Přísná karanténa chrání životy, ale dusí ekonomiku. Jak dlouho ji lze držet?

Zuzana Vlasatá

Česká republika na rozdíl od řady jiných zemí nezveřejnila scénáře vývoje nakažených. Můžeme ale usuzovat, že pracujeme s modelem, který má ochránit kapacity zdravotnictví. Jenže restrikce může být nutné držet i přes rok. Lze to zvládnout?

Vše, oč se nyní hraje, je dát čas zdravotnictví. Jak dlouho? Na to nikdo přesně nedokáže odpovědět. Na snímku zcela vyčerpaní zdravotníci v Itálii. Foto Paul Miranda

Trvalo to jen pouhé dny a život celé společnosti se změnil. Lidé jsou doma s dětmi i prací. Plánují nákupy potravin a zásobování domácností, aby se vyhnuli zbytečným návštěvám obchodů, zato přestali plánovat dovolené. Kavárny, hospody, restaurace zejí prázdnotou.

Vaříme obědy, šijeme roušky, necestujeme, nechodíme za kulturou ani za prefabrikovaným sportem. Organizujeme se do přísného režimu, abychom nechátrali na těle ani duchu, a navíc zvládli co nejvíce povinností v rámci zaměstnání, výuky dětí a péče o starší příbuzné či přátele.

Během pouhých dnů jsme museli odsunout stranou mnohé moderní výdobytky konzumního života, ale i zajeté sociální vazby. Rodiny a přátelé se nenavštěvují, kolegové se nepotkávají v práci. Lidé na ulicích se sobě vyhýbají obloukem a ústa a nos při potkání zasouvají hlouběji pod roušky. Začínají mít strach jeden z druhého a jeden o druhého. Souběžně se prohlubuje pocit osamění — nejen těch, kdo žijí single.

Pandemie nového koronaviru SARS-CoV-2 dalekosáhle proměnila životní způsob stamilionů lidí — a další to ještě postihne. Snad každého už napadla otázka, jak dlouho bude trvat, než se život vrátí do normálu? A vrátí se tam vůbec? Stručná odpověď může znít: pravděpodobně ne.

Mnohem spíše prožíváme mimořádný paradigmatický obrat s dopady na ekonomiku, cestování, zdravotnictví, politiku a mnohé další sektory. Zda to bude změna spíš k lepšímu, nebo k horšímu, je stále otevřené a závisí to na mnoha faktorech, jimž je zapotřebí se podrobně věnovat. Nyní se ale podívejme na základní zdravotně-sociální parametry situace, v níž jsme se ocitli.

Skoro přesně sto let po pandemii španělské chřipky, která měla až sto milionů obětí, se ukazuje, že tváří v tvář novým nemocem bez známé vakcíny je lidské společenství stále velice zranitelné. K dnešku má nemoc Covid-19 celosvětově skoro 250 tisíc nakažených, vyžádala si už více než deset tisíc mrtvých a skoro sedm tisíc lidí se nalézá ve vážném stavu.

V italském Bergamu došly rakve a pohřební firmy nestíhají. Mrtvé bez obřadů v noci odvážejí vojenské nákladní vozy. „Zemřela celá jedna generace“, říká titulek zprávy v The Guardian. 

Smyslem současných přísných karanténních opatření v naší zemi je odvrátit podobný scénář. Jak dlouho ale potrvají, kdy poleví a co bude, až karanténa skončí?

Tyto otázky si klademe, protože správně tušíme, že riziko nákazy virem SARS-CoV-2 nezmizí, ani kdyby se naše země hermeticky uzavřela třeba na tři měsíce. Časem budeme muset opět obnovit vazby a kontakty, otevřou se obchody a sportoviště — a s tím vším i příležitost pro přenos nákazy.

Proč jsme doma a jak dlouho tam budeme

České úřady pomalu a poněkud neochotně přiznávají, že současná krize nemá rychlé řešení. Zatím však nemají vůli zveřejnit své propočty šíření nákazy včetně jejích dopadů při různých úrovních volného pohybu obyvatelstva.

