Trvalo to jen pouhé dny a život celé společnosti se změnil. Lidé jsou doma s dětmi i prací. Plánují nákupy potravin a zásobování domácností, aby se vyhnuli zbytečným návštěvám obchodů, zato přestali plánovat dovolené. Kavárny, hospody, restaurace zejí prázdnotou.

Vaříme obědy, šijeme roušky, necestujeme, nechodíme za kulturou ani za prefabrikovaným sportem. Organizujeme se do přísného režimu, abychom nechátrali na těle ani duchu, a navíc zvládli co nejvíce povinností v rámci zaměstnání, výuky dětí a péče o starší příbuzné či přátele.

Během pouhých dnů jsme museli odsunout stranou mnohé moderní výdobytky konzumního života, ale i zajeté sociální vazby. Rodiny a přátelé se nenavštěvují, kolegové se nepotkávají v práci. Lidé na ulicích se sobě vyhýbají obloukem a ústa a nos při potkání zasouvají hlouběji pod roušky. Začínají mít strach jeden z druhého a jeden o druhého. Souběžně se prohlubuje pocit osamění — nejen těch, kdo žijí single.

Pandemie nového koronaviru SARS-CoV-2 dalekosáhle proměnila životní způsob stamilionů lidí — a další to ještě postihne. Snad každého už napadla otázka, jak dlouho bude trvat, než se život vrátí do normálu? A vrátí se tam vůbec? Stručná odpověď může znít: pravděpodobně ne.

Mnohem spíše prožíváme mimořádný paradigmatický obrat s dopady na ekonomiku, cestování, zdravotnictví, politiku a mnohé další sektory. Zda to bude změna spíš k lepšímu, nebo k horšímu, je stále otevřené a závisí to na mnoha faktorech, jimž je zapotřebí se podrobně věnovat. Nyní se ale podívejme na základní zdravotně-sociální parametry situace, v níž jsme se ocitli.

Skoro přesně sto let po pandemii španělské chřipky, která měla až sto milionů obětí, se ukazuje, že tváří v tvář novým nemocem bez známé vakcíny je lidské společenství stále velice zranitelné. K dnešku má nemoc Covid-19 celosvětově skoro 250 tisíc nakažených, vyžádala si už více než deset tisíc mrtvých a skoro sedm tisíc lidí se nalézá ve vážném stavu.

V italském Bergamu došly rakve a pohřební firmy nestíhají. Mrtvé bez obřadů v noci odvážejí vojenské nákladní vozy. „Zemřela celá jedna generace“, říká titulek zprávy v The Guardian. 

Smyslem současných přísných karanténních opatření v naší zemi je odvrátit podobný scénář. Jak dlouho ale potrvají, kdy poleví a co bude, až karanténa skončí?

Tyto otázky si klademe, protože správně tušíme, že riziko nákazy virem SARS-CoV-2 nezmizí, ani kdyby se naše země hermeticky uzavřela třeba na tři měsíce. Časem budeme muset opět obnovit vazby a kontakty, otevřou se obchody a sportoviště — a s tím vším i příležitost pro přenos nákazy.

Proč jsme doma a jak dlouho tam budeme

České úřady pomalu a poněkud neochotně přiznávají, že současná krize nemá rychlé řešení. Zatím však nemají vůli zveřejnit své propočty šíření nákazy včetně jejích dopadů při různých úrovních volného pohybu obyvatelstva.

Začíná se však pomalu mluvit o týdnech nebo měsících platnosti současných opatření. Náměstkyně ministra zdravotnictví Alena Šteflová v Českém rozhlase řekla, že podle ní není nutné predikční modely zveřejňovat. „Používáme je především proto, aby se epidemie co nejvíce rozložila v čase a zdravotnický systém mohl přijímat závažné pacienty.“

Naopak sousední Slovensko je otevřenější a své predikční modely zveřejnilo. Závěry jsou takové, že bez zavedení jakýchkoliv opatření by se v zemi nakazilo pětačtyřicet procent populace, tedy skoro dva a půl milionu Slováků. Při současných opatřeních — zavřené školy, restaurace a některé velké provozy — se dle modelů nakazí do šedesáti dnů každý desátý, tedy půl milionu obyvatel Slovenska.