O novém koronaviru, který již připravil o život přinejmenším 180 tisíc lidí, miliony dalších o práci a příjmy, v řadě zemí nekompromisně zavedl de facto domácí vzdělávání, podnítil domácí násilí, deprese a genderové nerovnosti, likviduje některá průmyslová a ekonomická odvětví jako domečky z karet a vůbec proměnil bezprecedentním způsobem naše životy, se toho bohužel stále více neví, nežli ví. To je základní bod, od nějž by se měly odvíjet všechny následující diskuze.

Studie zveřejněná v časopise Science modelovala dynamiku přenosu nákazy za různých podmínek — v různých ročních obdobích a za různých úrovní budování imunity vůči novému koronaviru. Žádné dobré zprávy vědcům z modelů bohužel nevycházejí.

Naopak varují, že po první vlně epidemie — a za předpokladu rozvolnění karanténních opatření — lze očekávat silnější vlnu epidemie letos v zimě. „Opatření jako jsou navýšení kapacity intenzivní péče a efektivní léčba, podpoří přínos přerušovaných karantén a fyzických distancí, rovněž urychlí budování kolektivní imunity,“ píší. Dále dodávají, že potřebujeme probádat, jak dlouho vlastně lidský organizmus vydrží imunní vůči nemoci Covid-19 poté, co prodělá nákazu.

I tak ale jejich výzkum dospívá k závěru, že nákaza se může vyskytovat až do roku 2024. Ještě čtyři roky. Epidemie na území České republiky přitom probíhá teprve sedmým týdnem. Musíme mít na paměti, že v historii žádná pandemie netrvala méně než několik let. Ani jednadvacáté století nemá proč být výjimkou.

Sedíme v záchranném člunu a nevíme, jak plout k pevnině

V lednu a únoru jsme sledovali v médiích dramata odehrávající se v Číně a posléze v Itálii. Pak přišla na řadu Británie a New York. Mnozí čekali, že něco podobného se odehraje také u nás. Naším územím ale epidemie prozatím prochází v relativním klidu.

Evidence případů hlásí něco přes dvě stě úmrtí. Nikde zatím nechyběla lůžka intenzivní péče. Neumírají a nekolabují zdravotníci.

Počáteční strach a respekt z pandemie tudíž eroduje a lidé — laici ale i někteří lékaři, nedávno například senátor Jan Žaloudík (ČSSD) či skupina jedenácti lékařů Karlovy univerzity — volají po uvolnění poměrů a návratu k normálu.

Co to ale znamená? Respektive, co to může způsobit? Světová zdravotnická organizace 20. dubna varovala státy, že uvolnění restrikcí neznačí v žádném případě konec epidemie. „Její ukončení bude vyžadovat vytrvalé úsilí na straně jednotlivců, komunit i vlád v potlačení viru a kontrolou nad jeho šířením.“

Průzkumy z různých míst, a to i z epicenter nákazy, zatím hlásí, že nemocí prošla jen malá část populace, uvádí se kolem dvou až tří procent. Jak je to u nás, má za cíl zjistit ambiciózní plošná studie, zahájená ve čtvrtek. Česká republika chce otestovat sedmadvacet tisíc občanů z různých demografických skupin. Autoři projektu ale sami předpokládají, že nemoc prodělalo zatím jen několik málo procent populace, a studie má údaj jen zpřesnit.

Harvardský epidemiolog Marc Lipsitch v časopise Science ke stavu, v němž se momentálně nachází i Česká republika, glosuje: „Dostali jsme se k záchrannému člunu, ale netušíme, jak s ním doplout ke břehu.“

Neexistuje vědecký konsensus v tom, jaká strategie „návratu na pevninu“ je nyní správná. Všechny státy nyní de facto začínají experimentovat a úspěch strategií, které zvolí, nelze dopředu vypočítat. Jisté je jen to, že až je ozkoušejí, mohou se jeden od druhého poučit.

