Hladové prase, vysoké stropy a plukovníkovy výmluvy
Jan GruberV každé slušné zemi by politik porušující zdravotnická opatření, zvlášť v době pandemie, sám odstoupil z úřadu. Ne tak v České republice. Arogance moci tu má tuhý kořínek. A bude hůř. Koronavirovou krizi může brzy doplnit i ta ústavní.
Ministr zdravotnictví Roman Prymula byl bulvárním deníkem Blesk přistižen na schůzce s předsedou poslaneckého klubu politického hnutí ANO Jaroslavem Faltýnkem. Sešli se v jedné vyšehradské restauraci, která měla být v souladu s nařízeními kvůli pandemii koronaviru uzavřená, a při odchodu z ní ani jeden neměl nasazenou roušku. Premiér Andrej Babiš jej vzápětí vyzval k rezignaci s tím, že pokud tak neučiní, z vlády jej odvolá. A Faltýnkovi vzkázal, aby opustil pozici stranického místopředsedy.
Ministerskému předsedovi, jenž dnes a denně obviňuje občany České republiky z porušování platných opatření, ostatně nezbylo nic jiného, pokud by nechtěl ztratit i ty zbytky důvěry, které veřejnost k jeho kabinetu chová. „Musíme jít příkladem. Taková chyba se nedá omluvit. Nemůžeme kázat vodu a pít víno. Myslím, že právě ministr zdravotnictví by měl jít příkladem,“ prohlásil Babiš na mimořádné tiskové konferenci.
Škody ovšem byly již napáchány a případná výměna ministra na tom nic nezmění. Nejedná se totiž o ojedinělý příklad arogance moci, jehož jsme byli v poslední době svědky.
Máme zaděláno na ústavní krizi?
Stačí si vzpomenout na zabijačku, kterou si v Osvětimanech pro sebe a dalších pět přátel v rozporu s platnými omezeními na jaře uspořádal hradní kancléř Vratislav Mynář. A také na to, jak porušování pravidel omlouval jeho přímý nadřízený Miloš Zeman, prezident dolních deseti milionů. Prase prý nemělo co žrát a brzo by beztak umřelo hlady.
Otázky, zda mocní skutečně dodržují opatření, jimiž se musíme řídit i my ostatní, vzbuzuje i případ ministra vnitra Jana Hamáčka, který se od svého kolegy, ministra zemědělství Miroslava Tomana nakazil koronavirem na jednání stranických špiček v Lidovém domě. Proč členové kabinetu nevyužili videokonferenci, aby omezili rizikové kontakty, jak doporučují? Dodržovali během diskuse dvoumetrové rozestupy? A měli po celou dobu nasazené roušky?
Máslo na hlavě má přitom i premiér. Ten po zářijovém setkání s hlavní hygieničkou Jarmilou Rážovou, která byla následně pozitivně testována na koronavirus, nenastoupil do povinné desetidenní karantény. Výjimku z obecných pravidel, již posvětila i ředitelka Hygienické stanice hlavního města Prahy Zdeňka Jágrová, Babiš zdůvodňoval tím, že od Rážové seděl alespoň čtyři metry daleko, používal respirátor a v místnost, jež má vysoké stopy, se větralo.
Pokud tedy dnes lídr politického hnutí ANO hovoří o tom, že vysocí představitelé státu by měli jít svým chováním příkladem ostatním, jako obvykle zapomíná, že on sám se tak nechoval. Kdyby dbal svých slov, již dva měsíce není premiérem, což by Českou republiku zřejmě zachránilo před katastrofou, do níž ji svou neschopností řádně spravovat stát zahnal. Jeho včasná rezignace by totiž skutečně zachránila „tisíce mrtvých“, o nichž na jaře mluvil.
Skutečnost, že Prymula z úřadu dobrovolně odejít nechce a vymlouvá se jako malý kluk, jen dokresluje celkový úpadek politické kultury v zemi. A jestli si prezident stejně jako loni v létě umane, že ministra z funkce neodvolá, což ostatně již naznačil, máme vedle probíhající zdravotní krize zaděláno i na krizi vládní, respektive ústavní. Nadějí proto zůstává leda to, že sněmovní volby se uskuteční za méně než rok. Do té doby je třeba vydržet, mocným navzdory.
"BLESKOVÝ RYTMUS ŽIVOTA"
Roušku se snažím důsledně používat, jsem přesvědčen o tom, že je to účinný prostředek ke snížení pravděpodobnosti přenosu nákazy z člověka na člověka.
Kdybych vyšel před půlnocí z domu na ulici, je docela dost pravděpodobné, že bych ji neměl.
Nemyslím si, že výměna ministra zdravotnictví může v situaci nastávájícího přetížení zdravotního systému být prospěšná, tedy být v obecném zájmu. Spíše naopak.
Považuji tuhle bulvarizaci veřejného života a politiky za neštěstí. Atmosféra veřejného lynče formuje lidi do tupého stáda, přispívá k růstu slepé nenávisti a připomíná tedy metody komunistického tisku padesátých let.