Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (nestr. za ANO) rezignoval na funkci lidského hromosvodu, oficiálně označovaného za ministra zdravotnictví. Učinil tak ve chvíli, kdy Česká republika zažívá bezprecedentní nárůst případů covid-19 a stojí na pokraji tragédie. Úřad od úterka převezme epidemiolog Roman Prymula, který se dostal do středu obecného zájmu už při jarních preventivních opatřeních. 

Vojtěch odsloužil téměř tři roky, na české poměry velmi dlouhou dobu. Coby absolventa práv a mediálních studií, který si teprve před dvěma lety dodělal titul ze zdravotnické správy, jej pandemie zatížila až absurdní mírou odpovědnosti. Od března proto bylo patrné, že se pro něj pozice stává neudržitelnou.

„Byl znechucený politikou a médii a rozhodl se odejít,“ přispěchal s vysvětlením Vojtěchova odchodu premiér Andrej Babiš (ANO) a v podobně sladkobolném tónu pokračoval i na pondělní tiskové konferenci. Že by zapomněl, jak očividně slabého ministra sám veřejně ponižoval a komplikoval mu práci ve chvíli, kdy se úsilí ministerstva zdravotnictví odklánělo od premiérovy priority, bezohledného politického marketingu?

Ani omylem. Vojtěch měl jasnou funkci: nést antipatie vzbuzované nošením roušek a dalšími preventivními opatřeními, jakož i případným nezvládnutím pandemie. „Byl napadán ze všech stran. Jelikož je slušný, tak se málo bránil,“ politoval exministra na tiskové konferenci s nevídaným cynismem ten stejný Babiš, který za Vojtěchovým odchodem s nejvyšší pravděpodobností tak či onak stojí.

ANO v úzkých

Buď exministra přímo „odešel“, protože je necelé dva týdny před krajskými i senátními volbami, koráb ANO se zmítá vlivem úděsného vládního selhání i chaosu při potlačování nového koronaviru a někdo musí přes palubu, nebo Vojtěch opravdu rezignoval, protože toho zkrátka měl dost. Stěží by se mu dalo divit: situace je bídná a pozice ministra zdravotnictví, který je naprosto závislý na premiérovi, ale současně nese odpovědnost za chyby celého kabinetu, pravděpodobně představuje peklo na zemi.

Vojtěchovi se paradoxně pošklebuje i ČSSD, která v tomto ponižovaném obětním beránku konečně našla adekvátního protivníka. Není náhodou, že se exministr objevuje v sociálnědemokratické kampani jako příklad bezmoci a chaosu, zatímco maják v podobě červeného svetru Jana Hamáčka září do dáli, aby provedl lid tmou a beznadějí. Vojtěch byl dokonalá oběť kohokoli, neboť se nikdy nepostavil na přesvědčivý odpor.

Vojtěch?

Kopance, které dostává, si přitom mnohdy nezasloužil. Jistě, působil zmatky a zaštítil mnohá rozhodnutí včetně pochybných nákupů ochranných pomůcek, ale za to hlavní — současný pandemický průšvih — Vojtěch tak úplně nemůže. V druhé polovině srpna se postavil za návrhy na zpřísnění preventivních opatření, které kvůli pobouření části voličů následně velmi příznačně zařízl premiér.

Rezort zdravotnictví na jaře sice opakovaně pochybil. Jak právní nevyladěností svých opatření, tak nemístným zveličováním vlivu nikdy nedotažené „chytré karantény“. Ale to, že katastrofa nenastala už tehdy, je do velké míry i jeho zásluha. Řada věcí se dala udělat lépe, ale i daleko hůře. Vojtěch nezpůsobil žádné tragické selhání.

Ne, Babiš!

To ale neplatí o vládě jako takové. Bídná epidemiologická situace dnešních (a hlavně příštích) dnů je výsledkem složité a mnohdy nezřetelné příčinné souvislosti táhnoucí se až kamsi do hloubi března. Tehdy se prokázalo, že nebezpečím pro Českou republiku není to, že Vojtěch nepůsobí přesvědčivě a kdysi zpíval obskurní písně, ale předně to, že má zoufale neschopného šéfa.

„Jako premiér země samozřejmě osobně odpovídám za všechna krizová opatření. A beru na sebe plnou politickou odpovědnost,“ prohlásil Babiš v březnovém státnickém projevu, který jeho PR tým zřejmě vykradl od Angely Merkelové. V rámci této „osobní odpovědnosti“ ukázal, že sice možná chce „řídit stát jako firmu“, současně ale účinné řízení sabotuje výmluvami, trumpovským plkáním a neurotickou neschopností delegovat úkoly doprovozenou výbornou schopností delegovat odpovědnost za veškeré chyby.

Toho všeho si ale nyní začíná všímat stále více lidí. Vojtěchův odchod proto zapadá do konce jedné éry vládnoucího ANO. Připomeňme, že když exministr v první Babišově vládě začínal, seděl tam například s Robertem Pelikánem a dalšími lidmi, kteří svými kompetencemi — ať již vědomě, či ne — premiérovu šarádu nepolitické politiky, v níž se nekecá, ale maká, účinně podpírali.

Tehdejší situace byla pro Babiše nesrovnatelně příznivější než letošek, kdy se musí věnovat stále upachtěnější krizové komunikaci a hovořit k populaci, již setrvalé zmatky ve spojení s narůstající ekonomickou nejistotou dopalují stále více a více. Obraz makající technokracie popraskal a pokud se nepodaří zkrotit zběsilou pandemickou křivku, hrozí se zcela roztříštit.

Nástup kompetentního Prymuly může vládě pomoci. Záleží ovšem, jak na objektivní situaci, tak na tom, zda epidemiolog naváže na Vojtěchovu pozici bezmocného hromosvodu. V ideálním případě není z nové funkce nadšený a uvědomuje si, že se může stát soumarem táhnoucím zemi z krize. Soumarem, který bude v případě neúspěchu muset snášet rány i za cizí pochybení. Měl by také přesvědčivě vyvrátit spekulace, jež vyvolává jeho nová živnost na výrobu zdravotnického materiálu. Jeho motivace a plány ale zatím neznáme.

V nejhorším scénáři Prymula pouze na čas podepře hroutící se představu o kompetentnosti Babišova vedení, aniž by se objektivně něco změnilo. Sázky jsou každopádně vysoké. Do voleb zbývá jedenáct dní a počet mrtvých s covid-19 nově překročil pětistovku.