COVID-19 teď udeří s prudkou silou. Co může každý z nás dělat?

Jana Lohrová

Epidemioložka: Česká republika patřila k zemím, které byly na počátku epidemie COVID-19 zasaženy jen velmi málo. Bohužel svou výhodu jsme vinou vlády promrhali. Nemoc se teď bude šířit nekontrolovaně. A na chování každého z nás záleží.

7. května 2020 česká vláda vyhlásila chytrou karanténu, která ale reálně nikdy nezačala fungovat. Situace nemusela do dnešního stádia dospět. Není to primárně odpovědnost lidí, ale vlády, která nejednala včas ani strategicky s vyhlídkou do budoucna, ale jedná zbrkle a reaktivně, až když je pozdě. Foto FB Andrej Babiš

Jako epidemioložce mi v únoru a březnu chodila zpráva za zprávou s prosbami o radu ohledně toho či onoho. Zpráv a žádostí bylo strašně moc, ale připadala jsem si, že díky svému vzdělání pro spoustu lidí mohu být aspoň trochu užitečná v době obrovské nejistoty.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Teď bych ale i já potřebovala pomoct víc než na jaře. A už mi zdaleka není tak jasné, co pro zlepšení situace dělat. Přesto se pokouším o shrnutí několika základních principů.

Stojíme na začátku tragédie

V České republice začíná tragédie. Čísla už se nedají nijak zpochybnit. A jelikož dosavadní chaotické a primárně marketingovými ohledy vedené počínání české vlády nedává naději, že v dohledné době zavede nějakou funkční strategii, lze předpokládat, že bude hůř.

Virus teď začíná prostupovat do starších i zranitelnějších populací. Kromě počtu případů bude stoupat i počet úmrtí. COVID-19 už není jenom něčím, o čem slyšíme jako o abstraktní hrozbě („No ale já neznám nikoho, kdo by ho měl…“). Teď se dotkne nás všech osobně.

I když jste třeba mladí a zdraví, COVID-19 prostě nechcete dostat. Kromě rizika vážného průběhu i smrti existují už dokumentované případy dlouhodobějších následků a takzvaného „dlouhého covidu“, který může kvalitu života pravděpodobně ovlivnit na velmi dlouho. Racionálním přístupem je snažit se viru vyhnout.

A teď to důležité: vláda a její přístup vás neochrání. Můžeme spekulovat proč a jak se to stalo, ale epidemiologický závěr z aktuální situace v České republice je teď možný jen jediný a je zcela jasný: epidemie se v naší zemi vymkla kontrole a žádnou politickou akcí se v dohledné době pod kontrolu nevrátí.

Situace se tedy stává pro nás všechny nebezpečnou. A dá se očekávat, že několik měsíců takovou zůstane. Zima bude dlouhá — a začala v srpnu.

Co teď tedy můžete dělat?

Zaprvé a především. Zůstaňte doma. Můžeme spekulovat, jestli přijde další formální lockdown, ale každý z nás může začít sám teď hned.

