Díval jsem se na různé facebookové diskuse pod zprávami o opatřeních proti koronaviru. Je to jen osobní dojem, ale nemohl jsem přehlédnout, že se dnes, v den, kdy Česká republika zavedla poměrně radikální opatření proti šíření epidemie, nesly v poněkud jiném duchu než obvykle.

Obvyklý negativismus na sto způsobů, hašteřivost a umanuté spory o slovíčka vystřídala mnohde — samozřejmě ne všude — empatie a zájem o to, jaké potíže dnes a v následujících dnech ti druzí mohou prožívat. Jak dopadne uzavření škol a zrušení kulturních a dalších veřejných akcí na zaměstnance, jak na OSVČ? A jaké potíže vlastně ti živnostníci řeší, co prožívají? V čem je ta která část společnosti zvláště zranitelná?

Jakoby se najednou, v situaci, kdy je tu skutečný průšvih a všem teče do bot, začali lidé navzájem poslouchat a vnímat. Rodiče popisují, jak zvládají být s dětmi doma místo školy. Ředitelky škol a učitelé popisují, jak chaotickou situaci musejí zvládat. Pracovnice sociálních zařízení mluví o potížích, kterým teď čelí.

Najednou jako by se řešily jen ty opravdu důležité věci: jsou opatření na ochranu těch dnes nejohroženějších — nemocných a seniorů — dostatečná? Co by se ještě dalo udělat?

Se svými zkušenostmi se svěřují ti, kdo si vydělávají kulturou a zavedená omezení na ně dopadnou v první vlně. Ostatní diskutující je namísto obvyklého vymezování se na základě těch nejobvyklejších dělících linií „elity“ versus „obyčejní lidé“ pozorně poslouchají, občas se na něco doplňujícího zeptají, a pak přijdou s vlastním pohledem, s vlastními obavami.

Je to v něčem nadějné a v něčem znepokojující. Je dobré vědět, že lidé jsou schopní vnímat ty druhé, naslouchat jim a solidarizovat se s nimi. Není už tak dobré vědět, že se to stane až v krizové situaci, kdy jde opravdu do tuhého a obvyklé jistoty najednou padají. Nemělo by takové chování k druhým, i ve „virtuálním světě“, kde se ale setkávají a komunikují spolu zcela reální lidé, být něčím samozřejmým?

Nechci v žádném případě zlehčovat závažnost současné koronavirové epidemie. Jde o ohrožení životů, nebezpečí pro zcela reálné lidi, mnohdy staré a zranitelné. Nikdo nedokáže přesně říci, jak se bude situace dále vyvíjet, kolik obětí ještě virus bude mít.

Přesto se asi dá zcela věcně konstatovat, že pro naprostou většinu lidí koronavirus COVID-19 bezprostřední ohrožení života a zdraví nepředstavuje. Zavedená opatření se jich přesto bezprostředně a zcela reálně a bolestivě dotknou.

Je možná užitečné představovat si současnou situaci jako jakousi zkoušku na skutečnou krizi, která může nastat v budoucnosti. Ať už v podobě kolapsu ekonomiky, globálního propadu zemědělské produkce, nebo jiného typu epidemie, třeba vyvolaného klimatickými změnami. Takovou krizi, u níž nebudeme mít uklidňující dojem, že se dříve nebo později situace vrátí do normálu, byť některé utrpěné škody už nebude možné napravit.

Když taková skutečně krizová situaci nastane, a je zřejmě realistické počítat s tím, že opravdu nastane, otázka je jen kdy a v jaké konkrétní podobě, budou se vlastnosti jako schopnost naslouchat těm druhým, solidarizovat se s nimi a upozadit své předsudky vůči jiným velice hodit. Krize je příležitost vnímat společnost skrze to, co všechny spojuje, spíš než skrze to, co od sebe jednotlivé lidi, skupiny a vrstvy lidí odděluje.

Bylo by výborné, kdyby se toto vědomí vzájemné propojenosti, pocit, že jsme na jedné (kymácející se či přímo potápějící se) lodi přenesl i do ekologické krize, kterou jako lidstvo právě prožíváme. Ta je samozřejmě úplně jiného druhu než jedna konkrétní virová epidemie, je trvalá, nenápadně přítomná, zdánlivě naše životy nijak neovlivňuje. Neruší se kvůli ní divadelní a sportovní představení, nezavírají školy, nevykupují potraviny. Škody se nedají tak snadno vyčíslit.

Pokud dojem z první vlny diskusí vyvolané opatřeními proti koronaviru nebyl opravdu jen dojmem, jen zbožným přáním, pak se dá mluvit o určitém „krizovém modu“ lidského vnímání a interakce s druhými, kdy se člověk stává soustředěnějším na reálný problém a zároveň vnímavějším, otevřenějším vůči těm druhým. A dá se snad také doufat, že se z něj určitá zvýšená citlivost ke stavu světa zachová. To by bylo velice užitečné pro všechny.