Nejlepší pro všechny by byla funkční chytrá karanténa

Jak jsme zmínili v předchozím textu na téma nového koronaviru, cílem pro dnešní dobu je dosáhnout toho, aby nakažený člověk nemoc přenesl v průměru na méně než jednoho dalšího člověka — označuje se to jako reprodukční číslo R.

V takové situaci počet nakažených klesá, nestoupá. Česká republika se do této fáze již dostala, zatímco na počátku epidemie u nás bylo reprodukční číslo pravděpodobně na úrovni 2,6 až 2,8.

Zmíněný článek v časopise Science seskupuje strategie pro boj s novým koronavirem od momentu, kdy je reprodukční číslo nižší než jedna, do tří skupin, parafrázuje při tom Gabriela Leunga z Univerzity v Hong Kongu, který je přirovnává ke třem knoflíkům na řídícím panelu:

• Izolace pacientů a trasování jejich kontaktů,
• kontrola národních hranic,
• karanténa respektive fyzické distancování veřejnosti.

Panuje shoda v tom, že první „z knoflíků“, pro nějž se ujalo označení chytrá karanténa, má nejmenší ekonomické i jiné vedlejší dopady. Je současně velice náročné jej zavést.

Nejen, že se zde otevírají dilemata související s ochranou osobních údajů občanů, ale pokud má být předpokladem úspěchu používání mobilní aplikace — jak k tomu přimět celý národ? Pokud bychom také měli trasovat kontakty nemocných jinak než pomocí mobilní sítě, musíme mít vyškolený lidský aparát, který tuto práci obsáhne.

Současně je předpokladem úspěchu této strategie opravdu masivní testování občanů. Pro to má Česká republika relativní startovní výhodu v síti krajských hygienických stanic. Platí ale, že testů je v tuto chvíli nedostatek po celém světě, a navíc patrně i uvadá zájem veřejnosti nechat se testovat.

Jinými slovy, bez efektivní izolace pacientů a trasování jejich kontaktů se ze současného stavu jen s pomocí rozvolnění opatření těžko někam posuneme bez rizika průšvihu. A pokud jde o kontrolu hranic — ne nutně jejich hermetické uzavření — je důležitá jako prevence přínosu nákazy do země z nových zdrojů. I to teď dělá většina zemí.

Jakkoliv je volání po rozvlnění současného stavu pochopitelné, mělo by všem být současně známo, co tím riskujeme. Ladislav Dušek, ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistik, promluvil na neveřejném jednání sněmovního výboru pro zdravotnictví 15. dubna. Jeho instituce má z našich veřejných institucí ten nejlepší přehled o „covidových“ pacientech v České republice, včetně jejich kontaktů.

O Informačním systému infekčních nemocí, který uvedená data spravuje, Ladislav Dušek doslova prohlásil, že jde o „brutálního velkého bratra“. Řekl také, že instituce data nedá z ruky žádnému soukromému subjektu, jakkoliv se na ně spousty zájemců o tvorbu „chytré karantény“ obracejí.

Vystoupení profesora Duška bylo ale pozoruhodné i v jiné pasáži — tam, kde až naturalisticky vylíčil, z čeho má vzhledem ke své znalosti o epidemii strach:

„Když nevíte, jak velký medvěd je v lese, vezmete si tu nejtěžší zbraň. Akorát, že tenhle medvěd je všude… Kdybychom směřovali k tomu, že od 1. 9. by nastal normální pohyb a před tím už by přicházel přípravný pohyb — třeba moje oblíbené metalové koncerty — a ten virus by se opět dostal do reprodukčního čísla 2,8 a byl by v imunologicky naivní populaci, tak zvládne svou finální předpokládanou attack rate (procento osob, ze všech exponovaných, které onemocněly, pozn. red.), která je šedesát procent, za tři měsíce.

