Hnutí Starostové a nezávislí nepřivedlo do vysoké politiky jen dva nesporné politické talenty, jimiž jsou Vít Rakušan a Jan Farský, ale svého času také Alenu Hanákovu, která necelá dva roky zastávala ve vládě Petra Nečase post ministryně kultury.

Někdejší starostka města Vizovice se do obecného povědomí nezapsala prosazením opatření, jež by pomohla zdejší strádající kultuře, ale neschopností srozumitelně vysvětlit odvolání tehdejšího ředitele Národního divadla Ondřeje Černého.

Když se Hanáková před osmi lety v České televizi pokoušela dát odpověď na otázku, proč se Černého zbavila, devětadvacetkrát se uchýlila k argumentu „chybně nastavených procesů“. Víc z ní moderátorka Událostí, komentářů Daniela Drtinová nevypáčila.

Politička za své vystoupení sklidila kritiku ze všech stran, od premiéra, přes partajní kolegy až po zástupce kulturní obce. „Myslel jsem, že po Vítězslavu Jandákovi a Jiřím Besserovi nemůže přijít horší pohroma, mýlil jsem se,“ povzdechl si tenkrát teatrolog Vladimír Just.

Jakkoliv se lze při vzpomínce na Hanákové působení v Nositckém paláci pousmát, jedno je jí třeba přiznat: Správně nastavené procesy jsou v politickém provozu nesmírně důležité. Bez nich se totiž vše hroutí, což můžeme sledovat dnes a denně.

Procesy ochrání i nemehla

Kdyby se kabinet Andreje Babiše nezpěčoval dodržovat zaběhnuté postupy pro tvorbu politických rozhodnutí, nikdy bychom nebyli svědky toho, že při snaze zmírnit šíření koronaviru zakáže třeba čepovat v hospodách pivo nebo omezí volný pohyb osob a současně ponechá otevřené obchody.

Vysvětlovat si absurdní — a stále se měnící — krizová opatření toliko tím, že nám — navzdory předvolebním slibům — vládnou nemehla, není dostatečné. I nemehla, mezi něž premiér nade vší pochybnost patří, totiž mohou „správně nastavené procesy“ ochránit před blamáží.

Ustálená pravidla ke smůle nás všech ovšem nejvyšší představitelé státu nedodržují. Schůze kabinetu v jejich podání neslouží k přijímání konečných rozhodnutí, ale bez nadsázky k faktickému sepisování všemožných zákazů a omezení, na což však nemají jak dostatek prostoru, tak erudici.

Ministři přicházejí do Strakovy akademie s rozličnými představami o tom, co dnes zavřou, nebo nechají otevřené, hodiny se spolu baví, následně to hodí na papír, jednomyslně odmávají a výsledek připomíná pokus pejska a kočičky upéct si k svátku dort.

Vyhnout se nezamýšleným důsledkům přijímaných krizových opatření přitom není nikterak náročné. Zcela by postačilo, kdyby si kabinet vzpomněl, že v nedávných politických dobách existoval nástroj, jemuž se říkalo mezirezortní připomínkové řízení.

To ve zkratce funguje tak, že úředníci z jednoho ministerstva sepíšou návrh, ti z ostatních rezortů si jej přečtou, upozorní na chyby, opraví nepřesnosti, připojí poznámky a vrátí jej zpět k dopracování. Ministři mají následně relativně snazší práci, a to rozhodnout, zda návrh v předložené podobě schválí, či zamítnou.

Čas od času se samozřejmě i na jednání vlády hlasuje o několika variantách toho samého materiálu, ale nemělo by se stávat, aby ministři přímo na místě rozsáhle přepisovali jednotlivá ustanovení a hráli si na legislativce.

Argument, že na ping pong mezi úřady není s ohledem na mimořádné okolnosti dostatek prostoru, neobstojí. Opatření lze prostudovat, opoznámkovat a upravit během pár hodin. A ty můžeme v boji s epidemií zcela jistě postrádat.

Kdyby nám v těchto těžkých časech vládli skuteční politici, kteří znají a respektují řemeslo, s největší pravděpodobností bychom pandemii čelili úspěšněji. Snad si to lidé zapamatují a v příštích volbách neskočí na lep nějakým novým nepolitikům s báchorkami o řízení země schopnými odborníky.