  1. Práce. Pokud můžete, jděte na home office, hned teď. Pokud tu možnost váš zaměstnavatel nenabízí a vy máte možnost na něj apelovat, udělejte to. Zachrání to životy a zaměstnavateli to zachová zdravé pracovníky. Pokud pracujete někde, kde fyzicky musíte být, noste respirátor, a pokuste se opět vyjednat se zaměstnavatelem podmínky, které vás i ostatní udrží zdravé: Dá se pracovat s dostatečnými odstupy a s bariérami? Můžete pracovat na směny, aby se skupina A a B nepotkávala? Může vám zajistit každých pár dní testování?
  2. Sociální život. Místa, která potřebujeme vynechat ze svého seznamu na příštích několik měsíců: restaurace, bary, hospody, kavárny, kina, divadla, tělocvičny, přednášky, besedy, oslavy, svatby… Je to nepříjemné, ale je to tak. Kompas, který by měl řídit vaše kroky, spočívá ve dvou kontrolních otázkách — potřebuji to nutně k životu čili je to jídlo, práce, nebo lékařská péče? A budou tam lidé, které neznám? Jestli jste na první otázku odpověděli záporně, a na druhou kladně, nechoďte tam. Je to riziko pro vás i všechny další, s nimiž se následně sami potkáte. A které nemůžete sami nijak dostatečně minimalizovat.
  3. Rodina. S nějakými nezbytnými kontakty, například rodiči a prarodiči, můžete vytvořit „bublinu“ nebo rozšířenou domácnost. Pokud oni vědí, že se nenakazí od vás, a vy víte, že se nenakazíte od nich, jsou všichni mnohem lépe chráněni a zároveň můžete udržovat lidský kontakt, který všichni potřebujeme. Samozřejmě, pokud to je potřeba, můžete nasadit respirátory. Není to známka strachu nebo zhnusení, ale naopak projev péče a lásky.
  4. Přátelé. Pokud se chcete vidět s kamarádem, promluvte si otevřeně o riziku a o svých kontaktech a chování za poslední týden, sejděte se venku, a držte mezi sebou rozestupy. Jídlo a pití si přineste vlastní. Nescházejte se ve skupině více domácností. Až bude hnusně, dávejte si pivo přes nějakou videoslužbu typu Jitsi, ušetříte si tím navíc cestu a peníze. Můžete spolu udělat večer kulinářského vaření, poslechnout si spolu online koncert, koukat se na seriály, objednat si jídlo z vaší oblíbené restaurace, ale všechno v bezpečí pro všechny.
  5. „Sebetrasování“. Je to smutné, ale bohužel to teď už není projev paranoie nebo slepé poslušnosti, ale ohleduplnosti k lidem, s nimiž se stýkáte. Hygieny — ne vlastní chybou! — nestíhají, jak samy uznávají a jak jsem si to bohužel už i sama zažila. Proto si sami evidujte, s kým přicházíte do styku. Pokud máte symptomy, nebo dokonce pozitivní test, i sebemenší minimum lidí, s nimiž jste se setkali, co nejdřív obvolejte. Pokud se po vašem telefonátu hned izolují, je velká šance přenos zastavit.
  6. Karanténa. Pokud vám někdo, s kým jste byli v posledních dnech v kontaktu, zavolá, že má pozitivní test, okamžitě se izolujte — pokud možno i od zbytku vaší vlastní domácnosti. A objednejte se na test. V karanténě zůstaňte alespoň deset, ideálně čtrnáct dní. Chráníte tím lidi ve svém okolí. Popsaným procesem získáte několik dní ochrany ostatních navíc, než kdybyste čekali na hygienu, které se už většina lidí v tuto chvíli dost možná nedočká vůbec.
  7. Nezbytný pohyb na veřejnosti. Vycházíte-li mezi lidi, nasaďte si na sebe roušky nebo ideálně respirátory; a nesahejte si na ně. Mimo vlastní domov se držte od lidí s odstupem alespoň dva metry. Někdy to znamená zpomalit chůzi nebo čekat na zelenou na přechodu o kus dál — ale to je úplně v pořádku. Uznání přítomnosti druhého člověka se dá projevit i přes roušku pokývnutím hlavy. A usmívat se lze i očima. Pro zjednodušení venku nesahejte na nic — budete překvapení, kolik se toho dá zvládnout loktem, nebo třeba hřbetem ruky přes rukáv. Je to sice detail, ale není to vůbec těžké.
  8. Zásobování. Plánování jídel na několik dní předem je čímsi, co jsem si před lockdownem nedokázala představit, ale skutečně se takto dá jíst jako královna, a přitom do obchodu nechodit víc než jednou za sedm, deset dní — opět jde o snížení kontaktu s ostatními lidmi. Nakupování online, ač neekologické, je v takovéhle situaci taky přijatelná možnost.
  9. Procházky a pobyt v přírodě. To jsou hrozně zdravé věci! Do parku, do lesa, na palouk, k řece, po ulicích, kde nepotkáte lidi na nějakou blízkou vzdálenost, choďte často, jak jen můžete. Riziko je prakticky nulové, ale přínos pro duševní a fyzické zdraví nedocenitelný. Můžete to spojit s lehkými formami meditace, s cvičením, malování v plenéru, čtením nebo jako čas na telefonování s kamarády, kteří můžou na procházku na dálku vyrazit taky! Každá chvíle venku se počítá a pro psychiku dělá divy.
  10. Děti a školy. Děti je v principu správné do škol posílat. Školy jsou na jednu stranu jedním z hlavních důvodů, proč potřebujeme přenos COVIDu omezit na úplné minimum. Právě přerušení vzdělávání a dětské socializace je jedním z dlouhodobě nejhorších dopadů lockdownu. Na straně druhé ale může chod škol v určité míře k epidemii přispívat. Obecně by ale výše uvedená opatřeni měla pomoci zmírnit šíření COVIDu i v souvislosti se školami. I kdyby se mohlo přes děti nakazit několik rodin, dál už se infekce vůbec šířit nemusí, pokud budeme limitovat interakce s ostatními domácnostmi. A další možností je v závislosti na věku dětí určitá opatření vštěpovat i jim. Sedmileté dítě určitě do baru stejně nepůjde, ale správně si mýt ruce se naučí raz dva. A ještě chci říct: musím před všemi rodiči a zaměstnanci škol smeknout. Za to, co děláte během pandemie pro děti, si zasloužíte nejen obdiv, ale také pořádnou podporu, a doufám, že se vám jí dostane.
Vycházíte-li mezi lidi, nasaďte si na sebe roušky. Mimo vlastní domov se držte od lidí s odstupem alespoň dva metry. Uznání přítomnosti druhého člověka se dá projevit i přes roušku pokývnutím hlavy. A usmívat se lze i očima. Foto FB Lovemusic