To znamená, že za tři měsíc projde přes šest milionů lidí. To znamená, že na vrcholu epidemie bychom měli denně sto padesát tisíc pozitivně diagnostikovaných. Z toho by bylo třicet tisíc v kategorii šedesát plus. Z nich by bylo deset tisíc v kategorii těžce zranitelných. A z nich by bylo osm tisíc na umělé plicní ventilaci. Denně. Po dobu jeden a půl měsíce…

Pak se to dostane do normálu, akorát budeme mít ošklivý hrb na mortalitní křivce. Pokud to ale budeme rozkládat, budeme to rozkládat dva roky. Povolit, utáhnout, povolit, utáhnout.“

Jak vidno i z rozhovoru s poradcem ministra zdravotnictví, epidemiologem Rastislavem Maďarem, ve Zdravotnickém deníku, naši experti v tuto chvíli nejsou nakloněni onomu prvnímu knoflíku na panelu řídícím odchod z pandemie. Chytrou karanténu Maďar považuje za doplněk toho, co už hygienici beztak dělají.

Ladislav Dušek na zmíněném jednání sněmovního výboru pro zdravotnictví před dalšími účastníky dále řekl: „Nemůžeme zůstat deset let ve vězení. Pravda ale je, že nevíme, jak velkou virovou nálož máme venku, nevíme, jaká je inkubační doba. Nevíme, jaký je poměr mezi pozitivitou a infekčností a časový gap. Nevíme podíl subklinických (bezpříznakových, pozn. red.) případů. Ale ze všech kalibrací a modelů se mi zdá, že je bohužel nízký. A to asi deset procent… Na druhou stranu se nechceme za tři roky podívat, že jsme zachránili pět deset tisíc lidí před smrtí, ale dvacet tisíc lidí nám zemře na nemoc, kterou nemuseli dostat — třeba nádor prsu, protože jsme vypnuli screening.“

Tím se vracíme k východisku: o novém koronaviru toho stále více nevíme, než víme. Tato skutečnost ale podle všeho není dostatečně objasněna široké veřejnosti.

Způsob vládnutí Andreje Babiše představuje riziko pro veřejné zdraví

Z debat, které k otázce, jak ven z pandemie, probíhají, je vidět, že ani epidemiologové ani nikdo jiný si nemyslí, že bychom měli v zemi zavést něco na způsob diktatury epidemiologů. Nakonec všechna rozhodnutí, která vycházejí z jejich poznatků, musí být politická. A to je dost možná v České republice kámen úrazu.

Česká vláda i krizový štáb mají od samého počátku hluboké rezervy v komunikaci celého problému i v zavádění restrikcí podle platných zákonů, jak ve čtvrtek potvrdil soud. Občané musí být obeznámeni s riziky, která tady jsou i s dílem odpovědnosti za zdárné řešení, který leží na jejich bedrech. Nelze jim jen nařizovat a zakazovat, musí prostě chápat, o co tady jde.

Sedmý týden od začátku epidemie v naší zemi se nám jeví jako nekonečná doba, ale v perspektivě až čtyř možných let, kdy se budeme s novým koronavirem potýkat, je to skoro nic. Škody jsou už teď velké. Přibývá krachujících firem i živnostníků.

Prohlubuje se stres související se ztrátou „starého známého života“ a vědomím, že nic už nebude jako dřív — přinejmenším ještě dlouho ne. Venku se oteplilo, s jarem se nám chce trávit čas venku a ve společnosti dalších lidí.

K všeobecné frustraci přispívají papalášské manýry členů vlády i okruhu poradců prezidenta. To vše v očích veřejnosti hluboce znehodnocuje práci expertů, kteří jsou v pozadí.

Namísto, aby vláda šikovně tlumočila jejich poznatky, řeší sama sebe. Není možné, aby ministr zdravotnictví jeden den tvrdil, že je zakázáno vykonávat kadeřnické služby v domácnosti zákazníků, a dva dny na to — poté, co je s novým účesem přistižena ministryně financí — vzal toto tvrzení zpátky.

