O novém koronaviru, který již připravil o život přinejmenším 180 tisíc lidí, miliony dalších o práci a příjmy, v řadě zemí nekompromisně zavedl de facto domácí vzdělávání, podnítil domácí násilí, deprese a genderové nerovnosti, likviduje některá průmyslová a ekonomická odvětví jako domečky z karet a vůbec proměnil bezprecedentním způsobem naše životy, se toho bohužel stále více neví, nežli ví. To je základní bod, od nějž by se měly odvíjet všechny následující diskuze.

Studie zveřejněná v časopise Science modelovala dynamiku přenosu nákazy za různých podmínek — v různých ročních obdobích a za různých úrovní budování imunity vůči novému koronaviru. Žádné dobré zprávy vědcům z modelů bohužel nevycházejí.

Naopak varují, že po první vlně epidemie — a za předpokladu rozvolnění karanténních opatření — lze očekávat silnější vlnu epidemie letos v zimě. „Opatření jako jsou navýšení kapacity intenzivní péče a efektivní léčba, podpoří přínos přerušovaných karantén a fyzických distancí, rovněž urychlí budování kolektivní imunity,“ píší. Dále dodávají, že potřebujeme probádat, jak dlouho vlastně lidský organizmus vydrží imunní vůči nemoci Covid-19 poté, co prodělá nákazu.

I tak ale jejich výzkum dospívá k závěru, že nákaza se může vyskytovat až do roku 2024. Ještě čtyři roky. Epidemie na území České republiky přitom probíhá teprve sedmým týdnem. Musíme mít na paměti, že v historii žádná pandemie netrvala méně než několik let. Ani jednadvacáté století nemá proč být výjimkou.

Sedíme v záchranném člunu a nevíme, jak plout k pevnině

V lednu a únoru jsme sledovali v médiích dramata odehrávající se v Číně a posléze v Itálii. Pak přišla na řadu Británie a New York. Mnozí čekali, že něco podobného se odehraje také u nás. Naším územím ale epidemie prozatím prochází v relativním klidu.

Evidence případů hlásí něco přes dvě stě úmrtí. Nikde zatím nechyběla lůžka intenzivní péče. Neumírají a nekolabují zdravotníci.

Počáteční strach a respekt z pandemie tudíž eroduje a lidé — laici ale i někteří lékaři, nedávno například senátor Jan Žaloudík (ČSSD) či skupina jedenácti lékařů Karlovy univerzity — volají po uvolnění poměrů a návratu k normálu.

Co to ale znamená? Respektive, co to může způsobit? Světová zdravotnická organizace 20. dubna varovala státy, že uvolnění restrikcí neznačí v žádném případě konec epidemie. „Její ukončení bude vyžadovat vytrvalé úsilí na straně jednotlivců, komunit i vlád v potlačení viru a kontrolou nad jeho šířením.“

Průzkumy z různých míst, a to i z epicenter nákazy, zatím hlásí, že nemocí prošla jen malá část populace, uvádí se kolem dvou až tří procent. Jak je to u nás, má za cíl zjistit ambiciózní plošná studie, zahájená ve čtvrtek. Česká republika chce otestovat sedmadvacet tisíc občanů z různých demografických skupin. Autoři projektu ale sami předpokládají, že nemoc prodělalo zatím jen několik málo procent populace, a studie má údaj jen zpřesnit.

Harvardský epidemiolog Marc Lipsitch v časopise Science ke stavu, v němž se momentálně nachází i Česká republika, glosuje: „Dostali jsme se k záchrannému člunu, ale netušíme, jak s ním doplout ke břehu.“

Neexistuje vědecký konsensus v tom, jaká strategie „návratu na pevninu“ je nyní správná. Všechny státy nyní de facto začínají experimentovat a úspěch strategií, které zvolí, nelze dopředu vypočítat. Jisté je jen to, že až je ozkoušejí, mohou se jeden od druhého poučit.

Nejlepší pro všechny by byla funkční chytrá karanténa