Všichni dnes ještě trochu tápeme, jak se během koronavirové pandemie a nařízené karantény chovat. Pokud je to problém pro nás dospělé, co teprve pro děti! Nota bene, když nevíme, jak dlouho vůbec omezení pohybu potrvají, a jestli se nezpřísní. A když naopak víme, že děti a dospívající snášejí různá omezení zpravidla hůře než dospělí.

Náznaky, že studenti pociťují tlak a že ten tlak bude sílit, se už tu a tam objevují. „Strach, nejistota a nepohodlí jsou slova, kterými by každý maturant shrnul dění posledních pár týdnů. Nejen, že tato krize ovlivňuje životy všech v tomto momentu, ale pro nás maturanty to ovlivňuje ve své podstatě celou naši budoucnost,“ říká třeba Matyáš Holub, letošní maturant jednoho z pražských gymnázií.

Kromě strachu ze samotné zkoušky z dospělosti se musí srovnávat i s nejistotou, zda se maturity vůbec budou konat a zda neohrozí jeho nástup na vysokou školu, kdyby byly odloženy nebo rovnou zrušeny. „Ač mohu své kantory jen chválit za jejich snahu a píli,“ říká Holub, „musím říct, že nikdo nebyl připraven na domácí studium, a tak se navzájem s učiteli snažíme najít balanc mezi přípravou na maturity a samostudiem ostatních předmětů. A musím říct, že žít v ‚kleci domova‘ v karanténě a v ‚kleci nejistoty‘ z maturit, nás už začíná lámat.“

Klidně si tipnu, že slova svého vrstevníka by podepsala spousta dalších letošních maturantů. A i když chápu, že vláda má teď řadu jiných starostí, hlavně s bezprostředním zvládáním koronavirové pandemie, neměla by jen proto mávnout rukou nad budoucností letošních maturantů. Vždyť nakonec se maturity neodkládaly ani před sto lety, za Velké války, byť to pravda byly maturity válečné, zjednodušené.

Rozptýlení pro děti

Mladší studenti a děti ze základních škol se významných prodlení vesměs obávat nemusejí. Řeší častěji problémy s psychickým zvládáním pokračující izolace. Potvrzuje to třeba starosta Litovle, kde je atmosféra i bez toho krajně napjatá kvůli úplné hygienické uzávěře města, když říká, že „‚depka‘ začíná i doma mezi dětmi“. Proto pro ně třeba spustili zábavný on-line program.

Někteří dospělí pak znovu objevují skoro zapomenuté deskové hry. Děti u nich lze udržet docela dlouhou dobu, takže se pořád nevěnují jen dospělými tolik proklínaným mobilům a počítačovým hrám.

Pomáhají i různé internetové stránky, třeba na Skautské křižovatce lze nalézt průběžně doplňovaný Skautský program na doma. Využít ho k zabavení a zaměstnání dětí mohou rodiče, prarodiče a všichni, kdo je teď mají na starost.

Za výborný nápad pokládám také televizní iniciativu UčíTelka, program, který každý všední den mezi devátou a dvanáctou hodinou vysílá ČT2. Nenahradí sice obvyklé vyučování, možná ale dokáže děti lépe zaujmout a motivovat k poznávání. Učitele pak, pokud ho budou alespoň tu a tam sledovat, může inspirovat pro dobu, až se zase společně s dětmi vrátí do školních tříd.

Vytvářet rodinný tým

Situace, kdy je třeba být s dětmi delší čas doma a starat se jim o program, ale není docela výjimečná. Každý rok jsou letní prázdniny, a ne každý má možnost poslat děti k babičce nebo na tábor, nota bene ne na celé dva měsíce. Trochu podobné karanténě je paradoxně i to, že dost dětí se venku i běžně odmítá pohybovat samo a spoléhá na rodiče, že jim volný čas nějak zorganizují.

Jde o zkušenost především dvou posledních generací rodičů. Ty se totiž od těch předchozích liší nápadným nárůstem úzkostně opečovávajícího stylu výchovy, který ovšem dětem v důsledku brání ve větší samostatnosti a v postupném zapojování do života dospělé společnosti.

Předchozí generace dětí se musely ve svém volnu zabavit samy. Ostatně toho volna neměly žádný nadbytek, rodiče je naprosto samozřejmě zaměstnávali, požadovali pomoc v domácnosti, v dílně, kolem domu, na zahradě, na louce, ještě dříve i na poli.

Je skoro zázrak, že i dnes ještě někteří rodiče pokládají za normální, aby dítě bylo součástí rodinného týmu a mělo zcela samozřejmě už odmalička věku přiměřené povinnosti. Takové děti sice mají méně volného času, ale zato ho prožívají pozitivněji a snáze se dokáží zabavit samy - vědí, že okázale projevovaná nuda mívá za následek promptní zaúkolování nějakou prací.

Je zřejmé, že i omezení pohybu budou děti prožívat různě a že obtížnější to budou mít děti rodičů příliš pečovatelských, příliš dětem sloužících. I tady platí, že s jídlem roste chuť, a příliš opečovávané děti rodičům nic neodpustí.

Podepsat se pod změnu

Změnit rodinu ze servisní organizace na tým, v němž má každý své povinnosti, lze vždy. Může to být i jeden ze způsobů, jak bojovat s ponorkovou nemocí při dlouhodobém pobytu doma.

Výhodou je, že je teď nějaký čas méně shonu, proč tedy v klidu nesvolat rodinnou radu a nepohovořit si právě o tom rodinném týmu? Rozdělit úkoly, určit, co, kdo bude mít pravidelně na starosti. Dát hlas i dětem samým, zeptat se jich, co z domácích prací by preferovaly.

Když si dítě nějakou povinnost zvolí spontánně, je větší šance, že ji bude taky vykonávat, že nebude věčně brblat a stávkovat. Není přitom dětí, které by byly pro aktivní účast v rodinném týmu příliš malé. Leccos užitečného může pro rodinu udělat i předškolák, třeba pravidelně prostírat stůl k jídlu a po jídle zase sklízet.

Učiněnou dohodu pak lze společně i sepsat, a pak třeba i slavnostně podepsat. Zároveň je dobré si říct, kdo a jak bude kontrolovat a hodnotit její dodržování, jak s jejím plněním bude souviset výše kapesného a jiné dětské benefity. Návyky utvořené teď, rodina v klidnějších časech jako když najde.

Jak vidno, není tak obtížné a složité situace, aby nemohla zároveň být i příležitostí. Když si to uvědomíme, budeme ji tak brát a ani při pochopitelném zahlcení současnými problémy nezapomeneme a nerezignujeme na budoucí potřeby, pak se nám i našim dětem ta současná, opravdu velmi náročná doba lépe přežije.