Není možné, aby prezidentův kancléř pořádal zabijačku, což je ostatním lidem zapovězeno, a nebyly z toho vyvozeny důsledky. Podlamuje to nejen morálku občanů, ale také jejich důvěru v to, že nařízení vlády vycházejí z promyšlených podkladů.

Znovu — a opět nově — se odhaluje, jakým problémem je vláda premiéra s tak monumentálním střetem zájmů, jako má Andrej Babiš. Možná mělo otevření hobbymarketů před velikonocemi své racio, kdo tomu má ale věřit, když se pak objeví fotografie ze svatby Babišových, kde vedle premiéra stojí rozesmátý majitel řetězce OBI Jiří Šimáně.

Ten Šimáně, jenž vlastní leteckou společnost Smartwings — čili společnost, respektive pod ní spadající ČSA, o níž ministryně financí za ANO prohlásila, že by ji měl v souvislosti s krizí leteckého průmyslu odkoupit stát.

Stejně tak měla patrně racionální jádro výjimka pro květinářství a zahradnictví, které tak mohly od samého počátku nouzového stavu zůstat v provozu. Jenomže jak to vypadá, když do skupiny Agrofert spadá také síť květinářství Flamengo…

Připomeňme si ale, že hned z kraje pandemie Andrej Babiš náhle zařadil na jednání vlády návrh zákona o evidenci skutečných majitelů, který by mu umožnil zastřít, že je nadále pravým vlastníkem Agrofertu.

Premiér už avizoval, že nouzový stav nebude po konci dubna prodlužovat — po několika dnech ale otočil. Na druhou stranu se některá omezení začínají vracet do normálu v rychlejším sledu, než bylo v plánu. Pokud má český národ počítat se strategií promořování — nemocí musí skutečně část populace projít, aby pro ni jako celek nebyla tak riziková — musíme to vědět a musíme být rovněž informováni, jak budou ochráněni ti, pro něž Covid-19 představuje nepřiměřené riziko.

Nejde jenom o domovy pro seniory a jejich osazenstvo či zdravotníky, jde také o učitele, žáky, studenty a jejich rodiče. Ve všech vyjmenovaných skupinách se nacházejí rizikové osoby. Působí opravdu nepřesvědčivě, zvláště poslechne-li si člověk celý záznam ze zmíněného sněmovního výboru pro zdravotnictví, kde se dozví, že mnohá opatření se přijímají, aniž by bylo dopředu dobře promyšleno, jak budou fungovat. To se týká například postupného otevírání škol.

Bohužel současná situace mnohem více nasvědčuje tomu, že vláda svá rozhodnutí neodvíjí od toho, co se děje, co tušíme, že se může dít a jak si to troufneme řešit, aby byly škody co nejmenší. Spíš to vše působí, jako by Andrej Babiš vše podřizoval tomu, aby předešel ztrátě svých třiceti a více procent voličských hlasů. Ví, že přijde-li o moc, může ho to stát v posledku jak jeho firmu, tak osobní svobodu.

Vycházet vstříc náladám veřejnosti a vládnout v jejímu zájmu přitom nemusí být v dnešní situaci vůbec v souladu — byť příklad klidného a věcného vystupování političek jako Angela Merkelová či Jacinda Ardernová naznačuje, že to možné je. V naší situaci se naopak naplno obnažuje, jakým bezpečnostním rizikem je vláda nekompetentních populistů. Zvláště v situaci, řešíme-li skutečně komplikovaný problém jako dnes, kdy je snadné dopouštět se chyb, se cena takového zmatkařského vládnutí ve stylu „kam vítr, tak plášť“ může počítat v životech lidí; nikoli v jednotkách nebo desítkách, ale za nepříznivých okolností i v tisících či desetitisících.