Francie začátek koronavirové epidemie na jaře dobře nezvládla, měla vysoký počet úmrtí; dodnes dvacet tisíc v nemocnicích a deset tisíc v domovech pro seniory. Bylo to šokující, protože francouzské veřejné zdravotnictví je na vysoké úrovni. Sám jsem je zažil na vlastní kůži, svou kvalitou i dostupností pro veřejnost patří mezi světovou špičku — zdaleka předčí britské neřku-li americké.   

V počáteční fázi se země potýkala s nečekaně dramatickým nárůstem nemocných a hospitalizovaných, s nejasnostmi, jak se zachovat a jaká restriktivní opatření přijmout. A jako asi všechny země také s nedostatkem ochranných pomůcek a ventilátorů.

Důvodů bylo několik. Prvním bylo, že v době, kdy se o koronaviru ještě nic nevědělo, se do Francie brutálně dostal přes celosvětové evangelikánské shromáždění v Mulhouse, kde se několik dní setkávaly, objímaly, líbaly a společně jedly tisíce osob. A ty virus bleskově roznesly po velké části země.

Proto měla Francie tolik nemocných na východě u německé hranice, proto odtamtud tehdy Německo přijalo desítky postižených, kteří potřebovali umělé dýchaní, zatímco my přes jistý humbuk ze strany premiéra nepřijali žádného. Francie tak platila daň za to, že je globální velkou zemí, téměř sedmkrát lidnatější než Česká republika, kam se sjíždějí a kudy projíždějí z nejrůznějších důvodů lidé z celého světa.

Dalším důvodem bylo, že úřady koronavirus zpočátku nedocenily, dlouho ho nebraly jako alarmující. V době, kdy u nás byly roušky povinné, se tam mezi odborníky stále debatovalo, zda jsou k něčemu dobré. Omezit v něčem Francouze je vždy politicky citlivá záležitost. Ani v nejtěžších chvílích tam nikoho nenapadlo, že by stát Francouzům zavřel hranice a zakázal jim vyjet, jako to udělala česká vláda.

Názor na roušky se tam ale od té doby radikálně změnil, dnes je prosazuje prezident Macron i všechny veřejné instituce, a vidíte je tam dnes na veřejnosti daleko více než u nás. Důvodem byl i jiný vztah k nemocem než máme my, kdy s menší teplotou a rýmou se neleží v posteli, francouzské děti s nimi chodí do školy a díky lékům se z toho po pár dnech uzdraví.

Likvidace nemocničních lůžek

Jak je možné, že francouzské zdravotnictví, obecně velmi dobře organizované, nezvládalo vysoký počet nemocných? Důvodem je i neoliberální politika posledních let a výrazné šetření, kdy se zavíraly menší nemocnice a likvidovala lůžka s ideou, že pacient má trávit v nemocnici co nejkratší dobu a co nejdřív se postavit na nohy a rehabilitovat.

Při běžné hladině nemocí to asi není špatný nápad, ale je fatální pro případ epidemie nynějšího typu. Najednou se ukázalo, že Francie měla na počátku epidemie jen pět tisíc lůžek s ventilátory, kdežto Německo, které s likvidací nemocničních lůžek neexperimentovalo, jich mělo osmadvacet tisíc — a v důsledku také méně úmrtí.

Důležitým faktorem je také skutečnost, že Francouzi se dožívají delšího věku než Češi, že tam je hodně lidí nad devadesát let, tedy velmi zranitelných. Pětadevadesát procent zemřelých ve Francii byli lidé starší pětašedesáti let.

Další příčinou počátečního tápání a nejasností při zvládání koronaviru byla skutečnost, že před pár lety Francie čelila hrozbě velké epidemie SARS, která měla přijít z Číny. Tehdejší ministryně zdravotnictví v Sarkozyho vládě Roslyne Bachotová nakoupila preventivně miliony roušek a vakcín, SARS do Evropy ale nedorazil a ministryně byla osočena, že mrhá veřejnými penězi a je v rukou farmaceutických gigantů.

Pomůcky zestárly, předchozí vláda se zbavila asi dvou miliard roušek a nikdo se neměl k tomu je nahradit a připravovat se na další hypotetickou pandemii. V počátcích koronaviru, kdy přicházely poplašné zprávy z Číny, tam navíc poslala milióny roušek jako humanitární pomoc.

Tohle všechno vedlo k tomu, že Francie byla v prvních týdnech zaskočena a vláda lavírovala. Rychle se šířící výskyt způsobil, že na rozdíl od nás tam veřejnost dostala s virem hmatatelnou zkušenost a opodstatněný strach. Kdekdo tam zná někoho, kdo koronavirus měl, kdo měl ošklivé příznaky a byl hospitalizován, nebo dokonce kdo zemřel.

Francie sháněla roušky všude po světě, jako každý hlavně v Číně. A udělala tam obdobnou zkušenost jako Praha: že některé zásilky byly nevhodné, nefunkční nebo prošlé. Země měla zpočátku málo testů, testovali se přednostně jen lidé s těžšími příznaky, daleko méně než dnes.

Země se nechvalně proslavila díky extravagantnímu, provokujícímu imunologovi profesoru Didieru Raoultovi. Televizní obrazovky zaplnil s tím, že na covid-19 stačí antimalarikum hydroxychloroquin, informaci převzala média celého světa, uvěřily mu milióny, jeho slova se ale nepotvrdila.

Přes všechny potíže s epidemií ale Francie mluvila jedním hlasem. Prezident, premiér i ministr zdravotnictví vysílali veřejnosti stejné signály.

