Pandemie koronaviru nám dává čas promyslet, co je opravdu důležité

Filip Outrata

Čas karantény je hlubokým otřesem, který budou mít všichni natrvalo v sobě. Výjimečný, pomalejší čas, kterým nyní procházíme, je i příležitostí promyslet si své životy a upřednostnit to, co v nich dává skutečný smysl.

Jednotlivé zkušenosti, prožitky, momentky života jsou u každého člověka jiné, ale společné mají to, že je to něco nebývalého, nového, co naprostá většina z nás dosud nezažila. Foto FB Babička šije

Jaké změny způsobí epidemie koronaviru v ekonomice či politice, se zatím nedá říci. Že dnešní pandemie a její následky, v neposlední řadě také mentální otřes ji provázející, nějaké změny vyvolá, je pravděpodobné či téměř jisté. Ale co se přesně změní a co to pro koho bude znamenat, prostě ještě nevíme.

Můžeme se už dočíst i názory, že karanténa by měla trvat ne několik týdnů či v nejhorším případě měsíců, jak si naprostá většina lidí myslí, ale mnohem déle, třeba rok, než bude vyvinuta účinná vakcína. Co by něco takového udělalo nejen s ekonomikou, ale se všemi lidmi, se společností, s kulturou, se vzděláním, je obtížné si představit.

Zatím se skládají jednotlivé zkušenosti, prožitky, momentky života. U každého člověka jsou jiné, ale společné mají to, že je to něco nebývalého, nového, co naprostá většina z nás dosud nezažila. Už v tomto faktu samém je obrovský potenciál změny, protože zkušenosti z dnešních dní budou u každého z nás uloženy hluboko a nesmazatelně v paměti, vědomé i podvědomé, tak jako v prastarém ledu tmavší vrstva upomínající na dávnou katastrofu.

Vedl jsem dceru do školky na začátku nového týdne, prvního celého týdne po plném propuknutí epidemie. Školka ráno ještě nebyla zavřená, ale už odpoledne jsem se dozvěděl, že bude nadále otevřená jen pro děti těch, kdo zajišťují fungování pro společnost nezbytných profesí: lékařů, zdravotních sester, policistů, hasičů, pokladních. I tak naprostá většina rodičů nechala své děti doma ještě předtím.

Jeden z mnoha vtipů kolujících v těchto dnech po virtuálním světě říká, že dnes je to první šance zachránit svět tím, že budu sedět doma na zadku a koukat na televizi. Tak si to nepokažme! Je to zvláštní paradox, ale skutečně mnoho lidských aktivit, které jsou ze své podstaty pozitivní a prospěšné a můžeme je zařadit do obecně pojaté kategorie „sociální“, jsou v situace epidemie a karantény rizikové a nebezpečné.

Nejnázornějším příkladem jsou asi návštěvy v nemocnicích nebo ve věznicích. To, co lidem nesmírně pomáhá udržovat se psychicky v pořádku a přežít těžké životní období, co doslova tmelí od té úplně nejzákladnější úrovně společnost a drží ji pohromadě, aby se nerozsypala, je teď nemožné. Budou v tomto následky viru a opatření přijatých proti němu skutečně asociální, nebo se naopak objeví nové a nečekaně kreativní způsoby, jak se nenechat uzavřít do vnitřní karantény, do izolace?

Způsoby podobně kreativní jako domácí výroba roušek, které díky sociálním sítím i v době karantény vesele obíhají na fotkách a videích mezi lidmi a pomáhají udržovat dobrou náladu potřebnou k přežití. Význam „virtuálních“ spojení mezi lidmi se vůbec díky přísnému omezení fyzických kontaktů může naplno ukázat. O negativních stránkách sociálních sítí se toho už řeklo hodně, ale tohle je jejich jednoznačný klad: jsou to místa, kde spolu lidé mohou komunikovat a překonávat vnucenou izolaci.

Možná je to také příležitost zrevidovat si tak trochu dosavadní způsob života. Když jsou veškeré veřejné aktivity zapovězené, ukáže se, které z nich jsou ty opravdu důležité, a které naopak k životu nic příliš důležitého nepřidávají.

Osobně cítím například velkou úlevu v tom, že odpadají veškeré schůze, které u každého, kdo se jakkoli, třeba nepatrně omočil ve světě politiky, zabírají nemalý čas. Je opravdu nezbytné a k něčemu dobré trávit čas tímto způsobem?

Vrátil jsem se to pondělí s dcerou ze školky, vzali jsme to přes hřiště. Byla rozjařená, konec docházení do školky ji zjevně nijak nerozlítostnil. Bylo krásné časně jarní odpoledne a začínaly neobyčejné prázdniny. Až postupně mi docházelo, že to bude náročné, že to bude velká změna oproti dosavadnímu zaběhanému chodu dní. Že toho do práce na „home office“ přes den příliš neudělám a místo toho budu po většinu času zajišťovat chod domácí školky.

Bude to těžké, ale bude to stát za to. Budeme se spolu smát, vymýšlet a prožívat spoustu věcí, hrát si a povídat si o světě okolo, někdy si lézt silně na nervy a jindy se cítit tak blízko jako nikdy předtím. Ostatní věci budou muset trochu nebo hodně ustoupit do pozadí. Určitě se díky tomu objeví v trochu jiné perspektivě. A to je dobře.

Diskuse
JN
March 18, 2020 v 9.53
Deník Referendum nedodržel svůj závazek vůči předplatitelům

a měl by tedy předplatné vrátit.

Na svém vlastním webu totiž DR píše o diskusích toto:

Výklad pravidel, jimiž se řídí diskuse v Deníku Referendum, je stručný a každý by ho měl znát.

V Deníku Referendum věříme, že diskuse k článkům jsou věcí příliš cennou a vážnou...

... prostor k publikaci vlastních názorů otevíráme pouze těm, kteří jsou ochotni se předplatným podílet na jeho údržbě a kultivaci.

Nejsou pomíjivé. Každý předplatitel si svým diskusním příspěvkem zřídí diskusní blog, do nějž každým dalším příspěvkem přidá zápis – při kliknutí na jeho jméno se tudíž zobrazí výpis všech jeho příspěvků s odkazy na články, k nimž diskutoval. Každý předplatitel si navíc podle svého uvážení může upravit svůj profil.

---------------------------------------

"Nejsou pomíjivé."

Jsou. Ke starým diskusním příspěvkům není možné se dostat, když se na staré články dostanete přes vyhledávač, zjistíte, že některé diskusní příspěvky pod nimi se při přechodu na nový web ztratily.

"... při kliknutí na jeho jméno se tudíž zobrazí výpis všech jeho příspěvků s odkazy na články, k nimž diskutoval."

Nic takového se nestane, nefunguje to.

"Každý předplatitel si navíc podle svého uvážení může upravit svůj profil."

Nemůže. Na novém webu to nejde.