Začíná se však pomalu mluvit o týdnech nebo měsících platnosti současných opatření. Náměstkyně ministra zdravotnictví Alena Šteflová v Českém rozhlase řekla, že podle ní není nutné predikční modely zveřejňovat. „Používáme je především proto, aby se epidemie co nejvíce rozložila v čase a zdravotnický systém mohl přijímat závažné pacienty.“

Naopak sousední Slovensko je otevřenější a své predikční modely zveřejnilo. Závěry jsou takové, že bez zavedení jakýchkoliv opatření by se v zemi nakazilo pětačtyřicet procent populace, tedy skoro dva a půl milionu Slováků. Při současných opatřeních — zavřené školy, restaurace a některé velké provozy — se dle modelů nakazí do šedesáti dnů každý desátý, tedy půl milionu obyvatel Slovenska.

V takové situaci by slovenské zdravotnictví přestalo zvládat poskytování akutní péče. Jak s touto informací naši sousedé naloží, uvidíme v nejbližších dnech.

Obdobné propočty jsou aktuálně k dispozici pro řadu zemí. Zajímavé je podívat se na případy Velké Británie a Spojených států, které zatím s celoplošnými drakonickými opatřeními otálejí. Velká Británie má k dispozici celkově 4100 lůžek s intenzivní péčí, včetně těch, na nichž nyní leží jiní pacienti než s nemocí Covid-19. Experti z harvardské a bostonské univerzity spočetli, že nezaujme-li Británie karanténní opatření, může už jen ve věkové kategorii dvacet až čtyřicet let potřebovat v řádu týdnů lůžko s intenzivní péčí i více než osm tisíc pacientů.

Modely samozřejmě nejsou realita. Ta může nakonec vypadat jinak, protože jednotlivé státy mají různou demografii a lidé různé návyky. Mnoho věcí o viru SARS-CoV-2 navíc stále nevíme. Experti své úsudky staví na informacích získaných v jednotlivých zemích rozdílně kvalitní metodou testování nakažených. Všichni — od epidemiologů přes politiky po novináře — se tady učí za pochodu.

Smysl karanténních opatření ovšem v každém případě spočívá kromě doslova fyzické ochrany těch nejzranitelnějších skupin — tedy lidí nad šedesát let s dalšími diagnózami — hlavně v tom, že šíření nákazy zpomaluje. Snižuje tak právě zátěž na zdravotnictví, které následně může zjednodušeně řečeno fungovat v poskytování základní akutní péče — plus zvládat péči o těžké případy s novým koronavirem.

Právě tento aspekt karantény je zřejmě vůbec nejdůležitější. A české nemocnice mu jdou vstříc. Pozrušovaly plánované operace a připravují se na mimořádný stav, o jehož měřítku má každý zatím spíše mlhavé představy. Vytváří se extra kapacity pro pacienty, kteří mohou potřebovat akutní péči. Uvnitř většiny nemocnic v České republice nyní panuje atmosféra klidu před bouří.

Epidemiologická křivka ukazuje, že karanténní opatření v teorii nesníží absolutní počet nakažených, ale umožní je lépe rozložit v čase tak, aby se nezhroutilo zdravotnictví. V ideální situaci je kapacita zdravotnictví znázorněna šedou přerušovanou linkou. Graf Thomas Splettstrosser

Nemusíme ovšem čekat na okamžik, kdy bude nakažených v České republice desetkrát více než teď, abychom viděli, že zdravotnictví je na změny velmi citlivé.

Kdo se například měsíce těšil na plánovanou operaci, řekněme kyčelní náhradu, a nestihl ji v únoru, počká si dost možná ještě rok i déle.

To je nepříjemné, nemusí to však ohrožovat život pacienta. Objevují se však už i takové situace. Ačkoliv oficiální statistiky ministerstva zdravotnictví zatím vykazují nulový počet obětí pandemie nemoci Covid-19, relativní počet nulový není.

