Ano, už je hůř. Bez ohledu na řeči o chřipečce i mudrování o tom, zda se umírá s covid-19 či na covid-19, bez ohledu na naše individuální představy o vládě, virech, světě či řepce olejce jsme uvnitř katastrofy. Ptáme-li se vlády, jejíž předseda svého času převzal za vývoj osobní odpovědnost, příčinu se nedozvíme. Ačkoli ze zpětné analýzy dat i dalších informací je zřejmé, že ti, kteří měli jednat, nejednali, od chronicky neschopného manažera, který řídící stát, jsme slyšeli jiné vysvětlení.

„V březnu někdo přišel s tím matematickým modelem a v srpnu někdo, sice byl to ten samý člověk, ale už přišel v nějakém čase. A ti, kteří měli přijít, nepřišli.“ Tajemnou větu premiéra Andreje Babiše (ANO) z krizové tiskovky, jež proběhla minulé pondělí, si stojí za to připomínat znovu a znovu. A to nejen proto, že je ještě bizarnější než svého času vyhlášené „motýle“, nýbrž proto, že dnes už víme, co jí předseda vlády vlastně chtěl říct.

Člověk s čarovným modelem je podle zjištění novinářů Michala Kubala a Vojtěcha Gibiše ředitel pojišťovny Direct Pavel Řehák. Muž, který sice není epidemiolog ani věštec, ale umí počítat a začátkem března si sestavil excelovou tabulku s propočty možného šíření SARS-Cov-2 v České republice. Učinil tak v době, kdy tu téměř nikdo neznal problém exponenciální tendence nákazy a lidé větřící nebezpečí — včetně mě — teprve začínali biflovat složitou problematiku virů a epidemií.

Může se zdát šokující, že za přijetím březnových razantních opatření stojí poznatky jistě velmi schopného, ale vlastně náhodného člověka, který se zkrátka zná s někdejším náměstkem ministra zdravotnictví. Pravda je ovšem taková, že na jaře predikce a funkční modely vlastně neexistovaly. Stejně tak nebyl realistický plán, jak přenastavit síť hygienických stanic z běžné pomalé agendy na sledování rychle se šířícího respiračního onemocnění.

Systém

Stát blížícímu se přívalu čelil nepřipraven. Bez ohledu na tehdejší úspěch vidíme, nakolik byla obecná představa, že instituce fungují spolehlivě a bez prodlev, zcestná. Podobně jako v jiných oblastech zde pandemie odhalila, že mnohé struktury, jež vnímáme jako spolehlivé, fakticky fungují jen díky tomu, že se nic výjimečného neděje.

Povaha stávající krize je biologická a její vývoj závisí na tom nejpřirozenějším — obyčejném chování lidí ve hmotném světě — nikoli nutně na tom, co se děje v institucích a různých byrokratických aparátech. Ty máme sklon chápat jako záruku organizovanosti. Nevnímáme přitom, jak snadno se státní i vládní aparát může izolovat od reality ve vlastním světě papírových pravidel či systémů, které fungují jen ve formálním rámci.

Takový odklon od skutečnosti jsme viděli v opakovaném ujišťování vlády i dalších činitelů o tom, že takzvaná chytrá karanténa funguje. Přestože v původně avizovaném rozsahu nefungovala nikdy. Zda stát funkční a dostatečně silnou protipandemickou infrastrukturu vůbec mohl spustit, je otázkou, již v dubnu ale bylo jasné, že žádný skutečně revoluční nástroj v rukávu nemá a mít nebude.

Po celou dobu v prvé řadě záleželo na ohleduplnosti a obezřetnosti nás všech. Ta fungovala na jaře, posléze ji ale podlomilo jak vytoužené letní uvolnění, tak sabotáž ze strany vlády. Namísto aby lídři přiznali, že se jejich jarní tvrzení o chytré karanténě a kontrole situace minuly se skutečností i reálnými kapacitami patřičných orgánů, opakovaně tvrdili, jak máme všechno za sebou.

Vláda

V tom spočívá jejich největší chyba. Vzhledem k samotné povaze státního aparátu nový koronavirus průběžnými opatřeními pravděpodobně nešlo dobře uřídit. Jistě ale šlo občany férově varovat a přiznat, že je zkrátka žádná instituce plně neochrání. Největší podraz utrpěli ti, kteří vládě věřili, nedotčená ale nezůstala ani ona velká část populace, jež je sice poněkud skeptická, chová ale instinktivní (a bohužel ne zcela podloženou) víru, že výsledkem placení daní je jakýsi stroj na kompetentní řešení všeho.

Podobně ošklivé probuzení do reality, kde klíčové systémy nejsou schopné odpovědět na existenční hrozbu, jsme zažili ve vztahu k ekonomice. Onen trh, který nás zásobuje relativním blahobytem, i naše účast na něm, jíž věnujeme velikou část života, nedokáže reagovat ani na základní otázku: jak máme dodržovat prevenci, když si musíme zachovat příjem a je přitom statisticky zřejmé, že kdo chodí do práce, má zhruba dvaapůlkrát více kontaktů než ten, kdo je doma?

Nynější tragédie ukazuje nejen na donebevolající pochybení Babišova kabinetu, ale i širší systémové problémy. Prozatímním výstupem s největší pravděpodobností bude, že se státní struktury skrze rozhodnutí vlády uchýlí k technicky snadnému, byť lidsky extrémně náročnému řešení — uzavření prakticky všeho podobně jako na jaře. To ale nemůže trvat na věky a půjde jen o přidušení požáru, nikoli o řešení jeho příčin. Co tedy dál?

Občané

Vzhledem k fyzické povaze nákazy a limitům byrokratických struktur lze zopakovat větu z dubnového článku: „Stále platí, že hlavní sílu pro nastalé potíže nám dává — kromě zdravotnického systému — něco mnohem prostšího: osobní i kolektivní odpovědnost a mezilidská solidarita.“ Jakákoli vládní opatření jsou k ničemu, pokud se lidé nebudou chovat ohleduplně a s vědomím, že nastalý průšvih je z podstaty kolektivní.

To zahrnuje jak slušnost a vzájemnou péči, tak vytvoření alespoň základní společenské sounáležitosti. Nejen na rovině osobní, ale především systémové: je nepřijatelné, aby preventivní opatření mohla dodržovat jen ta část populace, jíž zaměstnavatel povolí home office, zatímco bezpočet dalších lidí bude sebe i ostatní vystavovat riziku jen proto, že jinak nedokáže zaplatit nájem a účty. Pokud naše politické a ekonomické uspořádání nedokáže přinést řešení, je nejen lidsky pochybné, ale doslova životu nebezpečné.

Úlohou vlády v této chvíli je tedy nyní předně to, aby tuto obecnou solidaritu maximálně podporovala. Jak způsobem vlastní komunikace, tak nastavováním takových pravidel, jež budou společnému boji s epidemii co nejméně překážet.