shoda. Mají-li se ale ve střednědobém horizontu proočkovat dvě třetiny populace, jak chce ministr Blatný a jak si žádá logika šíření viru, vládu čeká další práce. Zajímavé bude sledovat informační kampaň, kterou má v blízké době spustit firma objednaná ministerstvem zdravotnictví.

Může se strhnout veřejný spor o případné zvýhodnění očkovaných lidí například skrze výjimky z protipandemických omezení či snazší cestování přes hranice. Panuje právní, politická i etická nejistota.

Nacionalisté z SPD a JAP (tedy ex-SPD) jsou nejpodezíravější — což odpovídá politické profilaci nemalé části nejzapálenějších odpůrců „roušek“. Debatu o zákoně v podstatě technickém tak provázely bizarnosti včetně přirovnávání vakcinace ke znásilnění a možných rozdílů práv (ne)očkovaných k fašismu či označování Židů hvězdami. Národovci si připsali jediný úspěch: rozparádili i obvykle stoického ministra zdravotnictví.

Nakolik averze vůči vakcínám překračuje antirouškové ghetto, uvidíme v následujících měsících. Z dostupných údajů lze říci, že u žádného z nejnadějnějších očkování není důvod očekávat větší rizika. Přesvědčování Čechů ale bohužel nestojí pouze na expertech, nýbrž hlavně na politicích v čele s vládou.

Připomeňme, že český pokus o sérum právě skončil. „Byla vyvinuta vakcína schopná vytvořit imunitní odpověď u myšího modelu,“ konstatoval Blatný s tím, že se splnil úkol dané vývojové fáze. Ta přišla na 4,3 milionu korun.

Pokud jsme nic většího nečekali, jde o slušný výsledek. Alespoň víme, že máme vědecký tým schopný podobné práce. Neúměrné byly pouze počáteční řeči představitelů ANO o vakcinační samostatnosti České republiky.