Lékaři už dnes popisují situace, kdy lidé volají záchrannou službu s tím, že mají bolest na hrudi. Dispečer situaci vyhodnotí jako symptom nákazy novým koronavirem a doporučí volajícímu klid na lůžku. Volající má ale bohužel infarkt a nedočká se tak včasné pomoci. Jiný pacient — s akutní bolestí břicha a pozitivní cestovatelskou anamnézou — se adekvátní reakce na svůj zánět slepého střeva dočká doslova za pět minut dvanáct. Nemocnice si jej „přehazují“ kvůli nedostatku testů na nový koronavir.

To je teprve začátek. Podobných případů vznikajících z chaosu, bude přibývat. A co teprve, až se začne nákaza šířit i mezi zdravotníky.

Co bude dál?

Jak dlouho tedy budeme v takovém nouzové režimu pokračovat? Kde je horizont, za kterým by se měla situace obracet k lepšímu, anebo přímo vracet k normálu?

Miguel Hernán, výzkumník z katedry epidemiologie a biostatistiky v Harvardu na svém twitterové účtu před pár dny nastínil několik základních zjednodušených modelů, co by se mohlo dít při různých postupech boje s pandemií. Je užitečné přemýšlet o těchto teoretických scénářích jako o spektru možností a jejich vztahu k tomu, jak si coby společnost ceníme individuálního lidského života:

  1. Ideální, ale nerealistický scénář: Počítá s nasazením vakcíny a proočkováním dostatečného množství obyvatel. Vzniká kolektivní imunita, která zabrání přenosu nemoci na rizikové skupiny. Epidemie odeznívá. Tento scénář je nerealistický, protože od vývinu vakcíny nás dělí nejspíše rok až rok a půl.
  2. Nežádoucí scénář: Poté, co se epidemiologická křivka zploští, se ukončí stávající celoplošná karanténní opatření. Následně necháme epidemii proběhnout bez dalších restriktivních opatření. Výsledkem budou miliony nakažených a rozvrat zdravotnictví.
  3. Ekonomicky a společensky neudržitelný scénář: Poté, co se epidemiologická křivka zploští, se ukončí stávající celoplošná karanténní opatření. Pokračují nějaká „sociálně distanční“ opatření a potírání infekce. Jestliže tato opatření nevystačí, následuje další celoplošná karanténa. Společnost se zacyklí v celoplošných karanténách, dokud se nenakazí dostatečný počet lidí, čímž se posílí celospolečenská imunita.
  4. Stratifikovaná karanténa: Celoplošná karanténní opatření se po zploštění epidemiologické křivky zruší pouze pro domácnosti, v nichž žijí zdraví jedinci do padesáti let. Postupně se povolují sportovní a kulturní akce a shromáždění, otevírají se školy, obchody a restaurace. Posiluje se kolektivní imunita, čeká se na vakcínu. Život se pomalu vrací do normálu.

Každá z těchto strategií má své náklady: ekonomické i společenské. A současně spoléhá na to, že veřejnost nařízení dodržuje.

Než bude hotová vakcína

Z dosud zmíněného logicky vyplývá, že horizontem, k němuž míříme, je efektivní léčba nebo vakcína. Do té doby musíme situaci zvládnout jinak — ideálně tak, abychom řízeně a s co nejmenšími škodami posilovali v populaci vůči novému koronaviru imunitu .

I tak ale nevíme, jak účinná vakcína bude. A vzhledem k problémům, které nyní sledujeme s dodávkou ochranných prostředků do České republiky z Číny, musíme už nyní počítat také s tím, že distribuce takového léku po celé planetě může váznout. 

Nenechme se rovněž zmást informací, že Státní úřad pro kontrolu léčiv schválil v České republice pro pacienty v kritickém stavu na plicní ventilaci podávání léku Remdesivir od americké společnosti Gilead. Jedná se v tuto chvíli spíše o experiment než standardní léčbu.