Je to vina vlády, nikoli lidí, ale odpovědnost má teď i každý z nás

Co jsem tu doporučila, je samozřejmě jen pár věcí, spousta specifických situací mi tu určitě chybí. Ale podle mého nejlepšího vědomí a svědomí jsou tahle opatření tím, co musíme začít všichni dělat pro ochranu sebe i ostatních v epidemiologické a politické situaci, která tu dnes panuje. V kostce: omezte kontakt s ostatními lidmi na minimum — buďte velmi opatrní — dělejte věci teď hned úplně jinak.

Je mi strašně líto, že situace v České republice do tohohle stadia dospěla. Nebylo to nutné a je třeba zdůraznit a zdůrazňovat, že to není primárně odpovědnost lidí, ale vlády, která nejednala včas ani strategicky s vyhlídkou do budoucna, ale jedná zbrkle a reaktivně, až když je pozdě.

Co tu sama doporučuji a co bude v každém případě na nějaký podobný způsob následovat jako pokyny z oficiálních struktur, je už jen „damage control“, kterou bychom dnes, po takové spoustě času, jež od počátku pandemie uplynula, a se všemi znalostmi, které máme, i se všemi zkušenostmi z jiných zemí, vůbec neměli být nuceni dělat. Není to vůči lidem fér. Ani nemůžu říct, jak moc je mi to líto.

Není to vina lidí ani občanské společnosti, ale na každém z nás teď je, jak moc a jak rychle se nemoc bude šířit, jak ohleduplně se budeme chovat ke svým blízkým. Jde o životy a na činech každého z nás záleží. Pořád ale platí, že každá voda nakonec steče dolů, a zase bude líp.   

    Diskuse

    Andreji, možná je teď ten pravý čas nakupovat akcie v oblasti pohřebnictví. V příštích měsících by mohlo jít o docela ziskové odvětví...