V neděli po poledni mi konečně přišla textová zpráva od české vlády, která mne měla informovat o rozhodnutí, jež vláda učinila už v sobotu nad ránem. Překvapilo mne to, neboť textové zprávy se v krizových situacích používají jako nejrychlejší způsob cílené komunikace.

Některé země jsou schopny během pár minut rozeslat lidem žijícím v určité lokalitě informaci, že se pohřešuje malé dítě. Stalo se to shodou okolností ve chvíli, kdy jsem se ke svému úžasu dozvěděl, že premiér svým originálním stylem mluvy na TV Prima oznámil záměr vyhlásit celostátní karanténu.

Andrej Babiš má pověst politika, jenž disponuje nejlepším „PR týmem v zemi“. S tím nesouhlasím! Premiér možná disponuje nejlepším týmem na politickou propagandu, ale to neznamená, že umí budovat a rozvíjet vztahy s veřejností tak, jak to zkratka PR — public relations — definuje.

Jaký je v tom rozdíl? Podstatou moderního PR je usilovná a kontinuální snaha vytvářet oboustranně prospěšné vztahy s jednotlivými cílovými skupinami (veřejnostmi), jež mají být postaveny na důvěře a vzájemném respektu. Naproti tomu cílem politické propagandy je získat a zformovat skupinu voličů a případně s ní manipulovat v něčí politický prospěch.

Zatímco obor PR přes různé peripetie dospěl k etickému kodexu a rovněž k samoregulaci, vody politické propagandy jsou kalné a jejich nedílnou součástí jsou špinavé praktiky. Patří sem dobře známé řetězové emaily, jež matou seniory, či sebechvála prostřednictvím falešných profilů na sociálních sítích. To jsou jen některé nástroje z domovské dílny Babišových propagandistů.

V plné nahotě se daný oborový rozdíl projevuje v komunikačním zmatku, jenž provází opatření vlády ke koronavirové epidemii. Pokusím se krátce vysvětlit, jak by k takovému zadání přistoupil opravdový PR profesionál. A sami uvidíte, že je to zcela jiný přístup, než jak to nyní v přímém přenosu vede česká vláda.

Koronavirus neměl vládu překvapit

Hrozba koronavirové epidemie, jež může zdravotně i ekonomicky ohrozit chod naší země, nebyl žádný blesk z čistého nebe. Minimálně od ledna bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy jí bude čelit i Česká republika.

Z pohledu krizové komunikace tedy nešlo o krizi neočekávanou, ale o krizi postupně se rozvíjející, jež o sobě prostřednictvím prvotních signálů dává vědět s poměrně velkým časovým předstihem. To je neobyčejně komfortní situace, protože zasažený subjekt má dost času si rozmyslet jednotlivé scénáře možného vývoje a připravit se na ně. A to nejen po stránce komunikace.

Tým krizové komunikace totiž úzce navazuje na činnost vlastního krizového štábu. Na jedné straně pracuje s jeho výstupy, ale zároveň mu je zpětnou vazbou a dodává mu i část důležitých informací pro jeho rozhodování.