Na snímku Leyla Bicerová, lékárnice v Casalpusterlengo v severní Itálii. Zdravotníci potřebují šanci odolat náporu nemocných. Otázka ale zní, zda karanténu dokážeme organizačně a ekonomicky zvládnout, než se nalezne vakcína. Foto la_bicer, Instagram

Sofistikovanější a na reálném základu postavené vize příštích měsíců přináší v porovnání s nastíněním Miguela Hernána nová studie londýnské Imperial College. Její autoři rozlišují mezi strategiemi potlačení a zmírnění epidemie.

Potlačení usiluje o to, aby každý nemocný nakazil v průměru méně než jednoho dalšího člověka. Při strategii potlačení jsou aplikována přísná karanténní opatření až do chvíle, kdy je vynalezena a zpřístupněna vakcína. Zmírnění, neboli také mitigace, usiluje o snížení nakažlivosti nemoci, ale ne nutně pod průměrný počet „jeden nový nakažený na každého nemocného“.

Zmírnění pracuje s nefarmaceutickými, respektive karanténními opatřeními tak, aby se postupně formovala populační imunita, což nakonec vede k nízké nakažlivosti nemoci. Tato strategie ale, jak autoři připouštějí, může znamenat stále poměrně vysoké ztráty na životech.

Autoři studie pod vedením Neila Fergusona v matematických modelech při zohlednění kapacity zdravotnictví a vůli všech zúčastněných dodržovat pravidla, porovnávají účinnost různých restriktivních opatření: izolace nakažených, domácí karanténa příbuzných nakaženého, izolace lidí nad sedmdesát let, karanténa aplikovaná na celou zemi, uzavření škol a univerzit.

Nejpodstatnější poznatek jejich studie spočívá v tom, že čím účinnější budou opatření teď, tím horší bude druhá vlna epidemie, která přijde několik měsíců poté, co je rozvolníme. „Čím úspěšnější strategie dočasného potlačení, tím větší dosah bude mít následující epidemie bez dostupné vakcíny. Důvodem je nižší kolektivní imunita,“ píší autoři.

Na prahu před takovou situací teď možná stojí Čína. Ta coby autoritativní režim v kritický okamžik poměrně snadno zavedla velice přísná opatření k potlačení epidemie. Nyní se výskyt nových případů nákazy téměř zastavil. Západ tak má opět příležitost přihlížet, co se bude dít dál a vzít si z toho ponaučení. Celkové situaci před druhou vlnou může nahrávat lepší organizace systému testování nakažených, pečlivější sběr dat, a tudíž snazší izolace nemocných.

Nicméně stále platí dle závěrů autorů studie, že přísná karanténní opatření, jak je známe nyní u nás, mají největší potenciál potlačit nakažlivost Covid-19 pod jednoho člověka na každého pacienta, což značně snižuje celkové šíření nemoci. Abychom ovšem předešli následnému skoku v nakažlivosti, bude potřeba taková opatření udržovat až do období dostupnosti vakcíny, což může trvat ještě zmíněný rok a půl. Je to ekonomicky představitelné?

Přesná data o nakažených a dohled nad jejich pohybem může vést ke zmírnění přijatých opaření v regionálním měřítku. Při poklesu počtu případů je pak možné přistoupit k intenzivnímu testování, trasování nakažených a k individuálním karanténám, jak to nyní zavádí Jižní Korea. V diskuzi o demokratičnosti jednotlivých opatření je potřeba si uvědomit, že jedno znamená omezení svobody pohybu všech bez rozdílu, druhé zase přístup státu k detailním informacím o nakažených a o všech, s nimiž se setkali. Není to snadné dilema.

V závěru studie autoři připomínají, že i přes jejich poznatek, podle nějž potlačení epidemie za pomoci tvrdých opatření může vést k nejlepším výsledkům, otázku, zda to bude platit i v dlouhodobé bilanci, zodpovědět nedokážeme. Podobné situaci po tak dlouhou dobu lidstvo dosud totiž nebylo vystaveno. A otázkou samozřejmě zůstává, jaké s postupujícím časem začnou jednotlivé státy volit strategie.

    Diskuse (0 příspěvků)