Opatrně s mezinárodními srovnáními

Z českého pohledu vypadají francouzská čísla hrozivě. Všechna mezinárodní srovnání je ale třeba brát opatrně, každá země používala, a pokud se nemýlím, dodnes používá, vlastní metody a statistiky. Je to překvapivé, ale vůči covidu neexistuje jednotná evropská metodika.

Na počátku a všude na kontinentě byl velký nedostatek testů, takže se testovala jen nepatrná část populace. Nakažených zřejmě bylo daleko víc, než říkaly statistiky, spousta lidí se nemohla nechat otestovat.

Podle deníku Le Monde se v době největší jarní epidemie ve Francii uvádělo sedm tisíc případů nákazy denně, ačkoli fakticky jich bylo zřejmě spíš sto tisíc (provádělo se dvacet tisíc testů denně). Dnes se denně testuje devadesát tisíc osob a z nich vychází pět tisíc nakažených.

Podobně to platí o úmrtích. V některých zemích se do statistiky začleňovali všichni, kdo zemřeli a komu se našel v těle koronavirus, ač měl třeba dlouhodobě jiné nemoci. V některých zemích se tam dokonce zahrnovali všichni staří lidé, kteří v té době zemřeli, pokud jejich příznaky odpovídaly víceméně koronaviru, ač nebyli testováni pro nedostatek testů.

Teď na konci léta se zdá, že se francouzská vláda a společnost poučily a postupují systematicky a organizovaně. Obyvatelstvo se tam chová daleko uvědoměleji než v českých zemích, chrání se. S letním uvolněním tam počty nakažených rostou, jako všude v Evropě, teď hlavně mezi mladšími.

Celková čísla ale zastírají nuancovanou skutečnost. Nemocných nepřibývá všude po Francii, ale jen v některých regionech, v největších městech Paříži a v Marseille, kde je hustota a promiskuita obyvatel největší.

Velká Paříž má sedm milionů obyvatel, tedy dvě třetiny celé České republiky. Žijí tam ale na ploše desetkrát menší.

Všude dnes dodržují odstupy a roušky

Po několika týdnech pobytu na jihu Francie mám dojem, že země pochopila, že koronavirus tu je a bude, a že bude třeba s ním žít. To znamená žít s ním inteligentně, brzdit ho a izolovat, ale nezastavit život ani ekonomiku. Reagovat na něj lokálně a cíleně, inteligentně. Že nejvíc bude záležet na chování jednotlivců, nakolik budou brát ohledy vůči ostatním a budou vynalézaví ve svém chování.

Proto vláda vsadila na rozum jednotlivců, na vysvětlování a osvětu. Praktické dopady jsou tam vidět na každém kroku: dodržuje se minimální vzdálenost společenského odstupu, všude se používá dezinfekční gel, všudypřítomné jsou roušky.

Vláda v létě nechtěla blokovat turismus (Francie je nejnavštěvovanější zemí světa, víc než třeba Čína, ročně tam přijede sto milionů turistů). Restaurace a kavárny běžely naplno — na zahrádkách, uvnitř se neobsluhovalo. Hotely byly plné, všechna muzea otevřená, konaly se koncerty, menší festivaly.

Všechno běželo, ale důmyslně, při zachování velké opatrnosti. Všude společenský odstup: na koncertech bylo každé třetí sedadlo zablokované a po jeho skončení pořadatelé řídili odchod publika řadu po řadě.

V každé samoobsluze a větším obchodě byly na zemi pruhy a lidé je dodržovali. Do menších obchodů se smělo jen jednotlivě a lidé čekali ve frontě venku v odstupech. Do větších obchodů směl jen omezený počet najednou.

Ve všech obchodech byly u vchodu nádoby s dezinfekcí, prodavačky dbaly, aby ji použil každý nový klient. V některých restauracích zrušili jídelní lístky, aby je lidé neohmatávali, na stolech byly jen QR kódy, které si člověk stáhl do mobilu a tam si přečetl veškerou nabídku. V obchodu s oblečením brala prodavačka dozadu okamžitě všechny šaty, které si klientky vyzkoušely a nekoupily, a přístrojem podobným vysavači je horkou párou dezinfikovala.

Všechny prodavačky, všichni číšníci, všichni na úřadech, v institucích, v pokladnách, měli roušky nebo dokonce ochranné štíty. Seděli jsme třeba večer na zahrádce restaurace a povídali si s číšnicí, a ona si na chvíli sňala roušku, abychom si líp rozuměli.

Naneštěstí šli kolem zrovna policisté a okamžitě si ji prstem přivolali a pět minut jí dělali kázání, že musí mít roušku přes nos a ústa. Žádná pokuta, „byli na mě milí,“ řekla nám potom, „vysvětlovali a přesvědčovali“. V Chagallově muzeu stačilo, že jsem si roušku nechal jen přes pusu a hlídač mě už běžel napomenout, že ji musím mít i přes nos.

Jak bude vypadat ve Francii podzim si nikdo netroufne předvídat. U velké části francouzského obyvatelstva ale panuje přesvědčení, že je třeba s covidem počítat a bránit se mu, restriktivní opatření vlády schvalují. Co se jí vyčítá, je, že nezareagovala dřív a restrikce nezavedla přísněji. Konat demonstrace proti rouškám zatím nikoho nenapadlo.

Česká populace už zapomněla?

V tomhle kontextu byl návrat koncem srpna do České republiky překvapivý. Jako by po prvním období důsledného dodržování opatření virus zmizel a nikoho už nezajímá. Roušky zmizely, neměli je ani prodavači v obchodech, personál v samoobsluze, na trzích, holičky, nikdo. V tramvají jsem byl jediný, kdo si ji nasadil. Odstup taky nikdo nedodržoval.

Paní v pekárně, prodavač v řeznictví neměli dokonce ani rukavice, na potraviny sahali přímo rukama. Jako by virus dostal zelenou.